Gallifreyanka: 14. kapitola - Utíkáme před ničím 1/2

19. března 2015 v 18:27 | Naranique |  Gallifreyanka
Konečně! Konečně jsem měla čas. Hodně jsem psala v neděli, to jsem napsala dvě stránky. A dneska ve škole jsme byli na PC, tak jsem mohla psát a už jsem skoro měla konec, tak jsem to nemohla nechat a poslední dvě hodiny jsem to dopisovala. Tahle kapitola je zatím nejdelší - 11 A4 stran. A taky jsem ji psala nejdéle - asi dva měsíce.
Název je trochu zavádějící - jenom jsem ho nepřepsala. Líbí se mi to, ale není to pravda. Utíkají před něčím. Ale to není to hlavní. A kdo vlastně? Naranique a osmý Doktor. Do charakteru jsem se asi netrefila - ten film jsem neviděla. Jenom kousek. Ale to asi moc nikdo - kdo sleduje Classic, je většinou na začátku. A jak jsem psala o obrázcích - i k téhle už jeden mám.



14. kapitola - Utíkáme před ničím

o měsíc později, planeta Alfa-8-C (12. 11. 2014, kolem druhé)

Jsem v bezvědomí. Ležím na liduprázdné poušti, nikde nikdo. Jsem živá. Dýchám, ale nehýbu se. Ale najednou se s leknutím probudím a hluboce se nadechnu. …Kde to proboha jsem? Vždyť jsem byla doma. V posteli, jsem si tím docela jistá. Auu! Proč mě bolí hlava, jako by mě někdo bouchl něčím dost velkým a tvrdým? Nejspíš se to asi stalo. Ale proč? Takže, popořadě. Kde jsem? Hm, Země to asi není - Saharu bych poznala. Voní to tu dost jinak. Vypadá to jako na San Heliosu, ale slunce tu mají jedno. Poušť. Všude jenom poušť. Prázdno. Vedro. Mám hodinky? Dvě deset odpoledne, dvanáctýho. Tolik by bylo na Zemi. Já jsem šla spát jedenáctýho. Proč mám na sobě normální oblečení, a ne pyžamo? Zvláštní… Takže další věc na seznam - ten, kdo mě sem odnesl, to musel plánovat. A asi tu nejsem náhodou. Věděl, kde budu a kde mám šaty. Kompas - zbláznil se. Jiné magnetické pole. Nebo ho něco zmagnetizovalo cestou. Časovým vírem jsem asi neprošla, to bych byla mrtvá. Přesunuli jsme se jenom v prostoru. Sondu mi do kapsy asi nikdo nestrčil, že? Ne. Hm, co s tím? Sonik? Ten taky nemám. Ale nemůžu tu jen tak stát, už začíná být horko docela dost. Proč mi ten záhadnej únosce nemohl oblíknout kraťasy? …Mám aspoň nožík? Podívám se do kapes. Jo, nechala jsem ho tady. Papá, kalhoty. Měla jsem vás ráda, ale co nadělám. Koupím si nový. Udělám si z nich pěkný… moderní… šortky. A uříznu si nohavice nad koleny. …V teniskách to snad vydržím. Rukávy si nechám. …Tak. Teď zjistím, co všechno mi v kapsách zůstalo. Žvýkačky. Nožík. Nefunkční kompas. Ty hodinky. Gumička. Pár účtenek. Sluneční brýle - ó díky! Pytlíček soli a cukru. Náhradní klíče od domu. Tužková baterka - tu jsem hledala! Ale teď je mi na nic. Mobil. Zapalovač. Ten se může hodit v noci. Nic moc, ale aspoň mám zbraň a pět žvýkaček s cukrem. Ještě, že Páni času vydrží bez vody, jídla a vzduchu. Ten tu je, ale obsahuje moc oxidu uhličitého. Kyslíku málo. Člověk by byl namydlenej. Tak, asi půjdu dál, no. Třeba někam dojdu. Všude se musí někam dojít, nakonec.

o dvě hodiny později

Nic, nic, nic! Pitomá poušť! Už mě bolí nohy a je mi takový vedro. Co jsem komu udělala, že musím skončit zrovna tady? A kde to tady vlastně je? Slunce se moc nepohnulo, takže ta planeta rotuje hrozně pomalu. To znamená, že je obrovská. Dokonce větší, než Gallifrey. Od hvězdy je daleko asi jako Země, nebo je to slunce extrémně malý. Ale spíš první možnost. Co jsem za ty dvě hodiny zjistila? Nic. Signál tu pochopitelně není. Nedovolám se ani domů, ani na Zemi. Blbá nekonečná poušť! Kolik jsem mohla ujít? Deset kilometrů? Víc? Musím si odpočinout. Asi sním ten pytlík cukru, potřebuju energii. Anebo ne, bůhví, jak tady budu dlouho. A nechci vědět, co tu je v noci. Doufám, že nic, ale úplně neobydlená planeta je pravděpodobná asi tak, jako že se tu najednou objeví žába a začne zpívat. Minimálně bakterie jsou všude. Ale zpívající žábu bych aspoň mohla sníst. Bakterie ne. Sednu si tady do toho písku a počkám tak pět minut. …Písek. Písek! Třeba bude něco pod ním. Nožíkem můžu vyhrabat malou díru. Nebo by aspoň ochladil. A začnu vydlabávat malý, ale hluboký otvor. Když má díra asi metr do hloubky, přestávám s tím. Je to beznadějné. …Suchej a horkej skrz naskrz. Voda tu asi ani není. Problém. Fajn. Tak asi půjdu zase dál. Ani nevím, jakým směrem, prostě támhle. Zvednu se a jdu zase dál.

o další dvě hodiny později

Takový vedro! Zlatý Gallifreyský Léto. Tady je tak padesát, možná víc. Bazén by bodnul. Písek, písek, písek. Podělanej písek! On je prostě všude! Už mi z něj asi začíná hrabat. Žvýkačka, musím si dát, nebo dostanu hypoglykemickej šok. Jedna za čtyři hodiny, to mám na jeden den. A tady asi jenom jeden den nebudu. Kéž by. Já mám ale takovou žízeň. Asi mi nezbyde nic jinýho, než použít schopnosti. Tamty. Snažila jsem se tomu vyhnout celej život, ale umřít kvůli tomu nechci. Kýbl vody, a pořádnej! Ukážu rukou na zem před sebou a okamžitě se na ní objeví modrý dvacetilitrový kýbl čisté vody. …To je lepší. Když to použiju jednou, nic se přece nemůže stát, no ne? A je studená. Možná to není zas tak špatná věc. Blbost, je. A ta voda na tom nic nezmění. Ještě plastovou flašku a končím, opravdu. Láhev. Půl litru. Větší. A v ruce držím plastovou lahvičku. Vypadá malá, ale vleze se do ní celej ten kýbl a ještě víc. Trochu se napiju, trochu na sebe vyliju a zbytek si schovám na později. …Hm, vlastně bych mohla cokoliv. Dostat se domů. Je to sice špatný, a hodně. Ale to radši budu mrtvá? Ne. Snad se to nevymkne kontrole. Na Zemi, do mýho domu. A nic. …Co? Jak to, že to nejde? Takže záhadný únosce to o mně musel vědět. To přece neví nikdo, jenom já! Máma umřela, takže… Leda, že by to byl on sám. To ne to ne to ne! No tak, to přece nemůže být pravda. Dejme tomu, že není. Kdo by to teda ale byl?! Někdo, kdo se umí přemisťovat jinak, než vesmírnou lodí. Tím se výběr zužuje na anděla nebo démona. Všechno naznačuje, že to byl-Nebyl! To přece nejde… Nebyl, protože démoni jsou z pekla. Nebo očistce a Země. Jenom andělé můžou cestovat na jiný planety. Ale kterej by to dělal? Ale když tu budu jenom stát, neudělám s tím nic. Půjdu zas dál. "Haló, ať jsi kdokoliv, dostaň mě pryč! Nebo se aspoň ukaž a řekni, kde to jsem a proč!" zavolám do prázdného prostoru kolem. Nic. Žádná odpověď. …To jsem si mohla myslet. Kdybych měla aspoň tu pitomou sonickou tužku! Jenže ty mám obvykle v TARDIS. Tam jsem nebyla dlouho. Nenapadlo by mě si jednu dát do kapsy, když mám všude s sebou pero. …Přivolat toho anděla nebo koho sem - to bych potřebovala pár dalších věcí, tady je jenom ten blbej nekonečnej písek. Akorát tak ho odehnat. Enochiánsky nemluvím, aspoň zpaměti ne. Zase TARDIS. Překladač. Nic jinýho, než pořád pokračovat v té bezvýznamné cestě stejně nemůžu. Za nějakou dobu bych tu planetu snad obešla celou a stejně by to nebylo k ničemu. …Slunce se pohnulo zase jenom o kousíček, takže den bude asi ještě hodně dlouho. Mají tu vůbec noc? Kdybych aspoň věděla, co je to za planetu. Je velká a písčitá. To výběr zužuje tak na pár desítek, ale stejně. Může to být taky nějaká úplně jiná, dřív obydlená planeta, kterou sežrali ti kovoví rejnokovití tvorové. Takže zase nic. Jediný, co vím, že od Země je daleko a jsem v současnosti. A pokračuju dál v chůzi po žhavém pouštním písku. Jdu opět několik hodin a nenarazím na nic, co by nebyl písek. Ale asi po dalších pěti hodinách chůze, další snědené žvýkačce a dalším vypitém litru vody se něco objeví. Malá, černá tečka uprostřed zlatohnědé pouště. …Co to? Tam v dálce něco je! Tam něco je! Konečně! Tak nakonec to tu není jenom poušť. Třeba mě sem ten někdo poslal proto, abych něco udělala s tamtím. Nebo tak. Anebo je to jenom klacek, co já vím… Podívám se tam. Sice je to asi další půlhodina chůze, ale stejně. Bod, kterýho se budu držet.

Za dvacet minut už jsem u té věci dost blízko, abych viděla, co to vlastně je. …Je to člověk! Lidské tělo! Takže tu nejsem sama, výborně. Jenom doufám, že žije. Rychle! A těch pár metrů k ležící postavě dobíhám. Je to muž oblečený v zeleném kabátu, vestě a kalhotách zastrčených do bot. Z kapsy mu vypadly staré hodinky na řetízku. …Muž. Asi tak třicet. Oblečení poněkud staromódní, že by byl z jiné doby? Žije? Jo. Dýchá. "Pane? Haló, pane! Probuďte se!" Volám na něj. Nic, je v bezvědomí. Bůhví, jak dlouho jsem tam takhle ležela já. "No tak, vstávej, ty ospalče!" Tady už mi pomůže leda tak na něj vychrstnout trochu vody. Odšroubuju víčko láhve, muže trochu poliju. S leknutím se probírá a posadí. "Kde to- Co to- Naranique? Jsi to ty?" Zeptá se zmateně. "On mě zná? Nikdy jsem ho- Počkat, ale jo, viděla, na fotce. Na monitoru ve své TARDIS. "Doktor?" "Ano, Doktor. Nevíš, kde to jsme? Na Sahaře?" No, to určitě ne. "Jsi to opravdu ty! A ne, nevím, kde to jsme, ale na Zemi ne. Nějaká hodně velká planeta celá pokrytá pískem, den je tu pořád. A od Sluneční soustavy je to daleko. Někdo tohle plánoval, mě unesl ve spánku. Mám takovou teorii, že to byl anděl. Lodí jsme sem nepřijeli, to vím jistě." "Anděl? Proč lezou z nehmoty? Dva tisíce let tam byli zalezlí." "To kdybych věděla… Každopádně, asi je tu pro nás nějaký úkol, proč bysme tady jinak byli, že? A kolikátá reinkarnace jsi?" Mám v tom guláš, potkala jsem je tak na přeskáčku… "Osmá." Osmá? To je ten z války. Takže z minulosti. Ta osoba umí cestovat časem. Další bod pro anděla. Démoni to většinou neumí. "Jo, dobře. Válka už probíhá?" Myslím, že jo, ale stejně se musím zeptat. Sice, jsou to spoilery… "Ano. Byl jsem v boji." Nevzal současnýho, což je dvanáctka, jak jsem se dozvěděla. Proč? "Dobře. Teda, ne dobře. Vzal tě z boje. Ví, proč to dělá. Chce zabránit zničení Gallifrey a proto nás vyšachoval sem. Žádnej úkol. Už je mi to jasný. Ale proč sem vzal mě? To ty ji zničíš, já jsem Gallifrey chtěla zachránit. To nedává žádnej smysl! Nebo ji zničit chce? No nic, asi půjdem dál. Co máš po kapsách? Máš sonickej šroubovák?" Prosím, ať ho má! "Jo, mám." odpoví. "Ó, konečně nějaká dobrá zpráva! Prozkoumej to tady. Vzduch, písek, všechno. Zkus o téhle pitomé planetě zjistit co nejvíc - možná, kdybychom přišli na to, co je to za planetu, mohli bysme se odsud dostat pryč." To asi ne, ale je tu nuda. Mít něco na práci je vždycky dobrý. "Dobrý nápad. Už jdu na to." Tak co dál? I když něco zjistíme, moc nám to nepomůže. Asi budeme pokračovat v cestě. "Nezjistil jsem nic, co už bys nevěděla. Písek, vzduch. Normální. Jsme asi někde u rovníku, podle magnetického pole. Poušť asi nebude pokrývat úplně celý povrch planety." "A můžeš zjistit, kde jsme?" Počítám, že tenhle model šroubováku to neumí. Nenapadlo ho to. "Ne. To ten šroubovák neumí." Bezva, fakt. Jak říkám. "A určit, kde je sever, by uměl, ne?" Kompas, to je jedna ze základních funkcí. "Jo, sever je… tamtudy." Máme orientaci. Další dobrá zpráva. "Měli bysme jít dál. Kterým směrem?" položím mu docela důležitou otázku. Ale stejně vím, co řekne. "Na sever? Tam už nebude tak moc horko." Vidíte? Sever to musí být vždycky. "Jo, máš pravdu. Tak vyrazíme?"

Vydáme se nekonečnou pouští směrem na sever. Jdeme dlouho, všude jen písek. Holá krajina vlnící se v obrovských dunách. Alespoň jsme dva a můžeme si cestou vyprávět zážitky ze Země, cest a války. Chci vědět, jak se to na Gallifrey od mého útěku změnilo.

Čas ubíhá docela rychle. Rozdělíme si pytlík cukru jakožto cenné sacharidy a vypijeme trochu vody. Ty směšně malé zásoby už nám dochází, ale nechci použít své schopnosti. Stydím se za ně i sama před sebou. Nenávidím je i svého otce. Mohla bych je použít pro dobrou věc a osobní potřebu - další voda a pořádné jídlo - ale neudělám to. Naštěstí to ani nepotřebujeme. Prostě si "vypneme" hlad a žízeň, jak to Páni času umí.

Každé tři hodiny si odpočineme a takhle to jde pořád dál, až slunce pomalu začíná zapadat. Den tu trvá tak třicet pozemských hodin. Ale i odolné tělo Pána času se jednou unaví a při neustálé chůzi ještě rychleji. Rozhodli jsme se, že se pokusíme usnout, i když to tady jde dost obtížně.

Neustálé horko a světlo to docela znemožňují. Doktor si sundá sako a přehodí přes sebe, já udělám to samé s bundou, kterou se mi podařilo nacpat do mé zevnitř větší kapsy kalhot, takže jsme ve tmě a opravdu se nám daří spát alespoň dvě hodiny. Pánovi času to bohatě stačí. Během té doby, co spíme, se slunce skloní za obzor a planetu zahalí černočerná tma. Žádný měsíc vidět není, ale hvězdy svítí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oblíbený Doktor?

první 10% (1)
druhý 0% (0)
třetí 0% (0)
čtvrtý 10% (1)
pátý 0% (0)
šestý 0% (0)
sedmý 0% (0)
osmý 10% (1)
devátý 10% (1)
desátý 20% (2)
jedenáctý 30% (3)
dvanáctý 10% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama