Gallifreyanka: 9. kapitola - Nová tvář

15. ledna 2015 v 11:29 | Naranique |  Gallifreyanka
Dneska opět v němčině jsem tu s devátou kapitolou, trochu delší - první, kde je nějaký jiný seriál, než jen Doctor Who. Který, to už si musíte přečíst sami. A dopsala jsem jedenáctou - takže v sobotu! By the way scénář mám až do 28. (jen to napsat).



9. kapitola - Nová tvář


V TARDIS, park u Paříže, 1970, 20. 8., 16:58

"Tak, mám to za sebou, jak vypadám? Vida, nový zuby! A jsou rovný! Tak - vlasy - dlouhý, …hnědý!" Ta blond mi lezla na nervy. "Obličej - trochu protáhlejší, menší brada. Nohy, ruce - hubenější, stejně tak tělo. Musím se zvážit, konečně jsem zase hubená! A taky vyšší, ty kalhoty mi jsou krátký!" Z toho mastnýho pozemskýho jídla jsem trochu přibrala. To jsem zvědavá, co mi bude chutnat! "Tak dál, mám opálenější kůži, lepší nehty. Už se nebudou tak lámat. Zrcadlo, rychle!" Kde ho jenom mám, teď když ho potřebuju… Á, tady! "Mám hnědý oči, jako předtím, ty se nezměnily. Obličej celkově pravidelnější, ale mám tu na boku tváře takovou větší pihu…" No, to si zvyknu. Áách, měla bych tomu Dalekovi vlastně poděkovat, tohle je tak stokrát lepší! "Aaaaa!" Teď mi z pusy vyšel takovej oblak, ještě zbytek regenerační energie. Fuj, ale najednou je mi nějak blbě, co to? Ehhh, musím si odpočinout, do ložnice… Ó, ne! Teprve teď jsem si uvědomila, TARDIS! "Tady to vypadá, musím tě opravit, holka. Ale napřed bych měla vypadnout z téhle doby, nemůžu tady zůstat, ale ani doma, takhle se tam nemůžu vrátit, ani do práce. Najdu si nějakou lepší dobu, aspoň třicet let od domova. Ještě jedna věc…" Musím se tam stavit pro věci, ale rychle, nebo se složím tady na podlahu a není tady nikdo, kdo by mě probudil. Papír, potřebuju nějakej papír. A fixu. A hlavně ze sebe musím shodit tuhletu hrůzu a vzít si něco normálního! Třeba džíny a nějakou bundičku, řekla bych, že na tuhle postavu to bude dobrý. V roce 2000 šaty a kozačky ze 70. let asi moc v módě nebudou…

***

Tak, všechno sbaleno, v TARDIS. Zatím nazdar, dome. Cedule tu je, klíče pod květináčem. Odlétám. "Vžžžž žžžž žžž. Bim… bim… bim…""Co to? TARDIS, co to děláš? Ne, ona fázuje. Musím rychle pryč, nebo ji už nikdy neuvidím, to bych byla v pytli!"

Tak Naranique odlétla ve své TARDIS do roku 2000 a tenhle dům prozatím opustila, ale na dveře napsala velkou ceduli: Do tohoto domu se vrátím, nevím kdy, možná za 30 let, ale pořád tu budu bydlet, takže pokud by mi někdo mohl zalévat květiny a zahrádku, byla bych moc vděčná. Klíč od branky je pod květináčem. Sophie Connor, majitelka.

Prrrrrrssk! Vžžžž žžžž!"Co to děláš? Ne, to ne!" Dělá si, co chce, vůbec mě nechce poslouchat! S takovou havarujeme! Vůbec ji nemůžu ovládat, tohle ještě neudělala… Co to s ní je? To se tou regenerační energií tolik poškodila? No, asi jo, to se bude chtít opravit a nepustí mě dovnitř! "Aaahh!" Další oblak. Úplně jsem zapomněla, jak je mi špatně, vlastně se sotva udržím na nohou, to je divný… Tak snad někde přistane, ode mě se nenechá, no, ještě to zkusím, ale pochybuju… Jo, přesně, nejde to, takže se asi trochu potluče, a rozhodně taky nepřistane v roce 2000, budu mít štěstí, když vůbec přistanu na Zemi. A musím něco udělat se svým stavem, co mi pomůže? Když je celkově špatně, je to roztok zázvoru s medem, šťávy ze syrových brambor, sloučeniny 81 a něco sladkýho, třeba sirup, to je fuk. Poměr… počkat, bylo to 3:2:1:2? Nebo 3:1:1:2? Ne, brambor bylo určitě 400 mililitrů. Takže do kuchyně… 600 zázvoru, 400 bramborovky, 200 osmdesátjedničky a 400 sirupu, nebo co tu mám. Jahodovej, bezva. Teď to musím smíchat a vařit pět minut, potom vypít až do dna, fuj! Ale co, jestli to pomůže… Doufám.

Brrrrrr, to bylo hnusný! Moc sladký a pálivý něco s příchutí dezinfekce a nepropečenýho bramboráku… Jo, už je to ale lepší. Tak co, už jsme někde přistáli? Asi jo, protože když se ten hnus vařil a já jsem polehávala u stolu, trošku to vlastně cuklo, to je pravda. Kuchyně je totiž od řídicí místnosti daleko, takže to není tolik cítit. Podíváme se, kdepak jsme to přistáli, už je mi trochu líp. Napřed na skener - ach jo, taky nefunguje! Budu muset vylézt ven… Hele, jsem na Zemi, ale Londýn to není. Podle okolí to nepoznám, nikdy jsem tady nebyla. …Vida, z TARDIS je trafika! Tady z toho domu vylezla nějaká parta lidí, zeptám se jich. Ten první vypadá docela chytře, snad si nebude myslet, že jsem blázen… "Pardon, že se tak blbě ptám, ale mohl byste mi odpovědět, co je za rok? A kde to jsem?" "Ano, ptáte se blbě, ale jistě, že vám můžu odpovědět, je 5. října 2014 a jste v Pasadeně, Los Angeles v Kalifornii." Takže Amerika, no, docela se trefila, aspoň do anglicky mluvící země. A 2014, to taky není špatný, jenom 14 let od plánu. "Promiňte, vy pracujete v té trafice?" zeptal se mě ten chytrej. "No, vlastně to ani není trafika, ale to je jedno, je moje, proč?" "Tak ji někam přesuňte, nesnáším změny. A málem bych zapomněl, jsem doktor Sheldon Cooper a tohle jsou Amy, Leonard, Penny, Howard, Bernadette, Rajesh a Emily. A vy?" Nějakej magor, nebo co. Napřed mě chce vyhodit z místa, kde parkuju a potom se chce přátelit… "Naranique. Eee - totiž Sophie Connor. A bohužel, tu trafiku zatím přesunout nemůžu, budete si holt muset zvyknout." "Tak jak se teda jmenujete - Naranique nebo Sophie Connor? A proč ji nemůžete přesunout, copak je na tom něco těžkého? Vždyť ještě včera tu nebyla." A jéje, moc se ptá… ("Zvláštní žena, ani neví, jak se jmenuje… Ale chová se trochu jako Pán času po regeneraci, zajímavé. Možná je to nějaká fanynka… Ale ComicCon teď přece není! Navíc taková postava neexistuje, pamatuju si všechny díly.") Aha, takže zná ten pitomej seriál, kterej o nás natočili. Jenže kdybych mu řekla, že opravdu jsem Paní času, nevěřil by mi. No, za pokus nic nedám, maximálně si všichni ti jeho podivní přátelé budou myslet, že jsem blázen. "Já vás slyším, nemyslete si. A víte, že jste to uhodl? Toho Pána času po regeneraci. Vím, že mi asi nevěříte, ale je to tak, jsem Paní času, moje pravý jméno je Naranique-Maraa, jsem z Gallifrey, mám dvě srdce, je mi 231 a právě jsem poprvé zregenerovala, střelil mě Dalek, někde v parku u Paříže, v roce 1970. A potkala jsem kapitána Jacka Harknesse, balil mě. Taky jsem byla v UNIT a jela v Bessie. Znám Doktorovo jméno a byla jsem Kardinál ve Vnitřní radě na Gallifrey. A ta trafika je moje TARDIS, klidně se podívejte, jestli mi nevěříte. Vím, že si myslíte, že je to jenom seriál a není to možný, protože cestování časem odporuje zákonům té vaší fyziky, ale až se opraví, někam vás vezmu, hodně daleko, abyste mi uvěřili! …Už jsem skončila, dělejte si, co chcete, mně je to fuk, jasně jsem blázen, jenom si to myslete! Ale víte co? Mám v kapse stetoskop, poslechněte si mý srdce, obě dvě!" Páni! Nová pusa, nová pravidla! Tak takhle jsem se nikdy dřív nerozjela, rozhodně mám větší plíce! "Ne, já vám věřím, je vám dobře?" "Moc ne, jak asi vidíte! Věříte? Vážně? Tak to jste asi první…" "Ano, vše naznačuje, že mluvíte pravdu - ptala jste se na rok a místo, vyčerpaně opřená o dveře té trafiky, která tu ještě před chvílí nebyla, a to jak se chováte - napřed je vám na umření a potom na nás křičíte, jako kdybyste byla pod vlivem, to znamená, že reagujete přehnaně, protože se vám neustálily emoce. A taky ty jména - napřed jste řekla zvláštní cizí jméno a potom jste se opravila na lidské. A že máte v kapse stetoskop, normálně by se do kapsy nevlezl - takže je uvnitř větší. A tykej mi, je úžasné znát opravdovou Paní času!" Tak to je první člověk, kterej mi tohle řekl! No jo, doba se změnila. Přece jen je to… 44 let. ("Wow, ona je vážně Pán času? Jako TEN Pán času, jako Doktor?" "Ano, taky se mi tomu nechce věřit, není to jenom sen? Penny, štípni mě! …Au, není to sen! Tak ona je to pravda, Gallifrey existuje, tam někde ve vesmíru! No, teda existovala, všichni víme, že ji zničili, ale to by tu nemohla být, takže… " "Zlato, moc to nerozebírej, prostě je tu Paní času a hotovo!" "No dobře." "…Mě si Sheldon skoro ani nevšimne, a to jsem jeho přítelkyně! A když potká na ulici nějakou Paní času, stačí dvě minuty a hned by se přátelil! To je tak nespravedlivé!" říkali tam někde v pozadí Penny, Leonard a Amy.) "Tak dobře, Nara." Když to musí být… "Sheldon. Ale ruku ti podávat nebudu, je to nehygienické." Takže nejen týpek, co čte komiksy, ale i takovej ten magor, co se bojí bacilů. Se divím, že má přítelkyni a přátele. Jak vím o komiksech? Přečetla jsem mu myšlenky na dálku. "Jasně, žádný problém. Moje TARDIS se zrovna opravuje, nemohla bych na chvíli k vám? Ale ne, vy zrovna odcházíte, tak to nic… A kam jdete, do práce? Kde vlastně pracujete?" "Nás pět - já, Leonard, Howard, Raj a Amy pracujeme na univerzitě ve výzkumu - Amy je neurobioložka, Howard inženýr a astronaut a my tři jsme fyzici; Bernadette a Penny ve farmaceutické společnosti, ale předtím dělaly servírky v Cheesecake Factory, ale Penny je vlastně herečka, a tady Emily je dermatoložka. Ale nejdeme do práce, je neděle. Jdeme všichni společně na oběd. Ale to počká, klidně si něco dáme doma. Můžeš k nám." Zvláštní parta, jak se k fyzikům dostal inženýr, herečka a dermatoložka? "Vy jste fyzici? A to mi věříte? Vždyť TARDIS naprosto popírá zákony fyziky… Howarde, ty jsi byl opravdu ve vesmíru? Viděl jsi z vrchu Zemi a všechny ty hvězdy? Tak to určitě víš, jaký je to tam úžasný! Hele, až se moje loď dá zase dohromady, někam vás vezmu, do vesmíru, všechny. Teda, jestli budete chtít, samozřejmě. A díky za pozvání, už je mi líp, tak bych mohla klidně něco uvařit, vždycky jsem byla docela dobrá kuchařka." A odpovídá Leonard, konečně taky něco řekl. "No jasně že chceme! Vidět opravdovou TARDIS byl vždycky můj sen!" "Jo? Já jsem myslela, že tvůj sen byl dát si velkou sýrovou pizzu a nepšouknout si potom." "No, to taky, ale tohle byl můj druhej sen." "A co bys vařila? Hlavně ne asijské jídlo, to míváme k večeři." "Všechno, co budete chtít." "Tak jdeme, ne?"

***

"Mmm, ty špagety byly výborné!" "Díky, Leonarde. Však jsem se učila vařit u tety, profesorky Raem. To byla nejlepší kuchařka na celé Gallifrey, co znám!" "Naro, vyprávěj nám o Gallifrey! Že jo, Sheldone?" "Ano, prosím! Vyprávěj nám, jaký to tam bylo, když jsi byla malá!" "A vážně musím?" Jestli budu vyprávět, tak se rozbrečím… Hlavně u své rodiny, známých… Tak se mi stýská, nejradši bych se tam hned vrátila a pomohla jim bojovat ve válce, ale to nejde, bohužel. Teď už jsem uprchlík, vyvrhel. "Jo, prosím, všichni to chceme!" Takže asi budu muset, jinak nedají pokoj. "No tak dobře. O čem byste chtěli slyšet? Musíte se mě ptát, toho je tolik…" "V dětství, co jsi dělala? Jak to tam vypadalo? Opravdu tak, jak to popisuje Doktor v seriálu?" "Nevím, jak to popisuje v seriálu, nedívám se na to. Pro mě jsou to spoilery, já jsem z doby ještě před Poslední velkou časovou válkou. Utekla jsem, když Lord President Rassilon, můj pra pra pradědeček, schválil Daleky vyvolanou válku. Ale vy asi stejně víte, jak to tam vypadá. Ale jestli to chcete opravdu slyšet…" Proč? Vždyť se dívají na ten seriál, a navíc pochybuju, že jejich přítelkyně to zajímá. "Ano!" Takže jako vždycky, začneme krajinou. To mají všichni rádi. "Každé ráno, když se vstávalo, chodila jsem na pláně za Arcadií, všude vysoké zasněžené hory, stříbrnolisté stromy a červená tráva. První, menší slunce právě vycházelo za horou Cadon, to druhé až odpoledne. Chvíli jsem pozorovala východ slunce, potom jsem chodila do lesů hrát si takovými zvířátky, co by se dali přirovnat ke králíkům, akorát měli dlouhý ocas a svěšené uši, taky nebyli hnědí nebo bílí, ale většinou takoví namodralí až zelení. Ale asi jenom do jedenácti hodin, potom všichni museli zase domů. Pak jsem tam chodila ještě se sestrou a bratry - dokud byli malí, než nastoupili na Akademii - ale to už bylo odpoledne a vycházelo druhé slunce. To jsme tam byli až do večera, tak do pětadvaceti až šestadvaceti hodin, podle toho, jestli byla Zima nebo Léto. Abyste se nedivili, na Gallifrey má den šestatřicet hodin. A všechno je tam jinak, ale to by bylo na dlouho.""Šestatřicet hodin, jo? To musí být divný… A opravdu tam máte hodiny naopak? Jako že jdou proti směru našich ručiček?" Tolik otázek… Leonard mi nedá pokoj! Asi jim budu muset vyprávět hodiny… "Jo, opravdu jdou naopak. Ale pro nás to není divný, mně se zdá divnej tenhle čtyřiadvacetihodinovej systém a vašima ručičkama." A hodiny jdou doleva… ale za těch pár let se dá zvyknout. "A vyprávěj nám ještě o Akademii, rituálu Zasvěcení a tak, prosím!" "Zasvěcení? Myslíte, když se v osmi letech podíváme skrz trhlinu v předivu reality do Časového víru? No, rozhodně to nebylo takové, jak jsem očekávala. Všichni říkali, že se tam nesmím dívat dlouho, jinak se zblázním, nebo taky že nejspíš uteču. Nic takovýho, prostě jsem si tam stoupla a koukla se tam, viděla jsem ten Vír, bylo to hezký, to jo, taky jsem tam viděla různé budoucnosti, minulost a tak, ale… Prostě jsem čekala víc. Bylo to… nudný. Ale taky strašný, protože jsem se tam koukala dlouho a viděla jsem mnohem víc budoucnosti, než bych měla. Viděla jsem válku, Poslední velkou časovou válku. A to, jak bude Gallifrey zničena Momentem, který ukradl Doktor. A proto jsem tady, na Zemi. Utekla jsem, abych měla víc času na vymyšlení plánu, jak tomu zabránit a zachránit planetu. No, a dál, na Akademii? Byla jsem tam ještě docela krátce, asi jenom 145 let. Někteří, jako Doktor, tam ztvrdnou i 300 let. Bylo to docela těžký, tolik učení, hlavně zeměpis, to byly skoro všechny planety, co existujou, i s dějinama +5000 let -5000 let, a rodinu jsme ani neviděli… Učili jsme se asi dvacet hodin denně, pauza na jídlo a potom na "pokoje". Ale našla jsem si kamarádku, Marianne, Doktorovu dceru, nemyslím tu od Robina Hooda, to byl někdo jiný. …Jinak, zkoušky jsem složila na 96%, byla jsem druhá nejchytřejší v naší koleji. Proto jsem šla do Nejvyšší rady, chtěli mě tam. A vlastně taky proto, že prezident Rassilon je můj pra pra pradědeček. On mě potom jmenoval Kardinálem za naší kolej ve Vnitřní radě. Znáte to, ne? Devět Gallifreyských kolejí, devět barev, a tak." To doufám, další půlhodinu už ne! "Páni, 96%? Ty bys byla dobrá vědkyně nebo fyzik!" "No, to asi všichni Páni času. Však taky trochu jsme, musíme o tom "něco" přece vědět, ne? TARDIS je fyzika sama o sobě.""A kdo byl ten nejchytřejší?" "Rassilon, pochopitelně. Ale Vládce je taky hodně chytrej, na rozdíl od Doktora. On se učil vždycky o hodně líp. Zkoušky dal na 92%. Ale myslím, že TARDIS se do večera nespraví, nevíte, kde je tady nějakej hotel?" "Proč hotel? Můžeš spát tady, na gauči. Ale ráno vstávám v sedm hodin a dívám se na Doctora Who, to je ten seriál o Doktorovi a tak, jak ho nesnášíš…, takže nespi moc dlouho." V sedm? To je, jako když jsem chodila do práce! Proč o víkendu vstává proboha tak brzo?! "Vážně tu můžu zůstat? Díky, jste zlatí! A ne že bych ten seriál přímo nesnášela, jenom se na to nechci dívat, protože jsou to spoilery, jedině na Classic éru se dívat můžu, to už jsem zažila. Jo, mimochodem, skoro nikdy to nebylo tak, jak v seriálu, třeba hned ten první díl - Doktor to tam řešil čtyři části, když jsem tam byla já, stačilo nám dvacet minut, ani to ne. Nebo se třetím Doktorem, zelená nákaza. Poslyšte, víte, že i o vás je seriál? Teorie velkého třesku, tak se to jmenuje." "Jasně, že to víme. Ale taky se na to nemůžeme dívat." "Tak vidíte, určitě mě chápete, že se na Doctora Who nedívám." "Já to chápu, čas je přece hodně složitý!" Ještě že tak! Jsem fakt ráda, že mě nebudou nutit se na to dívat. "Ještě nám řekni, jak ses dostala sem, na Zemi!" řekl Leonard. "No, Dalekové nám hrozili válkou a Rassilon tu výzvu přijal. To by byla (a taky bude) jasná prohra. Nesouhlasila jsem s tím, tak jsem se svou sestrou Zeph utekla. Jednou v noci jsme si prostě vzaly naši TARDIS a odletěly jsme sem. Bez důvodu, TARDIS doporučila tuhle planetu jako vhodnou. Přistály jsme nejdříve v roce 1923, ale to se nám nelíbilo, tak jsme se posunuly do roku 1958. Začaly jsme učit na Coal Hill, Páni času toho ví opravdu hodně. Zephanii se zamilovala, tak zůstala člověkem, ukrytá v hodinkách. Víte, co to je, ne?" "Ano, v seriálu to Doktor i Vládce jednou udělali." To je dobře, že to ví. Vysvětlovat jim i tohle bych nechtěla. "Tak se usadila a možná tam ještě pořád tam učí. I když, počítám, že jí je tak sedmdesát, takže asi už šla do důchodu. …A v roce 1963 jsem potkala Susan s Doktorem, potom v roce 1970 znovu. Ale to už jsem do práce nechodila. Začala jsem vyšetřovat mimozemšťany. Nejdřív v Londýně a okolí, potom po celém světě. A potom jsem 20. 8. 1970 potkala Bletcoňany v Central Parku a ty Daleky, odtud už to znáte. Zregenerovala jsem a přistála tady." Tak to je zhruba celej příběh, víc už snad chtít nebudou. Ale teď už bych si docela ráda zdřímla. Přece jen, po regeneraci… "Zajímavé! A co jsou Bletcoňané?" To neznají? Asi v seriálu nebyli… "Vypadají dost legračně, ocas jim čouhá skoro z ramen, jsou celí svítivě žlutí a mají pusu přes celou hlavu, která vypadá, jako by se pořád smáli a taky dýchají vodu. Ale jsou nebezpečnější, než by se zdálo. Ale už je dost hodin, ráda bych si odpočinula. Teda pokud smím, nechcete se dívat na televizi, ne?" "Ne, já chodím spát brzo. Ostatní ti rádi udělají místo, že?" "Jasně! Jsi tu vítaný host!" "Díky, Leonarde. Jenom, nemohli byste mi dát nějakou deku?" "Jistě! Károvanou, pruhovanou, bez vzorku?" "To je jedno, Sheldone! Hlavně ať je čistá." Jestli něco vážně nesnáším, tak je to smradlavá vlněná deka. Zvlášť, když pod ní musím spát. …Bezva, už je zpátky. Přinesl mi takovou příšernou károvanou hnědou. Ale to je fuk, ve tmě stejně není vidět. "Tady máš. Je vypraná. Dobrou noc!" "Dobrou, všichni. A zhasněte, prosím. Ráno všichni přijďte sem, TARDIS už bude opravená, někam vás vezmu!" Ale stejně nebudou chtít všichni… Tak jim asi TARDIS jenom ukážu. "Tak dobře. Mějte se, všichni." A už jsou pryč. Teda kromě Sheldona, Leonarda a Penny. Jsem zvědavá, jestli vůbec usnu, Páni času totiž spát nemusí, jenom vzácně, třeba právě po regeneraci.

***

"Vstávat! Už je sedm hodin!" "Co se děje?! Jo ahá, ty se jdeš dívat na televizi. To už je ráno??? Můžu dospat v posteli?" Předpokládám, že ne, ale stejně jsem se zeptala. "Ne, do ložnice nikdo nesmí. Běž se zeptat Leonarda." Tak asi už budu vstávat… "To je dobrý, vstanu. Kde tady máte koupelnu?" "Tady tou chodbou rovně. Chceš vločky?" "Cooo? Jaký vločky?" Sníh? Je říjen! "Ovesné, s mlékem. K snídani. Jaký podíl vlákniny máš ráda?" Jo tak. Cože? Mě nezajímá nějaká vláknina! "Nechci vločky, máte rohlíky a sýr?" Já vlastně ani nevím, co mi chutná! Dřív jsem jedla pečivo s čímkoliv, co jsem měla, ale teď? Třeba mi budou chutnat ty vločky, co já vím… "Jsou tu toasty, rohlíky má Penny. Dáš si kakao?" "Já nevím, musím zjistit, co mi chutná a co potřebuju. To Doktor určitě taky měl, když regeneroval, ne? Ukaž, dej mi ochutnat těch vloček!" A rovnou jsem mu sebrala tu misku. To jsem asi neměla dělat… "Hej! Vrať mi to! Nikdo mi nesmí sahat na jídlo, udělej si vlastní!" "Neboj, jenom lžičku… Fuuuj! Co to je za břečku bez chuti?! Tak to opravdu ne, zkusím ten toast." ("A teď si musím udělat nové!!!") Tak copak to tu mají? Mlíko. "Uee!" Tak mlíko ne. Dál? Salát. …To by šlo. Hele, tady jsou ty toasty. Ale musím si na ně něco dát. Cibule, hořčice, sýr, šunka, marmeláda, hrozny, med, mrkev, salát, rybičky, hovězí, jablka, máslo, rajčatový protlak, bílej jogurt, margarín… Dohromady by to asi nešlo, tak něco zkusíme. Co třeba s medem a salátem? Nebo rybičky, cibule a hrozny? To je tolik možností! No, vím, že mi chutnají špagety ze včera, tam byla rajčatová omáčka, maso a zelenina. Tak si na to dám ten protlak, hovězí a jabko. Ne, to je ovoce. Tak mrkev. …Hmm, docela dobrý. Myslím, že i s tím jablkem by to nebylo špatný. Zapeču si to v troubě a bude z toho hamburger!

"Tak, nové vločky. Už mi utekl začátek, ach jo! To byla nová epizoda! …Za to můžeš ty!" "Já? Co jsem udělala? Tak si to přetoč zpátky, ne?" "Zpátky? Naše televize to neumí. No to je jedno, pustím si to na internetu. Ty jsi to přece nemohla vědět. A co sis dala?" To bylo snad něco jako omluva? No teda! Kdyby to slyšeli ostatní! A to jídlo už asi bude, podíváme se… Super, je to tak akorát. "Zatím nic, teď to vytahuju z trouby. Toastovej hamburger s protlakem, hovězím, mrkví, jabkem a sýrem." "Co to je za divné jídlo? Jak můžeš dát do toastu maso, mrkev a jablko?! Ale vlastně proč ne, Doktorovy rybí prsty s pudinkem, to je taky divné a chutná to dobře." "Doktor si vybral rybí prsty a pudink? To musím někdy zkusit! A pudink sladkej nebo ten Yorkshirskej?" "Yorkshirský slaný pudink." "Díky, ochutnám to. Třeba to bude lepší, než tenhle toast! Hele, Leonard a Penny už jsou taky vzhůru. Dobré ráno!" "Dobré. Jak ses vyspala?" "Docela dobře, teda, na gauč. Ale nespala jsem dlouho, kvůli těm jeho vločkám a televizi." "No jo, když jsem se přistěhovala, taky jsem tu jednou spala na gauči a on mě probudil. Ale dá se zvyknout." "Já si zvykat nemusím, dneska už vypadnu, jenom se nasnídám. Ukážu vám TARDIS, jak jsem slíbila, ale až přijdou všichni." "Co to máš k snídani? Vypadá to dobře, ale je to trochu divně cítit." Divně? Mě to voní… "Toastovej hamburger s rajčatovým protlakem, hovězím masem, mrkví, jabkem a sýrem." "Ty máš chutě… Jako jedenáctej Doktor!" "Jedenáctej? Kterej to je?" Jeho určitě neznám. Já znám jenom prvního a třetího, ten v bundě byl devátej. "Má motýlek, kšandy a tvídové sako." "Tak toho opravdu neznám. On má rád ty rybí prsty s pudinkem, jak říkal Sheldon, že?" "Jo, přesně ten." "třeba ho taky někdy potkám. …Jenom to sním, a podívám se do TARDIS. Už mě dost zajímá, jak vypadá, TARDISy se většinou po regeneraci Pána času předělají taky. Až přijdou ostatní, houkněte na mě z okna." "Jak houknout? Jako sýček, výr nebo sova pálená?" Tady aby člověk říkal všechno jednoznačně, on prostě nepochopí metaforu ani sarkasmus… "To je jedno, prostě zavolejte."

Tak uvidíme, bude tam moc změn? 3, 2, 1, teď! …Rozhodně je to lepší! Je tu takové červené světlo, ty kulaté věci na stěnách jsou oranžové, válce uprostřed konzole taky, podlaha zůstala stejná. Ta červená je lepší než nazelenalá! "Hezky ses vylepšila, TARDIS!" Vzzz zzz zz zz! Odpověděla radostně znějícím zavrzáním TARDIS. Tak jak se to asi bude líbit naší komiksové partičce? "…Húúúú úúúú!" Á, už jsou všichni! "Tak pojďte dolů!" "Už je opravená? Předělala se? Jak?" "Jo, předělala se. Je celá taková červená. Pojďte dovnitř!" "Pááni! To je úžasné, vidět opravdovou TARDIS, ne jenom v televizi! Vypadá úplně jako loď dvanáctého Doktora. A vážně je…" "Jen to řekni, Sheldone." "Větší zevnitř!" Přece jen to řekl! Všichni řeknou… "Jo, to teda je. Dvanáctý Doktor? Kolik jich proboha je?" No, třináct, předpokládám. Teda šestadvacet. "Dvanáct, vlastně čtrnáct, když počítáme dva desáté a Válečného. Ale budou i další, celkem bude mít 26 regenerací." To mu museli Páni času přidat další sadu regenerací, jinak to nejde! Ale Vládcovi taky koneckonců dali (nevím proč, mohli ho oživit jenom s jednou regenerací), tak proč nedat Doktorovi třetí, že? "Víte, že tyhle regenerace, co jsou v seriálu, nejsou první sada, ale druhá? Takže celkem 39 regenerací, ne 26." "Jak to? To jsem nevěděl, to není možné!" "Co není možné, že jsi to nevěděl, nebo mít tři sady regenerací? A je to možné, jde to přidávat klidně do nekonečna. A taky oživovat mrtvé, jako Rassilon, Vládce… Ale to asi víte. První sadu měl už hodně dávno. Ještě, když Rassilon žil poprvé. Ale moc se o tom nemluví, ani on to nikomu neříká. Jenom my ve Vnitřní radě to víme, tam to vědí všichni kolem prezidenta. A jen se tady podívejte, projděte si řídicí místnost, vidět detaily je vzácné. Ale na nic nesahejte!" "Rozkaz!" řekl Howard a zasalutoval. To mi připomnělo UNIT, existuje to vůbec ještě? Vypadali dost neschopně i s Doktorem. …Co to dělá? "Sheldone, řekla jsem nesahat!" "Neboj se, já vím, co každá páčka dělá. Pamatuju si to." "No dobře, ale pro jistotu se toho nedotýkej." "No jo…" "Dám vám pět minut, potom už musím letět, potřebuju si něco nutně zařídit s domem." "Říkalas, že nás někam vezmeš!" "No, jo, ale chtěli by jet všichni? Já totiž myslím, že jenom kluci, vaše přítelkyně to nezajímá. Je to tak? Ale, vlastně… něco by se našlo, aby můj dům byl ještě obyvatelnej, budu ho muset každej rok, co jsem byla pryč, uklidit. To znamená čtyřiačtyřicetkrát. Sama bych to nezvládla, pomůžete mi? Potom bych vás někam vzala, jenom toho, kdo by chtěl." "Proč to uklízet čtyřiačtyřicetkrát? Nestačilo by to jednou, teď?" Vědec a taková blbá otázka? No, teda inženýr. "Víš, jak by to tam vypadalo? Všechno by bylo zrezlý a pokrytý tak pěticentimetrovou vrstvou prachu! Lepší tolikrát vysát a mít to v pořádku. Taky to bude menší dřina." "Jestli je to nutný…" "Jo, je to nutný, já na rozdíl od Doktora potřebuju dům, nějaký místo, kam se budu vracet. Já jen tak necestuju, jsem usazená v jednom čase a na jednom místě jako normální člověk." "Tak dobře, jdeme na to."

***

"Ufff… A je hotovo! Tohle už nikdy, opravdu nikdy nechci dělat! Čtyřiačtyřicetkrát vysáto a utřený prach a pětsetdvacetosmkrát zalité kytky. Furt dokola! No, ale rozhodně lepší, než kupovat všechno nové a vysávat ten prach najednou…" "To asi jo, teď bychom si nějaký ten výlet rozhodně zasloužili! Ale musí to být nějaké příjemné bezpečné místo. Ale to říkali Doktorovi společníci taky a nikdy to nevyšlo, takže doufám, že ty umíš vybrat líp." "Taky doufám… Moc necestuju, spíš vůbec, jenom trochu časem, na jiné planetě jsem ještě nebyla. Teda kromě misí, na které mě vysílali Páni času, ale to byly vždycky nebezpečné planety nebo různé konflikty. Hele, ale mám nápad. Vy máte rádi sci-fi, tak si vyberte nějakou planetu, kam byste se rádi podívali. Třeba i nějakou, která je zničená - Vulkán, Krypton… Co vy na to?" "Vážně? To se někomu jen tak nepoštěstí, vidět v současnosti zničené planety! Pojedeme na Vulkán!" To jsem si myslela, že bude chtít víc na planetu ze Star Treku, než na Krypton. Ale co ostatní, není tady jenom on! "Moment, Sheldone, to se ani nezeptáš, kam by chtěli ostatní?" "To je dobrý, Naro. On vždycky rozhoduje a my uděláme, co řekne. Navíc, já bych taky chtěl na Vulkán, výjimečně se shodneme. A určitě i Howard a Raj by tam chtěli, že?" "Jo, jasně!" přidal se k Leonardovi i Rajesh. "Dobře, tak teda na Vulkán. Ale musíme najít klidné období, bez jakýchkoliv konfliktů nebo válek. Podívám se do záznamů v TARDIS…" řekla docela nadšeně Naranique, vešla do TARDIS a začala něco naťukávat do počítače. "…Mám to, našla jsem klidné období. Ale kam na Vulkánu byste přesně chtěli? Vidět terén, krajiny, hory a tak dále nebo města?" "Město, samozřejmě. Hlavní město." To bylo jasný, co venku, že. Všude je taková skalnatá krajina a trochu sucho. "OK. Takže Vulkán, planeta třídy M v systému Eridani. Protože existuje ještě jeden Vulkán, ve Sluneční soustavě. Někde u Merkuru. Vaše Sluneční soustava nemá 9 planet i s Plutem, ve skutečnosti jich má 11, ještě Nibiru na druhé straně Slunce, ze Země ji nemůžete nikdy vidět, takže je skoro nemožné zjistit, že tam je. Byl tam život, kdysi. Bývalo to zajímavé místo. Ale pak přišly války a povrch byl zničený. Nibiřané se rozprchli jinam, někteří i na Zemi. Nemáte nejmenší tušení, kolik mimozemšťanů na Zemi žije. Nibiřané, Orioňané, Plejáďané, Centauriané a spousta dalších. I pár Pánů času se tu najde - já, Doktor, Vládce, Zachránce, Hráč (ten první, Hráčové jsou dva), Pan Tau, Oswin, River Songová, Susan… No, to je fuk, vzhůru na Vulkán!"


Tak se Naranique, Sheldon, Leonard, Rajesh, Howard, Penny, Amy, Bernadette a Emily podívali na planetu Vulkán, nic nebezpečného se tam (kupodivu) nestalo. Výlet nebyl dlouhý, jenom si rychle prošli střed města a vrátili se, Naranique nemohla riskovat, že by se někdo ztratil. Potom se všichni vrátili zase domů do jejich bytu v Pasadeně. Naranique prozkoumala okolí na mimozemskou aktivitu, všechno bylo v pořádku, tak se také vrátila do svého domu v Londýně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oblíbený seriál?

Doctor Who 41.2% (21)
Sherlock 7.8% (4)
Teorie velkého třesku 2% (1)
Arrow 9.8% (5)
Agents of SHIELD 9.8% (5)
Jak jsem poznal vaši matku 3.9% (2)
Flash 3.9% (2)
Upíří deníky 3.9% (2)
Supernatural 17.6% (9)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama