Gallifreyanka: 14. kapitola - Utíkáme před ničím 2/2

19. března 2015 v 18:27 | Naranique |  Gallifreyanka
A druhá půlka. Bylo to sice míň, než 40 000 znaků (ta první), ale on to nějak nechce pochopit.



po probuzení

Je tu nějaká moc velká tma! Co se děje? Bunda už asi není potřeba. "Doktore, vstávej, je noc! Doktore!" upozorním ho. "Ano? Co je?" zeptá se ospale. "Slunce zapadlo. Je noc. Jsou vidět hvězdy a mlhoviny. Myslím, že támhle je Coraxas. Jsme od Země opravdu hodně daleko. Jestli to je Coraxas, tohle musí být Alfa-8-C. Planeta nekonečné pouště. Že mě to nenapadlo dřív!" "Alfa-8-C? Ta je na okraji vesmíru. Pár tisíc světelných let od nás už nic není. Ten, kdo nás sem odnesl, to tady musí znát. Musí znát celý vesmír." dodá. "Tak kdo to je? Pochybuju, že andělé znají tak vzdálené kouty universa. Něco odsud? Co já vím, na Coraxasu nežije nic tak inteligentního, aby nás to dokázalo vzít sem a bez lodi. Ani na Latě. Perimonu. Geo-A. Žádná planeta, která by odsud byla do sta světelných let, není vyšší třídy než šest. Záhadný únosce má schopnosti na úrovni vyšších světelných bytostí. Třída deset a výš. Nebo dokonce mohl být z nehmoty, to by byla 12D. Nebo od nás z Gallifrey či blízké Olampi. Ti by to uměli. Jenže na Gallifrey je válka, takže nikdo odtamtud to asi nebyl-" zarazím se. "To teď není důležité, kdo to byl. Důležité je se odsud dostat. Protože jestli je tohle opravdu Alfa-8-C, tak tu žijí-" "Jo, já vím. Grúlové. Sami jsme je sem stěhovali, tak před milionem let. Učili jsme se to. Vylézají jenom v noci," přeruším ho a za chvilku dokončím větu: "…a ta teď je. Takže bysme asi měli zdrhat, co? Jenže není kam! Jak chceš utýct před dvoumetrovým červem s ostrýma zubama, kterej žere maso? A tím nemyslím takový ty malý plazíky, co tu jsou taky. Grúlové žijou několik metrů pod povrchem v tom písku. Je jich tu fakt hodně. Písek je všude. Šance na přežití? Skoro nulová. Mám sice nůž, ale ten nám asi moc nepomůže. Ale co, když si budeme myslet, že nám útěk pomůže… Běžíme!" přikážu Doktorovi i sama sobě. "Had. Už to začíná. Vylézají." Rozebíháme se pouští směrem na sever. Před pouští ani Grúly se utéct nedá. Ale za pokus to rozhodně stojí. V poušti se běhá dost obtížně, kvůli písku neustále se přesypávajícímu pod nohama, ale když běžíme, máme tak lepší pocit.

Za přibližně půlhodinu se unaví i Pán času, takže zpomalíme, ale pořád pokračujeme rychlým krokem dál a dál. Na planetě Alfa-8-C naštěstí trvá noc jenom tři hodiny a dvacet jedna minut pozemského času a Grúlové na denní světlo nesmí, takže máme dost velkou šanci, že nás žádný neuloví. Běžíme a jdeme a běžíme a jdeme, takhle pořád dokola, dokud se na nebi neobjeví první sluneční paprsky. Prapodivné Grúlí pískání a dunění přestává, poušť se stává opět jen klidnou pouští. "Tak jsme to zvládli, Doktore, zvládli! Přežili jsme jednu noc na Alfa-8-C." Jednu. Bůhví, kolik jich tady ještě budem muset přežít. "Jo. Zázrak? Mně se zdá, jako by na nás ani neútočili. Ten, kdo nás sem poslal, nás chce živé. Další věc." Hm. Ale stejně a ještě jednou - sakra proč?! "Jo, máš pravdu. Tak - co už víme? Zná nás. Oba. Asi Pány času obecně. I celej vesmír. Ví, kde bydlím. Kde mám oblečení. Ví, že kdyby mi dal pero nebo sondu, dostanu se pryč, ať je to jakkoli nepravděpodobný. Chce nás živý. Je hodně chytrej. Umí cestovat bez lodi. Cestuje časem. Má plány s naší planetou. Myslíme si, že by to mohl být anděl nebo cokoliv s podobnou mocí. Myslím, že i sem nás vzal schválně. To je tak všechno. Těma věcma, co mám s sebou, anděla nepřivolám. Ani cokoliv jinýho. Mám akorát tak sůl na duchy - k čemu by nám asi byla - nožík a oheň. Tolik ke zbraním. Co ty? Vím, že jsi proti, ale měl bys s sebou něco nosit. Pro jistotu. A odpovím ti rovnou - šroubovák není zbraň." Aspoň ne na Grúly. Leda tak na roboty nebo Kyberlidi. "A- To je jedno. Mám psychopapír. K ničemu. Nějaké přístroje, jízdenku, kousek nějaké okoralé Gallifreyské placky - jak už asi víš, byl jsem tam - transportní náramek…" Co? Proč to neřek, když jsem se ptala? Ty naše obvykle uvezou dva. Idiot! "Tos nemohl říct dřív?!" No fakt! "Je jenom pro jednoho a navíc polovybitý." Sakryš. Uvíznem na týhle zatracený planetě navždycky! "Aha. Tak běž, já to nějak zvládnu." Nepůjde, to je jasný. "Ne, jsme v tom spolu. Jsme přátelé. Zůstanu tady." No - přesně. Však ho znám. "Fajn. Ale mohl by sis zachránit krk." řeknu a pokrčím rameny. "Nenechám tě tady. Navíc bych přistál jenom jinde v Coraxasu, na co mi to bude? Docela primitivní planety." "To je pravda. Teleport by neopravili. Tak jdem dál, ne?" A jdeme a jdeme nekonečnou pouští pořád dál.


o šest hodin později

Nestalo se nic. Pořád jdeme, pořád je strašný horko. Písek se sype pod nohama. Čas neutíká. Už si ani nemáme o čem povídat. "Zásoby" nám pomalu, ale jistě docházejí. Bez použití schopností to asi nepůjde, bohužel. Nejsem ráda, ale budu muset. Hlad už máme oba dva, jedno, že jsme Páni času. Voda už taky skoro došla. Taková pěkně propečené bageta s máslem… "Doktore?" řeknu. "Ano?" "Dal by sis něco, že jo?" Taky má hlad. Vím to. "Jo. Ani nevíš, jak se m stýská po plackách s charangem…" Ale vím, Doktore, vím. Já je měla naposledy v den útěku. A to je dávno. "Vím. Máš hlad. Já taky. Už to nevydržím. Řeknu ti, jak to dělám a tak všechno. Můžeme mít, co chceme - teda kromě návratu domů. Co si dáš?" "Jsme v poušti." Přesně nějakou takovou odpověď jsem čekala. "Jo, a kde jsem asi vzala tu vodu, hm? Mám takový… schopnosti. Jiný věci, než normálně umíme, čtení myšlenek a tak. Nevíš, kdo já jsem. Myslíš si, že mě znáš, ale to není pravda. …To je teď jedno. Prostě - když chci, co si pomyslím, to se stane. Můžu něco vytvořit jen tak, myšlenkou. Jako třeba jídlo. Tak mi jenom odpověz, co si dáš?" "Dám si asi tu Gallifreyskou placku. Tu bys uměla taky?" Má tvoření myšlenkou snad nějaký hranice? Ne. Někdy mi ty jeho stupidní dotazy fakt lezou na nervy. "Jasně, cokoliv." A představím si, že v ruce držím čerstvě upečenou načervenalou placku se zeleným kořením s růžovým ovocem uvnitř. Na talíři, aby se to líp jedlo. Podám mu ji a "udělám" si ještě jednu úplně stejnou pro sebe. "Ty jsi prostě úžasná! Jak tohle děláš?" "Já vím, že jsem úžasná. A jak to dělám, ti neřeknu. Jenom jedna věc - neměla bych to dělat. Jestli se odsud vůbec někdy dostaneme, slib mi, že to zůstane mezi náma. Nikdo to vědět nemusí. Hlavně to proboha neříkej nikomu z Gallifrey. Rassilonovi. Ani to, že jsem přežila, jsem na Zemi a že jsi mě potkal. Nikdy." "Slibuju. Umím držet slovo. A ta puacka je výbouná!" řekne s plnou pusou. …Hmm, je výborná. Vážně. Ono to nemusí být zase tak špatný- Houby, je to špatný. Tady to používám, protože jsme v nouzi. Jindy ne!

"Doktore, jdem zas dál, ne?" Mně se nechce! "A má to vůbec nějaký smysl? Myslím - je tady jenom písek. Tohle je Alfa-8-C. Řekl bych, že moc šancí vyváznout odsud živí nemáme. A jestli ano, řekni jak." Doktore Doktore. Nech si těch keců. My tady neumřeme! "Nevím. Ale na něco přijdeme. Určitě. Nebuď tak pesimistickej, jo? Když jsme se dostali sem, musíme se přece dostat i pryč. A i když to moc smysl nemá, řekli jsme, že půjdem dál, tak půjdem dál." řeknu nasupeně. A vydám se pomalu dál. "Tak fajn… Ale nemohla mi udělat třeba sluneční brýle, deštník, cokoliv?" zavolá. "Cokoliv. A sundej si tu vestu, ani naše soustava není uzpůsobená na takový vedro." Nechápu ho. Stěžuje si, ale má na sobě tři vrstvy… "Ale kam s ní?" Další blbej dotaz. Ach jo! "Do kapsy. Vevnitř větší. Zapomněls? A pojď. Nebo tu chceš být do noci?" "To ne. Nesmíme se rozdělit." Doktor vstane, svlékne si zelenou vestu, obtížně, ale úspěšně ji nacpe do kapsy a pokračujeme dál. Pořád tou nudnou a žhavou pouští.

o jedenáct hodin později (a tři hodiny spánku)

Jdeme, jdeme, jdeme, jdeme. Mám pocit, jako bych vypotila tak deset litrů. Moje tričko je úplně slaný. Kůži mám docela spálenou. Udělala jsem si sice krém, ale na tohle by nefungovalo asi nic. Ani pro Pány času. Už bude zase noc. Další Grúlové. Nechápu to. Kdo by tohle někomu udělal? No, Olampané… Třeba to, co se stalo Prométheovi. Takže někdo asi jo. Ale proč? Proč, proč, proč?! Nic tu není. Žádnej úkol. Záchranná mise nebo co já vím. Máme snad zachránit Grúly? Nebo ty hady? Jejich jediná potrava. Ať jsou Grúlové sebehorší, pořád je to vzácný druh. Gallifreyský druh. Sice je sem dali asi milion let před tím, než jsem se narodila, ale to je jedno. …Já už chci pryč! "Doktore?" řeknu se znuděným tónem. "Co?" zeptá se podezřívavě. "Co když tady uvízneme navždycky?" odpovím a povzdechnu si. "To neříkej. Nějak se odsud dostaneme. Musíme." odmlčí se. A za chvíli dodá: "…Nar, když máš ty schopnosti, dokázala bys nabít ten teleport?" Zastaví se. Teleport. Naděje pro jednoho. Vím, co navrhne. "Hm… Asi jo. Ale říkal jsi, že je jenom pro jednu osobu. Jeden z nás by tady stejně musel zůstat. Já bez tebe nejdu." řeknu rozhodně. "Proč? Je mi osm set, tobě dvě stě. Jsi ještě mladá, můžeš ještě normálně žít. Já bych se vrátil zase do války a bojoval s Daleky. Nejspíš mě zabijou." Jo, přesně. Ty jeho hrdinský kecy o obětování se pro přátele. Ale já jsem z budoucnosti, s tímhle ať na mě nechodí. "Ne. Ne, nezabijou. Jsem z roku 2015. Máš čtrnáctou regeneraci. Viděla jsem to. A v dalším milionu možných realit taky. …V dalším milionu jsi sice- ale tady neumřeš. Takže - pokračujeme dál, i když je to na nic. Bez tebe nejdu pryč a basta! Jsi můj jediný přítel tady na Zemi, takže ať se ti to líbí nebo ne, zůstaneme v tomhle …problému spolu. Jasný?" "Tohle je ta Naranique, kterou znám. Dobře, tak pokračujeme. Ale pokud se něco stane - vezmi si to." řekne a natáhne ke mně ruku. Je v ní ten teleport. "Co by se mělo stát, hm? Maximálně se upečem na tom slunku. Nikde ani strom…" "Vezmi si ho. Je to rozkaz." Rozkaz? Hodně se změnil. Válka ho změnila. Tak strašná válka jako Poslední velká časová by změnila každého. "Takže ty jseš teď důstojník nebo co, když jsi ve válce? …No dobře, ale jenom proto, abys mě nechal být." A jdeme zase dál.

o dvě hodiny a dvacet osm minut později

Už z té pusté pouště asi začínám blbnout, ale přísahala bych, že tam v dálce něco je. Prosím, ať to něco je! Třeba je to klíč k tomu, proč tady jsme. "Doktore, tam něco je. Vidíš to? Není to fata morgana, že ne?" "Vidím to. Naranique, vidím to. Něco tam je. A je den, takže Grúl to být nemůže. Možná to je mrtvola Grú-" "Neber mi naději, jo?" vykřiknu a přeruším ho. "Teda nám. Musí to něco být. A Grúlové jen tak neumřou. Jdeme k tomu blíž. Poběž!" zakřičím a už utíkám směrem k tmavému bodu v dálce. Doktor se okamžitě vydá za mnou a doběhne mě. "Vážně musíme běžet? Jsem dost unavený." Já taky. Vlastně hodně. Ale ten bod - touha se tam dostat je silnější než bolavé nohy a horko. "Tak si jdi, já se tam chci dostat hned!" odseknu. "A co když to fakt nic není? Vyčerpáš si síly. Zbytečně." No a? Udělám si vodu. Stín. Cokoliv. "Nech toho poučování, nejsem tvoje dcera. …Jenom znám tvýho syna." "Kastona?" zeptá se trochu udiveně. Zpomalím. "Jo. I Marianne jsem znala. To nevíš?" Myslela jsem, že naši partu znal. Já, Zeph, Reg, Maria, Kaston a Per. Známá skupinka géniů z Akademie. A tří párů. To se u nás nestává tak často. Takže Kas se tatínkovi nepochlubil? Zajímavý. Co ještě neví? "Možná jsem to zapomněl. V té době jsem byl trochu - no, prostě pryč. A nezodpovědný. Moc jsem se o děti nezajímal - a udělal jsem chybu." "To není moje starost, nech to být. A běžíš nebo ne?" a zase se rozběhnu za bodem. Už se zvětšuje.

Jsme od toho asi čtyři sta metrů. Je to domek nebo nějaká chatka. Možná tam někdo bydlí! "Myslíš, že tam někdo je? Nebo něco?" zeptá se Doktor. "Zrovna jsem myslela na to samý. Je to klidně možný. To by byla hodně dobrá zpráva!" "Třeba ten, kdo tam je - nebo byl - je důvod, proč nás sem poslali. Máme ho zachránit, nebo tak. Jak jsi říkala." To mě napadlo taky. Asi někdo jinej unesl tady toho a poslal ho sem. Proč? Zase to věčný proč. …Ale taky by tam nikdo být nemusel. "Ale kdyby tam nikdo nebyl, co by tu dělal domeček z plechu?" povídá Doktor. Jako by mi četl myšlenky. On to na dálku přece neumí, nebo jo? "Hm, to je pravda. A vůbec, kde se tady plech vzal?" Napadají mě dvě možnosti. "Z havarované vesmírné lodi?" Za a. Uvažujeme docela stejně. Ale za b - to je mnohem pravděpodobnější, ale taky mnohem děsivější. "Nebo má schopnosti jako já a vyrobil si ho mentálně. Lodě bývají bílé, s dráty, nápisy, okny a tak. Tohle vlnitej plech jako ze Země." Někdo jako já. Další. To není dobrý. To vážně není dobrý. "Takže Pán času? Ale aby měl takové schopnosti-" zarazí se. Asi mu to došlo. "Ne. Ne stoprocentní. Takový schopnosti Páni času mít nemůžou, Doktore. Ani původní. Je to Pán času a něco - bůh, polobůh, anděl, démon - takový druhy. Aby uměl mentálně tvořit věci." Přijde na to. Určitě. Jednou se to dozví. Možná teď. Musím mu říct, co by mohl být obyvatel domečku. To znamená, že jsou čtyři možnosti, kdo jsem. "Ty jsi taky- co?" Jinak to nešlo. Ale ne, nedozví se to teď. Nesmí. Ještě není čas. Za pár tisíc let, možná. Musí napřed poznat, že jsem hodná a pomáhám. Že nejsem, jako ostatní. "Neřeknu. Vím, že se snažíš všechno řešit mírově a nezabíjet, ale kdybys věděl, tak bys ke mně už nebyl tak hodnej. Takoví jako my - Páni času by neměli mít děti s nikým jiným, než zase s Pány času. Dopadá to špatně. Ale pojď už, jestli tady jsme kvůli tomu, abychom tamtoho zachránili, půjdeme ho zachránit." Jestli je to, co myslím, přežil, ať je kdokoliv. Určitě tam někdo být musí. "Neřekl jsem, že ne. Ale neběžím." "No dobře. On to minutu ještě vydrží." Jak se blížíme k chatce, lépe rozpoznáme její tvar. Je to malá skrýš z vlnitého plechu. Bez oken. Místo dveří plachta z nějaké látky, asi hodně pevné. Jedna místnost, ale velká. Venku před ní je nastražená past na Grúly - kovové bodáky zakryté pískem, ale vyčuhující dost na to, aby byly vidět a obyvatel domku se na ně nenapíchl taky. Ale stopy okolo nenaznačují, že by se nějaký Grúl vůbec k domku přiblížil. Zvláštní. Na nás taky nešli. Jenom po hadech. Zajímalo by mě, jak je to možný. "Pozor, je tam past. Asi sto metrů, v kruhu. Nenapíchni se." Jen tak pro jistotu. Sice bych ho mohla vyléčit, ale o tom vědět nemusí. Tvořit něco je jedna věc, ale dotykem vyléčit smrtelné zranění - moc podezřelý. "Zdálo se mi, že se tam něco leskne. Díky." "Nemáš zač. Protože nikoho by nenapadlo upozornit přítele na možnou smrt, fakt." řeknu sarkasticky a usměju se.

Buch buch buch! Zabuším pěstí na plech. Zevnitř se nic neozývá. Buch buch buch! Ještě jednou. "Třeba tam opravdu nikdo ne-" řekne Doktor, ale vtom se plachta rozhrne a za ní se vynoří vysoká postava se zbraní v ruce. Je to žena. Má dlouhé hnědé vlasy a normální oblečení. Jako my. A je jí tak kolem pětadvaceti. "Klid, jsme přátelé!" zakřičím. "Jsme jako ty, dostali jsme se sem stejně!" Teda myslím. Dobrovolně by sem asi nikdo nešel. "Musíš na nás mířit tou puškou?" "Ano. Co když jste únosci a přišli jste mě zabít?" odpoví obyvatelka skrýše a pořád na nás míří. "Už jsem řekla - jsme přátelé. …Takže únosci vypadali jako lidé?" To jsem si myslela. Byl to někdo od nás nebo anděl. "Ano, ale nebyli. Byli to andělé." "Aha! Já jsem to říkala! Vidíš, Doktore?" obrátím se na něj nadšeně. "No dobře, mělas pravdu." přizná. "Říkala? Takže vy znáte-" Ano, známe anděly. Lidé by se sem asi nedostali, ne? "Ne, jenom o nich víme. Jsme Páni času. A taky nás někdo unesl. Mysleli jsme si, že to je záchranná akce, nebo tak. Asi nás sem vzal někdo, kdo chtěl zachránit tebe, ale nemohl k tomuhle domu. Ochrana proti andělům, mám pravdu?" "Ano." odpoví. "Poznám to. Pod pískem. U té pasti. A ty jsi Nephilim. Napůl anděl, napůl člověk." "Jak jsi to-? Jsem Mary. Gabrielova dcera." A čí taky, že jo? Vlastně jednoho anděla znám. Věčně nám kazil práci. Trickster! Noční můra Pána času, vážně. A teď tu ani není nikdo, kdo by to napravil. Jenom já. A zrovna musím potkat jeho dceru. Ale jestli to byl on a chtěl ji zachránit, proč by to chtěl po nás? Svědomí? Nebo jeho neschopnost. "Naranique. Tohle je Doktor. Vlastně… Gabriela známe - a nechtěj vědět, jak moc dobře." "Já vím, dělá vám problémy. Poslouchám andělské rádio." povzdechne si a skloní zbraň. Problémy? Slabý slovo. "Takže ty znáš Pány času?" V současnosti je nás asi pět. Divím se. Tatíček povídal? "Jo." "Dobře. Můžem dovnitř? Promluvit si." "Jasně. Chcete židle?" zeptá se, odhrne plachtu a všichni vejdeme dovnitř. Má tam jednu místnost, ale je v ní všechno, co potřebuje k životu. Ukáže do rohu a objeví se tam dvě polstrované židle. "Všimla jsem si. Mentální tvoření. Jsi mocná. Ale to sis nemohla vytvořit něco lepšího než plechovou chatku?" řeknu a usměju se. "To je kvůli Grúlům. Vadí jim kovy, ale nevím proč. Vevnitř už je to ale lepší, ne?" Grúlům vadí kovy? To kdybych věděla dřív… "To jo. Jseš dost dobrá. To ses naučila sama, nebo tě někdo trénoval?" Vytvořit nábytek, ledničku - a to funkční - sprchu, všechno - nějakej trénink určitě potřebuje. Ale dostat se odsud pryč asi nezvládla ani ona. "Ne, sama od sebe. Zjistila jsem to, když jsem byla dítě. Máma mi všechno řekla. Tak jsem trénovala na jednoduchých věcech. Ale bylo to lehký. Ani funkční lednička v poušti není problém." "A máš jídlo?" ozve se Doktor, který si mezitím sedl na postel. "Placka před třinácti hodinama ti nestačila?" Nesmí to vědět. Nedej nic najevo. Přikážu mu telepaticky. "Ptal jsem se Mary." Dobrý. Jemu aspoň můžu věřit. "Jasně. Co by sis dal, Doktore?" "Sendvič? Se sýrem." Mary nastaví ruku dlaní k Doktorovi a na ní se objeví sýrový sendvič na talířku. Úplně to samý jako já s plackou. "Chceš taky?" Vlastně mám hlad. A hodně. Žízeň taky. "Jo, díky. Už mám hlad. A trochu vody. Už nám došla." Vlastně mám v kapse asi pět litrů, ale divila by se, jak to, že ji mám. "Jasně, ráda. A jak dlouho tady vlastně jste?" To bylo třicet do noci a teď tak… dvacet? Dvacet pět? "Asi padesát pozemských hodin. Jedna noc." "A jak jste utekli před Grúly?" To nejde. Ale nic se nestalo. Jenom byli slyšet. "Nešli po nás. Zvláštní. Měli jsme pár kovových věcí, možná proto. …A jak vůbec víš o Grúlech? Teda, že se tak jmenujou. Je to náš druh." Andělé rozumí zvířatům? Myslela jsem, že ne. "Vím skoro všechno o všem. Umím poslouchat." A měla jsem pravdu. "A jak dlouho jsi tady ty?" Jak dlouho tu může někdo vydržet? "Měsíc. Pozemský." To je… hodně dlouho. "Tak dlouho? Ještě, že umíš tohle. Jinak bys neměla šanci. Takže - co budeme dělat teď? Někdo nás sem poslal, abysme tě zachránili. Ale jak to máme udělat, to už nám neřek. Vlastně to byl docela blbej únos. …Myslíš, že to byl Gabriel?" "Nevím. Viděla jsem ho jednou. Ale kdo jiný by mě chtěl odsud dostat, andělé nemají Nephilimy zrovna v lásce, jestli víš, jak to myslím." Neměli by existovat. Vlastně - ona je jediná, potom, co tu druhou zabil ten Castiel a Metatron uzavřel Nebe. Taky občas poslouchám. "Jo. Vím. To jakýkoliv druh nemá rád křížence, pardon za to označení. A vůbec, jak ses sem dostala?" Únos? Jako my? "To kdybych věděla… Jeden den jsem šla spát a probudila se tady. Takže asi jako vy. Snažila jsem zjistit co nejvíc, ale vlastně ani nevím, kde to tady je." Takže to samý. Jenže Mary sem unesl někdo jiný. "Planeta Alfa-8-C. V mlhovině Coraxas na okraji vesmíru. Planeta nekonečné pouště. Říká se, že nikdo prý nezná vesmír líp, než Páni času. Byli jsme skoro všude. To my jsme sem vysadili Grúly. Sežrali nám tam skoro všechnu faunu." "To jsem nevěděla. Bylo to dávno, že?" Hodně dávno. "Asi milion let. Já to vím z Akademie. …Doktore, co vymyslíme?" otočím se na židli a zeptám se ho. Sedí na posteli a žvýká sendviče. "Máš ten teleport pro jednoho. Nedokázala by Mary vytvořit dva funkční?" otočí hlavu na ni. "Přijde na to. Jsou moc složité? Přece jen technologie Pánů času. Něco jiného než lidské vynálezy. "Ani ne. Náramek, malá krabička. Dráty, tlačítka, procesor, displej. A pár těch našich technologií. Ale netuším, jestli to bude fungovat, ani ten jeden jsme nezkoušeli." Ten anděl nebo kdo to byl, se sem dostal. Ale moje schopnosti na to nestačily. Zvládl by to náš teleport? Nebo je tu pole? Nějaká zábrana, která nás zadržuje uvnitř? Ale takovou technologii nezvládne jen tak někdo. Musí být hodně dobrej v částicové fyzice. Dimenzním inženýrství. Musí vědět všechno o mrtvých bodech, časových zámcích, časovém víru, červích dírách, antihmotě… Musel to být Pán času. Nebo něco ještě chytřejšího. Nějaký druh z planety hodně vysoké třídy. Geniální druh. Víc než to. "Uvidíme. Dáš mi to?" odpoví Mary a natáhne ruku dlaní nahoru. "Neutečeš bez nás, že ne? Můžeme ti věřit?" "Nejsem můj otec. Vy dva byste tu nepřežili." To sice není pravda, stejné schopnosti. Jenže o nich nesmí vědět nikdo. Až na něj. "Tak dobře." podám jí přístroj a Mary si ho vezme. Chvíli ho převrací v rukou a prozkoumává, potom otevře krytku a podívá se dovnitř. Zase ji zavře, chytne si teleport do ruky, zavře oči, natáhne ruku před sebe a zatne ji v pěst. Jen tak nehybně stojí, ale za chvíli ruku otevře a podá Doktorovi teleportační náramek. Jeden si nechá. "Tady máte. Jak to funguje?" "Ukážu ti to. Na tom původním." Vezmu si přístroj, naťukám pár souřadnic na dotykovém displeji a přesunu se. Jenom na druhý konec místnosti, na ukázku. "Takhle. Jako když vy lítáte. Akorát se tam ty souřadnice musí nastavit. Počítá se to od vesmírného středu, takže to může být obtížnější. No, a je to v Gallifreyštině. Jenom se odsud dostaneme, takže to nastavím. Odkud jsi?" Je ze Spojených států. Jako vždycky. Zdá se mi to, nebo je většina andělů tam? "Z Chicaga. Mám byt na Michigan." "Dobře. Přistaneme na té ulici. Doufám." Země - Amerika - USA - Illinois - Chicago - Michigan Avenue. Naťukám souřadnice na mém i jejím teleportu, Doktor si ho nastaví sám. "Na tři zmáčkni to kolečko vpravo dole v rohu. Raz, dva, tři!" A všichni tři současně stiskneme kolečko v rohu - v Gallifreyštině něco jako Enter. Vteřinu je tma, ale potom se objevíme… na poušti. Pořád jsme tady. Ale je tu v písku patrná dlouhá čára. Hranice. A když se pořádně zaposloucháte, zjistíte, že okolo ní to vibruje. "Jsme pořád tady. To je ten váš geniální plán?" ozve se Mary. "Fungovalo by to, kdyby to tu nebylo uzavřené. Je tady bariéra, která nám brání se odsud dostat. A ten, kdo nás dostal sem, ví, jak to ovládat. "Takže jsme tu uvízli?" zeptá se Doktor s ne zrovna nadšeným tónem. "Ne. Máš sonický šroubovák. Tohle sice je interdimenzní subsonická bariéra uzamčená na kvantový zámek, ale neříkám, že není možné ji otevřít." S trochou šikovnosti a mořem času to zvládnu. Nebo spíš dunou času. Na rozdíl od něj jsem dávala na Akademii pozor. "Ty jsi úžasná! A to tě nenapadlo dřív? To s tím teleportem jsi mohla-" Ticho! Ani slovo! "Ne, je pro jednoho. To už jsme řešili, pamatuješ? A dej mi ten šroubovák!" přikážu a Doktor mi ho neochotně podá. "Díky." řeknu sarkasticky. Vezmu si ho a trochu prozkoumám, protože jeho model je docela starý. Prozkouším nastavení a po chvilce už to mám. Proskenuju hranici. Hodím do pole písek, ale ten se odrazí zpět a vibrace na okamžik zesílí. Jak jsem řekla - sonické. Pole se ani nepohne. Nastavím nastavení 58 a zviditelním bariéru. Něco jako sonické silové pole. Nepatrně, ale přece jen viditelně, se vlní a neustále vibruje. "Je tam tak milion kombinací, chvíli to potrvá. Musím najít tu správnou a odemknout to, což nebude zas tak lehký, protože je ve třech sekundách mimo realitu najednou. Někdo si na tomhle dal opravdu záležet. Byl to nejspíš někdo od nás. Unesl Mary. Věděl, že ji Gabriel bude hledat. Zabezpečil půl planety. Potom sem odtáhl ještě nás. My chceme zachránit Gallifrey. Odstranil nás z cesty. Takže žádný anděl. Pán času. A má plány s naší planetou. A myslel si, že mě zná, ale asi ne, protože kdyby mě opravdu znal, věděl by, že jsem druhá nejchytřejší na celé planetě, a to znamená, že se odsud budu umět dostat. Protože si nepohlídal, co máš v kapsách. A i kdyby ano, tady Mary by mi vytvořila jednoduchou sonickou tužku. Ta by stačila. A zatímco tady mluvím, šroubovák počítal, a vypočítal, že musím odemknout tři pečetě. Kvantové zámky s mrtvým bodem. Ale jak jsem řekla - poradím si se vším." "Ty umíš mluvit rychle! A asi i rychle přemýšlet. Výborně. Na to bych nepřišel!" povídá nadšeně Doktor. Až moc nadšeně na to, že řekl, že by na to nepřišel. "Já vím, že ne. První je asi pět mil odsud. Teleporty!" Všichni si tam nastavíme směr a přesuneme se. Krajina ovšem vypadá pořád stejně. Zase to proskenuju. "Řekla bych někde… támhle. Ale teď přijde nebezpečná část. Ta pečeť - nebo co to je - je přesně v polovině mezi stranami bariéry. A nevím, co se stane, když bych se toho dotkla. Musím to pořádně prozkoumat. Učila jsem se sice pokročilé inženýrství a tohle tam bylo, ale dávno. Nedotýkejte se toho pole!" varuju Mary a Doktora. "Ani by mě nenapadlo. Jsem sice napůl anděl, ale nevím, jestli by se mi vyléčilo tamto… co? Úraz zvukem?" podotkne Mary sarkasticky a rozhodí ruce. "Tak nějak. Teď to bude chvíli trvat, ale do noci budeme doufám pryč. Kolik zbývá času?" obrátím se na Doktora. "Okolo pěti hodin." podívá se na hodinky, které má v kapse a řekne. "Dobře. To bude na odjištění těch tří pečetí stačit." odpovím a kleknu si na žhavý písek k malému kulatému přístroji. Na šroubováku naklikám nastavení 124 a začnu ho sonikovat. Prohlížím si výpočty a údaje. Za chvíli narazím na malou skulinu v nastavení. Plánovali si to dobře - ale všechno má nějakou chybičku. Teď už se musím jenom dostat dovnitř, aniž bych jenom jedinkrát zavadila o pole. To znamená pracovat s půlkou. Ale krytka se dá naštěstí otevřít odsud. Náš únosce přišel sem. A dostal se ven. Ale tohle vypadá naprosto netknuté, takže to znamená - má tady loď. Někde pod pískem, možná. A pořád tu nejspíš je. Mohli bysme- Ne. Dostaneme se pryč z téhle planety, to je všechno. Ale pokud to trošku upravím, můžu ho tu zavřít tak, jako on zavřel nás. Nebo ona, co já vím… "Mary, Doktore, vím, co s tím. A ještě něco - ten, kdo nás sem vzal, odsud neodešel. Pořád je tady a my ho tu zamkneme. Dám tam ještě vyšší zabezpečení. Pár drátků a tlačítek - a je to." řeknu zamyšleně a pořád prozkoumávám přístroj. "Ty ho tu chceš nechat? Sice nás unesl, ale pořád je to náš druh." Unesl nás! Chce něco udělat s Gallifrey! Je jedno, že je to náš druh! "Náš druh? Ale chce Gallifrey zničit, Doktore. Nikdy se mu to nepovede. Nedovolím to. …Zaslouží si to. Dal bys ho do střeženého vězení, ale to by moc nepomohlo, když udělal tohle. On by se dostal ven." Nějak určitě. Zas tak moc střežený to tam není. Mívala jsem hlídky. "Venku jsou Dalekové, nedostal by se tam nadlouho." dodá Doktor. On ho snad ještě brání! "Je to génius. Dalekové jsou jenom chobotničky v brnění. Něco by udělal s obvodama. Zná hodně dobře nás, tím pádem zná hodně dobře i Radu, Daleky, plány, všechno. A nejspíš má přístup do archivu a k počítačům. Hacknul by obranu a bylo by po válce. Jenže vítězství by nebylo na naší straně. A nech mě pracovat." Doktor odejde kamsi do pouště za Mary a já se pustím do práce. Opatrně jeho šroubovákem otevřu krytku a odhalí se dráty uvnitř. Je tam nějaký dotykový displej a pár složitých obvodů. Asi pět druhů drátků zamotaných do sebe. Všechny vedou do jakéhosi procesoru a jenom dva do displeje. Ten je v Gallifreyštině - jak jinak. Je to Pán času. Ale kdo je tak chytrý? Vládce? Tomu jsem vymazala paměť a nejspíš ho zavřeli. Rassilon má plno práce s válkou. Jediný, kdo je génius a nebojuje je- Ale to přece není možné. Můj bratr zemřel. Bez regenerace. Tím jsem si jistá. Nebo až doteď jsem byla. Mohl to přežít? Asi jo. A chce se pomstít vládě. A mně. Dává to smysl. Ukryl se tady. Unesl Mary a nás dva. Proto nás tak dobře zná! "Doktore, už vím, kdo to byl!" zakřičím na Doktora povídajícího si opodál s Mary. "To je dobrá zpráva! A jak to víš? Ten přístroj-" zastaví se uprostřed věty. Možná už mu to taky došlo. "Můj bratr. Reg. Ten to byl. Už to všechno chápu." "Aha. A co s ním? Co to vysvětlilo?" Takže on to neví? Zase mu to Kas neřekl? Co vlastně ? "To je dlouhý příběh. Teď se tím nezabývej. …Už to bude. Vytáhnu jeden drátek a dám ho jinam. Dám tam odpočet, samo se to nahodí. Na ty zbývající dva máme dvě hodiny." řeknu a vrátím se k práci. Jsem si docela jistá, že to bude červenej drátek. "Dvě hodiny? Není to trochu málo?" přijde k nám Mary a řekne. "Ne. Už vím co s tím. I hodina by stačila." odpovím. "Fajn. Dej se do toho. Už odsud chci vážně vypadnout." To já taky. Dva dny stačily. Znovu se ohnu k přístroji, vytáhnu červený drátek a přepojím ho s fialovým. Soniknu displej a na něm se objeví hýbající se prostorová Gallifreyská čísla. Odpočet. Nastavím dvě hodiny, Zavřu krytku a zvednu se. "Hotovo. Jdeme dál. Na celé planetě jsou tři, takže ten další bude, počítám… Sto dvanáct kilometrů od rovníku. Plus mínus pět. Nastavte si to na teleportačním náramku. Mary, už to zvládneš sama, ne?" Je Nephilim, ti jsou chytří. Už mě fakt nebaví nastavovat dva náramky. "Ukazovala jsi mi to dvakrát. Jasně." odpoví. Naťukám do náramku souřadnice a přesunu se dál. Doktor už tam stojí a Mary se objeví za chviličku. Proskenuju okolí, najdu přístroj a udělám s ním to samé, jako s tím prvním. Uběhlo čtyřicet jedna minut. Rychle se přesuneme ke třetímu, opět ho vypojím. "Hotovo. Všechny tři. Bariéra se vypne za tři, dva, jedna-" A jemná vibrace najednou ztichne. Naberu do ruky trochu písku a hodím ho do míst, kde bývalo pole. Projde a přistane a metr dál. "Vidíš? Je to. Hodina a šest minut. Můžeme domů. Za padesát čtyři minut se to zase zapne, a tentokrát už to nepůjde jen tak zrušit." A on tu uvízne navždycky. To má za to, co udělal. Teď i to předtím. "Jseš fakt dobrá. Tohle bych asi nezvládl." povzdechne si Doktor. "Ale zvládl, jenže by ti to trvalo aspoň dva týdny, jak tě tam znám. …Mary, dej mi svůj náramek, nastavím ti tam tvůj byt v Chicagu. Neznáš souřadnice. Doktore, ty jdeš zase na Gallifrey, že? Bojovat." Musí. Ale není to správné. To on to udělá. S Momentem. Jenže takhle velká událost se přepsat nedá. Musí se na to jinak. Slíbila jsem si to při Zasvěcení. Nějak to udělám. "Ano. Potřebují mě tam. Nejsem rád, ale tohle je moje planeta, takže je to i moje válka. A proč se nevrátíš se mnou? Bojovat umíš." On to nechápe, co? Proč jsem utekla. "Nemůžu. Rassilon mě pořád nenávidí za to, co jsem udělala. A nejspíš si myslí, že jsem mrtvá. Nechci být ve válce. Proč jsem asi na Zemi? …Rozloučíme se. Jsem ráda, že jsem tě zase potkala. Změnil ses. Hodně." "Já vím. A ty taky. To víš, regenerace. Sázka do loterie. …Taky jsem tě rád zase viděl. Ale už bych měl jít. Válka nepočká." "Nastav si do náramku den, kdy jsi tam byl naposledy. Jestli teda víš, kdy to bylo." Já to vím přesně. 42. 8. 598. "Dobrý nápad!" zvolá Doktor a přenastaví si teleport. "Pojď sem!" řeknu a obejmu ho. Počítám, že se dlouho neuvidíme. "Měj se, Nar. Ty taky, Mary. Rád jsem tě poznal." řekne s úsměvem, dojde k Mary, podají si ruce, Doktor zamává na rozloučenou a je pryč. Už tu jsme jenom my dvě. "Je pryč. Vážně jsi to zvládla!" povídá nadšeně. "To já vždycky. Neznáš mě. Potkaly jsme se před pár hodinama. Jsi moc milá. Ne jako ostatní. Teda, promiň… Víš, jak to myslím." Ne jako Gabriel. "Jasně. Nic si z toho nedělám." Jo, asi už je zvyklá. To všichni jako my. "My už jsme takoví, víš? Páni času. …Ale jestli se někdy uvidíš s otcem, mohla bys mu trochu domluvit? Ať už nám nepřidělává tolik práce. Přece jen - v současnosti jsme na to tak tři." A já mám práci s mimozemšťany všeho druhu. Ještě paradoxy do toho nepotřebuju. "Dobře. Dostanu taky objetí?" usměje se a napřáhne ruce. Obejmu ji. Proč ne. "Sbohem, Mary." "Sbohem, Naranique. Ale Bůh je pryč." Jenom v jiné dimenzi. Chápu, že ho to štvalo. Jako mě Páni času. "Ten váš, jo. Vím. A taky vím, kde je." "Jak- Cooo?" Šok, co? Hlavně to nenahlas andělům. Chtěli by ho zpátky a je to moc nebezpečné. Sdělím jí telepaticky. "Tohle vy umíte? Komunikovat telepaticky?" povídá Mary překvapeně. "Jo. Jsou to jenom vlny. Tak jdeme domů! Na tři. Společně." Obě dvě si chytneme zápěstí a nachystáme prst na tlačítku v rohu. "Raz, dva, tři!"

A je to. Jsme pryč z Alfa-8-C. Souřadnice jsem si nastavila na můj dům, a tam jsem se taky objevila. Doma. V kuchyni. Konečně! Podívám se na datum na budíku. Ukazuje 17. 11. Šla jsem spát z jedenáctého na dvanáctého. Byla jsem pryč pět dní! Podívám se do ledničky, protože mám opravdu žízeň. Všechno je, jak bylo. Lahev vody leží na svém místě. Vezmu ji a celou vypiju. Jaké to osvěžení! Dala bych si tam citrón, ale zplesnivěl. Normální starosti. Jak mi to chybělo! Jdu do koupelny, abych se umyla a vyprázdnila kapsy. Podívám se do zrcadla a vidím, že má kůže je docela dost opálená. Úplně hnědá. Pět dní na horké poušti je pěkně vidět. Ale taky jsem si tam něco uvědomila. Za prvé - vždycky s sebou mít něco sonickýho v kapse. Za druhé - musím se přenést přes staré problémy. Nechat to být. Nelpět na minulosti. Přestat tak moc nenávidět Rassilona. Je to moje rodina. A přestat tak moc nenávidět svého otce. Ty schopnosti jsou dobré. Prospěšné. Můžu pomáhat. Není to nic špatného, jak jsem si sugerovala posledních dvě stě let. Je na čase je využít. Opravdu pomáhat, a ne jen chytat nepřátelský mimozemšťany a vyhánět je na jejich planety. Mám na lepší. Můžu být lepší. Víc jako Doktor a Mary.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oblíbený Doktor?

první 10% (1)
druhý 0% (0)
třetí 0% (0)
čtvrtý 10% (1)
pátý 0% (0)
šestý 0% (0)
sedmý 0% (0)
osmý 10% (1)
devátý 10% (1)
desátý 20% (2)
jedenáctý 30% (3)
dvanáctý 10% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama