Gallifreyanka: 3. kapitola - Neznámé prostředí

7. ledna 2015 v 16:45 | Naranique |  Gallifreyanka
Třetí den, třetí kapitola Gallifreyanky. O tom jak se sestry zabydlely v Londýně atd.




3. kapitola - Neznámé prostředí


Londýn, Země, 1923, 15.2.

"Tak jsme tady, Zeph! Podíváme se, co ukazují skenery." Obě dvě odstoupily od řídící konzole a podívaly se na skener. "Venku jsou nějací lidé, mají to ale zvláštní oblečení… Docela teplé, myslím, asi tam bude zima, podíváme se, co máme v šatně. Musíme přece zapadnout. Asi by se divili, co to máme na sobě." Tak se tedy šly převléct a za chvíli se vrátily oblečené v dlouhých šatech a na nich dlouhý teplý kabát. "Co myslíš, dobrý?" "Úžasný, Zeph! Sluší ti to. A co já? Myslím, že zapadneme. Tak jdeme! Vzhůru do Londýna!" "…Brr, tady je vážně zima! Kolik stupňů?" Naranique chvíli nenápadně skenovala vzduch takovým obdélníkovým přístrojem na všechno - sondou. "V jejich jednotkách - stupních Celsia - -8°C. To je jako kdyby na Gallifrey bylo - 12 stupňů!" "Páni! Tolik tam bývá jenom na vrcholcích hor!" "To teda jo! Hele, ještě jsme se nepodívaly, jako co vypadá TARDIS. Koukni! Je z ní kamenná socha nějakého muže na vysokém podstavci!" řekla Nara a obě dvě se zasmály, ale ne moc nápadně. "Hele, Naro, musíme se tady trochu porozhlídnout! Třeba co tady jedí, a tak. Ale měly bychom si opatřit nějaký jednotky, ne? Ale jak?" "Něco zjistíme. Pojď do TARDIS." V TARDIS začala Nara zase něco psát na sondu a za chvíli se zatvářila radostně a povídá: "Tady se jednotkám říká peníze, konkrétně ve Velké Británii se jim říká libry. Jedna libra je 6 gallifreyských jednotek. Lidé je vydělávají prací a berou si je v bankách, stejně jako my. Taky musíme někde bydlet, koupit si dům, zase za peníze. Takže navrhuju, abychom si někde našly práci, podíváme se, kde je něco volného, přece nebudeme krást. TARDIS, chci seznam volných pracovních míst tady v Londýně!" TARDIS našla velkou spoustu prací, takže Nara a Zeph hodně dlouho vybíraly, kam se půjdou zeptat. Nakonec se dohodly, že půjdou do jedné školy v centru, Naranique bude učit matematiku a Zephanii bude učit tělesnou výchovu, to jí vždycky šlo dobře. A dokud si nevydělají dost na dům, budou bydlet v TARDIS, ale musí ji zaparkovat někde jinde, kde nebude ta socha nápadná. "Ještě něco, Naro. Musíme si vymyslet nějaký normální lidský jména, abychom zapadly úplně." "Máš pravdu, no jo… Už vím, já budu třeba Sophie… já nevím, co Connor? A ty budeš Jane Connor, co říkáš? Jde to?" "Dobře, to beru. Jane Connor!" "OK! Ale půjdeme ven až zítra, teď se chci najíst a vyspat…" "Hele, Naro, máme přece stroj času, v téhle době je to tu vážně dost zaostalé, nemohly bychom přistát v nějakým pozdějším roce, co třeba aspoň 50., 60. léta? To už měli i televizi, telefon… Já fakt nechci žít v téhle době!" navrhuje Naře Zeph, která není moc šťastná, že přistály v takové době. "No jó, já jsem zapomněla, tak třeba rok 1958?" "Jo, to už bude lepší! Díky, jsi zlatá!" "Nemáš zač! Já budu vlastně taky radši… Ale nějakej teplejší měsíc, třeba čtvrtej? Ale tu práci si seženeme i tak, jo?" "To je přece jasný!" Tak Nara a Zeph zase přesunuly v TARDIS, tentokrát do roku 1958, do 1. dubna. TARDIS se tentokrát zhmotnila jako modrá policejní budka, takže byla dost nenápadná, na rozdíl od sochy.

Coal Hill Secondary School, Londýn, 1958, 7.4.

Nara a Zeph opravdu práci dostaly, budou učit to, pro co se rozhodly v roce 1923, ale Naranique bude učit ještě i dějepis, ale na jiné škole - Coal Hill. Teď sedí v kabinetě a seznamují se s kolegy. Cccrrrrrr! Právě zazvonilo, a Naranique má hned hodinu, takže musí jít. "Už zvoní, musím jít, měj se, Ze… eee Jane! Nashledanou! Přejte mi štěstí!" "…Takže 8. A, to je támhle, to si pamatuju. …Dobrý den, žáci! Já se jmenuji Sophie Connor a jsem vaše nová učitelka matematiky, místo pana Coppera!"

TARDIS, 1962, 3. 5.

Naranique a Zephanii si každý den odučily svoje hodiny a zanedlouho si vydělaly dost na to, aby si koupily dům. Tak společně začaly v novém domě ve čtvrti Ealing. Dům byl bílý s modrými dveřmi a docela velkou zahradou. Tak takhle se usídlily na planetě Zemi, žily v tom domě, učily na Coal Hill, žily úplně normální "lidský" život, TARDIS zaparkovaná na zahradě, jen občas, když sonda zaznamenala nějakou mimozemskou aktivitu, prozkoumaly to. Takhle to šlo asi tři roky, dokud Zephanii někoho nepotkala. Muže, konkrétně. Jmenoval se Mark Jones, hubený, hnědé vlasy a oči, pracoval v pekařství. Byla to láska na první pohled. Milovala ho, on ji, za rok se vzali a začali spolu bydlet. Zephanii mu nikdy nemohla říct, že je Pán času z planety Gallifrey, co žije tisíce let, má dvě srdce a pochází z budoucnosti. Nadevše milovala svou sestru, TARDIS, svůj předchozí život, to vše, jenže Marka ještě víc, chtěla s ním mít děti, žít s ním a nakonec zemřít. Tak moc, že prosila Naranique dlouho, aby jí to dovolila, aby jí dovolila jí opustit, zapomenout a žít šťastný život, mít rodinu. Ale obě věděly, co by pro to musela udělat. Stát se člověkem, ukrýt Paní času, skrýt se v hodinkách a navždy zapomenout na to vše, na domov, na Gallifrey. Ne, Nara nechtěla opustit svou sestru, nechtěla, aby na ni zapomněla… Ale také jí nechtěla odepřít štěstí a lásku, odtrhnout ji od toho všeho. Tak nakonec jí to dovolila, musela se s ní rozloučit.
"Vážně to tak chceš, Zeph? Řekni ano nebo ne. Chceš to takhle?" "Ano, chci." "Tak dobrá, nastavíme to tak, abys zůstala v tomhle čase, na tomhle místě, pamatovala si všechno, jenom ne mě a tvůj předchozí život. Budeš si myslet, že jsi tady vyrostla, v téhle době, že jsi učitelka na Coal Hill a že já jsem jenom tvoje kolegyně. Budeš mít manžela, rodinu, všechno, ale nebudeš mít svou sestru. Ale já si tě budu pamatovat, navždy. Budu ty hodinky mít pořád u sebe, a jestli se někdy něco stane, budu tě potřebovat tak moc, že ti seberu všechno to štěstí, co budeš mít, budu ti muset sebrat všechno, abych zachránila svět, já je otevřu. V nouzovém případě, jinak ne, rozumíš? Podepiš tenhle papír, jako Jane Jones, že s tím souhlasíš, ano? Už budeš navždy člověk. Budeš mi chybět, moc. Věř mi, že budeš, jsi moje sestra. Zephanii-Maraa, loučím se s tebou. Řekni sbohem TARDIS a Gallifrey, Zeph. Rozluč se, už to nikdy neuvidíš." "Budeš mi chybět, Naranique-Maraa, vždycky. Ale já o tom nebudu vědět." "Připravená? Bude to bolet. 3, 2, 1, teď." "Áááááááááá!" To bylo to poslední, co Zephanii řekla. Odteď už bude existovat jen Jane Jones, žádná Zephanii-Maraa. Jane se zhroutila na skleněnou podlahu TARDIS a když se probrala, seděla na lavičce v parku se svou kolegyní z práce, Sophie Connor. Sophie pila kávu a brečela. "Proč brečíš, Sophie? Stalo se něco? A… jak jsem se sem dostala? Měla jsem pocit, jakoby…" "Jenom jsi tu usnula, nic víc… A nic mi není, vážně…" "Ale, brečíš, něco se muselo stát!" "Ze… Jane, víš, právě jsem přišla o svou sestru. Jedinou sestru." "To je mi moc líto… Jak se to stalo?" Naranique chvíli musela přemýšlet, co by Zeph, totiž Jane řekla, až ji napadlo tohle: "Byla v nemocnici po těžké autonehodě…" "To je mi tak líto, vážně…" "Nechceš zajít ke mně, popovídáme si…" "Ani ne, vážně, radši půjdu domů. Sbohem, měj se, Jane." Tenhle den, 3. 5. 1962 bude pro Naru vždycky ten nejhorší den. Den, kdy přestala existovat Zephanii-Maraa, den kdy ztratila sestru. Ale to ještě nebylo to nejhorší. To nejhorší je, že ji každý den potkává ve škole, v kabinetě, na obědě, všude. Jenže ona nemá ani ponětí, Nara je prostě jen kolegyně Connorová. Ale asi tak za tři měsíce se s tím vyrovnala, jednoduše pořád chodila do práce, nepoužívaná TARDIS na zahradě, nudný, normální život. Ale vše se změnilo 26. listopadu 1963. Den, kdy do školy nastoupila Susan Foreman.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama