Věci, kterých se nejvíc bojím

8. dubna 2015 v 17:00 | Naranique |  Články
Po dlouhé době zase něco napíšu. Pořád jsem jenom kreslila - komiksy a obrázky z Gallifreyanky (pro další příležitosti budu Gallifreyanku nazývat GF - moc dlouhý) a z toho jeden komiks anglicky. Nějak mě to chytlo :) Ale to sem opravdu nedám. Proč, to je na dlouho.
Článek od Plačícího anděla mě inspiroval a i s jejím svolením tedy píšu tohle zase na moje strachy. Řekla jsem si, že se budu snažit psát i něco o sobě, rodině, mém životě a tak, ne jenom fanfiction. Nebo zajímavé slohovky a tak podobně.
GF - píšu píšu, ale další (dvou) kapitola bude asi zase dost dlouhá, takže to trvá... I když píšu skoro každej den (no dobře, obden).

P.S. perníčky máme pořád :) Už jsme překonali rekord z roku 2007, to byly do března. Ale PP už nepíšu, ani to nejím, máma je někdy jí v práci. Kámen z cukrem. TARDIS už ale došly.


VÝŠKY

První, asi to nejhorší. Mám strach z výšek. Nebo spíš fobii (jmenuje se to akrofobie). Nemám ani tak strach z té výšky samotné, ale spíš z toho, že spadnu dolů. Cokoliv je výš než metr a půl a není tam zábradlí... Třeba vylézt na tobogán (venkovní) mi nevadí, ale musí tam být to zábradlí, držím se ho a jdu uprostřed. Ale když jsme byli v Českém švýcarsku a procházeli se po kopcích a skalách (mám i fotky, jak sedíme na skále a dole nic, jenom stromy a pěkně hluboko. Brrr), tam nic pochopitelně není. Blíž než metr k okraji prostě nemůžu. Teta má na takové skále dům a bazén je u okraje. Pod ním zase jenom špičky stromů a zábradlí do pasu, to už je horší. Jsem hrozně ráda, že u nás na škole je šplhání do pěti metrů zakázané. Vadí mi už jenom vylézt na stůl a věšet na podkrovní trámy vánoční řetězy. Ale to je ten metr, to by pád tak hrozný nebyl. Ale nejsem schopná vyšplhat na žebřík, to je nejhorší. Max dvě příčky, víc nedám. V 5. třídě jsme byli na jakémsi skautském dni v parku a tam byl asi patnáct metrů vysoký dřevěný žebřík a příšerně se viklal a praskal. Ale kvůli nějakému pitomému úkolu a následné jízdě na lanovce jsem na něj musela vylézt. Hrůza!

PAVOUCI

Takový klasický strach. Napřed musím říct, že se bojím jenom velkých a živých pavouků. Když nám učitel nechal kolovat jednu už hodně mrtvou a sušenou tarantuli, pohladila jsem si ji (a byla hebká. Nechápu co na tom někteří měli). Ani těch malinkých. Toho si nechám klidně vlézt na ruku. Ale jak má včetně nohou víc než dva centimetry... To už je horší. Nezačnu ječet, nebo tak, ale ucuknu rukou a uskočím, když je třeba na závěsu. Doma jich moc není, ale na chatě tomu říkáme "Pavoukov nad Moravou". Tam jich je fakt moc, stejně tak komárů. Ale jiného hmyzu se nebojím, to máma. Vyšiluje z můr, švábů a další havěti. Já jsem jednou (v Tropical Islands) chytila švába, co byl u nás ve stanu do kapesníku. Máma mi za to slíbila koupit nanuk a že mi za to ještě týden dá co chce. Jo, houby. Ale nanuk jsme měly. Historky ale jindy.
A ještě horší než s pavouky je to s pavučinami (říkáte si: Co? Jo, tak.) Ne, že bych se jich bála, spíš se jich strašně štítím. Když šáhnu do pavučiny, nebo i málem šáhnu, to trochu někdy i zaječím nebo vypísknu a rychle uskočím a dám ruku pryč a otřepu si ji, i když jsem se žádné ani nedotkla. A vadí mi se i k pavučině přiblížit. Ale ráda je vysávám. A takové ty nitky mi nevadí, jenom komplexní pavučiny.

HRAZDA

Něco jako Plačící anděl se švihadlem. Noční můra tělocviku. Ale to nesnášíme všechny holky, až na jednu, ta je gymnastka. Ne že bych se bála, jenom mi to nejde a strašně to nesnáším. Vždycky v zimě, když jdeme do tělocvičny si říkám: Jenom ne hrazdu, jenom ne hrazdu! A pak ji máme. Jediná věc je se tam zavěsit nohama vez výmiku a houpat se, to by ještě šlo. Obecně gymnastika nic moc. Většinou mám jedničky, ale stejně to nesnáším. Ale z té hrazdy mám trojku úplně pokaždé. A stejně běh 250 m. To zase nejvíc nesnáším z atletiky.

ŽE BUDU MÍT V NĚJAKÉ SOUTĚŽI 0 BODŮ

Což se mi stalo - matematická olympiáda 2013. To jsem měla 0 bodů. A od té doby mám starch na těchhle soutěžích. Ne ve škole při testech. Pětku jsem ještě nikdy v životě neměla (představte si! Vážně!), ale všechno jednou musí být. Myslím si, že možná ani žádnou nedostanu a když, tak možná z tělocviku, ale stejně se bojím. Ne, že bych se přehnaně učila, na test se učím osm minut o přestávce před hodinou, kdy se píše, jinak vůbec a stejně mám pořád samé jedničky. Génius jako Sherlock/Sheldon/Doktor/Castiel/Spock, to je jedno, vyberte si. Nikdo to nechápe, kamarádky, rodina... Mám jenom hodně dobrou paměť, nic víc. A možná geny po mámě. Ne, dost chlubení! Ale je to tak. Čtverku jsem měla ve 4. třídě z angličtiny (od 6. nemám jinou než 1, tehdy mi to nešlo, teď jsem nejlepší ze všech (né, zase to chlubení!)), trojku ne, nevypisuju. Jenom to, že jich moc nebylo.

PÁD, NEHODA

Souvisí tak trochu s bodem 1. Bojím se, že se něco stane mně nebo mámě. Trochu i cestovat den v autobuse. Létání. Přepadení. Úchyláků. Krádeže. Takových těch obecných věcí, kterýma straší ve zprávách (a na ty se už poslední dobou nedívám. Tak ten půlrok co sleduju seriály. S těma jsem začala v říjnu 2013 - Sherlock a TVD. Už zase ta paměť!) Pád ze schodů (stalo se 2009 na Kopečku - vyražený dech, nic víc, ale stejně už nikdy víc), ze stolu, z výšky. Z žebříku. Autonehoda (jednou do mě - do nohy - drclo auto na přechodu, které střídavě chtělo brzdit a střídavě chtělo jet dál. Divnej řidič. Ani modřina. A mohlo mě srazit ještě jedno v pěti a motorka loni. Asi mám dobré strážné anděly :) ). Nechci žádnou zažít doopravdy. Nebo třeba, že se utopím. V pěti letech - otočil se se mnou kruh... Já jsem obecně jakási nezničitelná, jak to tak čtu, nebo co :) Jiní už by měli dvacetkrát zlomeninu. Já jsem neměla ještě nikdy (ťuk ťuk ťuk). Akorát naraženiny z pádů na ledě. Ale stejně se bojím, ale to asi skoro každý.

DALŠÍ VĚCI:

Skákat z bloků do pětimetrového bazénu na plaveckém stadionu. V pěti letech jsem tam dováděla dvě hodiny, teď se tam nemůžu ani podívat. Hloubka je asi jako výška.
Že ztratím něco důležitého, zapomenu něco důležitého, budu mít poznámku (taky ještě nikdy).
Že pojedu MHD na jízdenku, bude revizor a nebudu mít ID (na věk, je mi 15 ale vypadám troch na víc. Taky už stalo. Nikdy víc. Naštěstí tohle nepotrvá dlouho, od června mám takovou tu legitku. Kvůli aquaparku a dojíždění do školy).
Duchů. Věřím na ně (říkejte si, co chcete) nebo spíš vím, že je to možné. Už to dali i do těch zpráv. No, tohle nebudu rozepisovat, někteří si asi myslí, že je to blbost a že duchové nejsou. Ale prostě se jich trochu bojím, teda těch zlých. (ale kdo sleduje SPN ví jak na ně!)
Nože - bojím se krájet velkými noži nebo třeba krájet s nima houby. Od odby, co jsem neopatrně jedním takovým krájela bagetu a dost ošklivě se řízla do palce.
Oheň. Zapalovat svíčky mi nevadí, ale třeba sirky - umím to, ale nedělám ráda. Nebo se při opékání buřtů přiblížit k ohni, nemluvě o přikládání. Krb nemáme, to je dobře. Prostě se bojím, že se spálím. A to můj táta přešel žhavé uhlíky. Dvakrát! Vím, že mi to nic udělat nemůže, ale stejně.

A dost divná fobie trvající necelý rok, v roce 2010 nebo 11. Strašně jsem se bála a ani jsem nebyla schopná jezdit dolů po eskalátoru. Jenom dolů, nahoru v pohodě. Jen tak, z ničeho nic. Ale bála jsem se proto, že bych mohla spadnout. Prostě pádu se bojím dost. Musela jsem chodit normálně po schodech (ve starém Prioru, teď Galerie Moritz). Ale v Praze na nádraží jiná možnost není, musela jsem jet a za pár dní a jízd jsem se téhle podivnosti zbavila. A díky tomu jsem zpětně vydedukovala, že to vzniklo na konci roku 2010 a skončilo v srpnu 2011.

Tak to je asi všechno. Nesmějte se mi a klidně to můžete napsat taky. Komentář by potěšil. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama