Příběh propisky

18. dubna 2015 v 20:51 | Naranique |  Slohové práce
Další osmičková. Tohle měl být pokus o úvahu, spíš příběh. Vypráví to moje modrá propiska, kterou píšu a vypráví to pastelkám. Píše se tam, jak už dopisuje a že tohle je její poslední článek bla bla bla, ale psala ještě tak dva týdny. Myslela jsem si, že dopíše, vypadalo to tak. Tohle už je trochu delší. Pohled na svět podle propisky. Do prověrkového sešitu jsem ten konec předělala.



Dobrý den, jmenuji se Propiska Modrá. Můj čas se pomalu krátí, už mi dochází náplň a tak jsem se rozhodla říct vám svůj příběh.
Narodila jsem se ve velké továrně někde hodně daleko, v Asii. Potom mě a mé sestry převezli v takových velkých krabicích sem, do České republiky. Ta cesta nebyla moc příjemná, pořád to s námi házelo a houpalo a nám se dělalo špatně, takže jsme byly rády, když skončila. Potom jsme v těch krabicích jely ještě dost dlouho, až nás nakonec vyndali v takové malé místnosti a dali nás do nějakého průhledného válečku, ve kterém jsme musely pořád stát, dokud některou z nás někdo neodnesl pryč.
Jednoho dne, když už nás tam moc nezůstalo, přišla taková blonďatá dívka a odnesla si mě domů. Tam mě vyndala z pytlíku, ve kterém jsem byla spolu s kamarádem Fixem Černým, a strčila mě do takové moc divné tmavé věci, ve které už bylo hodně jiných psacích potřeb. Nakonec jsem si to tam oblíbila a skamarádila jsem se s ostatními.
Každý den kromě víkendu, to mám volno a jen tak si pospávám v té věci, nás ta dívka odnese na takové místo - obrovská budova, ve které je plno dalších lidí. Vždycky v osm hodin mě vzbudí a vytáhne ven. Vezmě mě, sundá mi víčko a já pak musím psát. A píšu a píšu a píšu, dokud nazazvoní ve 13:30, to mě potom dá zase do té věci, hodí ji do tašky a jde pryč, zase zpátky domů.
Píšu ráda, baví mě to, nejradši mám zeměpis a dějepis, protože se tam můžu něco naučit, třeba, že Napoleon vyhrál bitvu u Slavkova nebo že královna Viktorie vládla od roku 1837 do roku 1901, nebo taky, že v České republice žije 10,5 milionů lidí. A docela mám ráda i angličtinu, učit se anglicky je zajímavé. Naopak nerada píšu testy, slohové práce a diktáty. To je samé měkké i, tvrdé y, kdo se v tom má vyznat, a taky mě neustále opravují a já to pak musím napsat znovu, jako třeba tady. (to jsem napsala blbě a opravdu jsem to musela přebělítkovat) A taky nemám ráda, když na mě sahá někdo cizí, to mě pak úplně ochmatá a zašpiní mě. A taky nerada něco škrtám, u toho se totiž vždycky hodně vypíšu. A taky to škrábe. Mám ráda přestávky, to si můžu od toho psaní trochu odpočinout a povídat si s kamarády pastelkami a fixy z té věci, co jsem zjistila, že se nazývá pouzdro.
Ale teď už si toho moc neužiju, už toho moc nenapíšu, tahle slohová práce je možná moje poslední. Už umírám a vážně se netěším na to, až mě prostě vyhodí, už mě nebude potřebovat, protože už nebudu moct psát dál.
Nemám ráda konce, ale už je to tady, musím se s vámi rozloučit. Byl to pěkný život, byla jsem důležitá, potřebovali mě, hezky se mnou psala, ta dívka, skoro bez chyb... Tak se mějte, kamarádky moje, odcházím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama