Poslední dny války

19. dubna 2015 v 11:31 | Naranique |  Slohové práce
Druhá a poslední devítková práce. Do projektu Jom-Ha-Šoa = židovská otázka a Holocaust. Byl to celodenní projekt, museli jsme kreslit (já jsem kreslila takový ten plot s elektřinou a u něj chlapce, který kouká ven a chtěl by na svobodu), napsat nějakou takovou slohovku a naše milá češtinářka nám pustila fil Atentát (ten byl nedávno v televizi). Byl nudný a ve čtyřech jazycích, ale to nevadí. Aspoň jsme se neučili. Ona nám ta učitelka často něco pouští, jakože do literatury. A ani nemáme povinnou četbu.
Vypráví to patnáctiletý kluk z Prahy, napůl Německý Žid a napůl Čech. Je to jakokdyby z deníku, od 27. 4. 1945 do 2. 5. 1945. Hledala jsem to z Wikipedie, ale to jsme mohli, takže... A už jsem o tom i psala, že to možná napíšu i sem. Taky tady je. A až možná moc šťastná a s happy endem, na to, že byla druhá světová...



Jmenuji se Tomas. Tomas Dvořák. Je mi 15 let. Jsem Halbjude, z matčiny strany. Pocházím z Prahy jako můj otec, ale matka byla Němka. Před rokem mě, mého staršího bratra a mladší sestru přivezli do tábora v Terezíně.

27. 4. 1945
Všechno nám vzali. Zavazadla, osobní věci, oblečení. Zůstalo nám jen to, co máme na sobě. Dostáváme jedno jídlo denně, většinou polévku nebo trochu chleba s margarínem. Někdy ani to ne. Musíme pracovat - v kuchyni, venku... Většinou to není težká práce, za což jsme vděční. Spíme na palandách, jeden vedle druhého.
Vstáváme v šest ráno. Hygiena tu také není zrovna ideální. Zastaralé společné sprchy a špinavé toalety. Doma jsme měli vanu. Dávají nám krátké přestávky na jídlo a vymočení, párkrát denně. V tu dobu se sejdeme se sourozenci a pár přáteli, které jsme si našli.
Můj nejlepší kamarád je Lojza z Litoměřic, Vierteljude. Sedneme si na místo u zdi, hrajeme si s kamínky a vyprávíme o tom, co jsme dělali předtím a o našich rodinách. Někdy si jenom sedneme na trávu a neděláme nic. A někdy, jako dnes, jsem sám a píšu si deník. Už nám přestávka končí a já musím jít zpět do práce.

28. 4. 1945
První pauza, dvanáct hodin. Dneska jsme měli školu - čtení, počítání, češtinu, němčinu. K obědu uvařili kroupovou kaši. Ale můžeme být rádi za všechno, co dostaneme. Na louce se hraje malé představení, tak se jdu s Lojzou a sourozenci podívat. Potom máme zase práci - čistit oblečení. Ale atmosféra se tu poněkud uvolňuje a doslechl jsem se, že válka asi brzo skončí.

29. 4. 1945
Svítí slunce. Všechny děti se smějí a hrají si. Už nemusíme pracovat. K jídlu máme řídkou omáčku a bramborami, ale každý dostal víc. Cítím, že už tu dlouho nebudeme. Vrátíme se domů!
Přestávka jakoby nikdy neskončila. Pracují pouze v kuchyni, ale poslali tam ženy. Nemusíme dělat už skoro nic. Dokonce jsem si kreslil - a nakreslil svou rodinu. Brzy je zase všichni uvidíme. Je 21:49 a budeme muset jít spát, ale už to není tak přísné.

30. 4. 1945
Dnes ráno sem dorazili lidé z červeného kříže. Pomáhají nám a někteří esesmani už se vzávají. Máme velkou naději. Už nikoho pár dní nedeportovali pryč, ani sem. My jsme byli jedni z posledních.
Chleba jsme tentokrát dostali i ráno. Suchý - ale nějaký. Eliška začíná pomalu přibývat na váze, už není taková kost a kůže. Bratr říká, že se tajně odposlouchává rádio a v něm hlásili o podepsání kapitulace Německa. To je výborná zpráva.

1. 5. 1945
Tábor byl oficiálně převeden pod červený kříž. Esesmani se vzdali jejich vojákům docela rychle, ani neprotestovali. První várka obyvatel města jela domů, mezi nimi i Lojza. Modlil jsem se za něj. Doufám, že naše rodina také brzy odjede. Otec už na nás doma jistě čeká. Nejvíc netrpělivá je Eliška.
Dostali jmse informace od červeného kříže, že pojedeme domů zítra. V Praze se ovšem prý ještě bojuje. Ne v naší čtvrti, ale je to tam nebezpečné, říkal ten muž.

2. 5. 1945
Jedeme domů! Se sourozenci sedíme ve vlaku, který nás tám má odvézt. Za chvíli vyjíždíme, poslední lidé nastupují. Jedeme mezi prvními. Jaké to štěstí!
Je večer a my přijíždíme do Prahy. Ve vlaku nám nic nedali, ale my už jsme zvyklí.
Vystupujeme na hlavním nádraží. Je tak dobré být zase doma, na známém místě.
Jdeme ven. Venku je to takové - zvláštní. Všude jsou pořád německé nápisy, německé všechno. Ale slyším češtinu. A jsou tu stopy po boji, sutiny. Domy zbourané nejsou, to je dobře. Automobily a elektriky jezdí, ale pořád na pravé straně. To už nám asi zůstane.
Jdeme do našeho domu. Stojí. V okolí není slyšet žádné střílení, ani jekékoliv známky boje. V ulici je klid. Jdeme dovnitř.
Jsme u našeho bytu. Odemkneme si - a otec sedí v kuchyni a poslouchá rádio. Všechno je snad takové jak má být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama