Gallifreyanka: 15. kapitola - Dávný přítel

19. května 2015 v 16:56 | Naranique |  Gallifreyanka
Konečně jsem dopsala tu slibovanou 15. kapitolu GF. Je to dva měsíce, na den přesně. Zase trochu delší, proto to tak trvalo. A rovnou prozradím, že na konci je cliffhanger. Počkáte si. Takhle by to muselo být na dva články a trvalo by to delší dobu.
A teď trochu k ději. N (tak jí říkám sama pro sebe) se rozhodne vyšetřovat normální lidské problémy. Teroristy. Bomby. Jde do jedné takové akce, ale spojí se s Mycroftem Holmesem a Britskou tajnou službou (když jí šéfuje, že jo). To znamená Paní M, Jamese Bonda a další agenty. To s číslama na konci je vymyšlené, nejsem zase takovej odborník na bondovky. Sleduju každou neděli, to jo, ale moc si to nepamatuju. No, takže prostě potká Bonda. Šestnáctka bude v tomhle příběhu klíčová, důležité informace a jak se to vlastně vyřeší. jak to celé bylo. Ale teď už nebudu otravovat kecama a konečně se dáme do čtení, ne? :)



15. kapitola - Dávný přítel

Dům Naranique, 2015, 14. 2., 17: 30

Je čtrnáctého února, den svatého Valentýna. Jsem doma, sama, nedělám nic. Jaká to změna. V mikrovlnce si ohřívám misku guláše, který jsem si uvařila, když mi před domem stál Plačící anděl. V TARDIS všechny ty zásoby zůstaly. Už mě to začíná nudit. Ne, že bych se chtěla vrátit na tu poušť, ale jsou to už čtyři měsíce a nic moc se nestalo. Jenom šest případů a z toho jeden mi trvalo vyřešit osm minut.
Od té pouště jsem se změnila. Šla jsem do TARDIS, projela databázi, všechno tam uklidila a vytřídila a udělala jsem si z ní takovej bunkr. Když něco potřebuju, vždycky tam jdu a vyhledám si to.
Začala jsem se trochu dovzdělávat - to znamená, že vím skoro všechno o všech rasách a planetách, protože se to může hodit. Alfa-8-C mě naučila být připravená. A taky sleduju zprávy a střádám plány. Na záchranu Gallifrey, jak jsem si řekla v osmi letech. To Rassilon ji zničil - souhlasil s válkou. Ostatní Páni času jsou jiní a stojí za to náš úžasný druh zachránit.
A taky jsem si nechala na krk vytetovat římské číslo - připomínku Gallifrey a toho, kdo jsem. Co jsem. MDCCLVI. 1756. Pozemský letopočet. Rok, ve kterém bych se narodila, kdybych žila tady.
Přijala jsem to. I jeho. Schopnosti občas používám - už jsem s nimi pár lidí zachránila. A vytvořila si věci, které potřebuju. Nemusím moc chodit na nákupy. Jenom potraviny. Je to výhoda s oblečením, vytvořím si, co chci, něco jako svou vlastní kolekci. Nakonec to není tak špatné.
Cink! zazvoní mikrovlnka. Guláš už je hotový, tak ho vytáhnu, vezmu si lžíci a pomalu dojdu do obýváku a sednu si na své oblíbené modré křeslo. Pustím si zprávy na BBC News, tentokrát aktuální. Aspoň ve světě se snad něco děje. …Vražda. Loupež. Autonehody. Narodila se panda. Teroristické útoky. Hladina Temže stoupla, ale ne vážně. Průzkumy týkající se metra. Něco s vládou. Jó, královna se trůnu jen tak nevzdá. Ona snad v délce vládnutí překoná i Viktorii. Díky ní mám vlastně práci, jakou mám. Díky, Viktorie, za založení Torchwoodu! Možná bych ji mohla navštívit… Ale ne, nemá Doktora zrovna v lásce. A navíc ten vlkodlak…
Torchwood mi vlastně taky dlouho nezavolal. Mohla bych pomáhat s normálními věcmi. Třeba s teroristy. Prej půjdou na Londýn… Skoncovat to s Islámským státem, prospěšná věc. I lidi jsou obrovská hrozba, nejen útočníci z vesmíru. Ti jsou sice větší - ale aspoň se neukazujou. Teď nikdo neútočí, nemám co dělat. Asi zkontroluju situaci v TARDIS. Podívám se na to a poptám se ve vládě…
Mycroft Holmes tam má vysokou pozici. Něco by se s tím dalo udělat. S mými schopnostmi. Bylo by po všech hrozbách mrknutím oka. Akorát Dalekové, s těma to tak lehký není. To by se ta válka dala vyhrát dřív, než by začala. Ale to bych se musela vrátit do Arcadie. A setkat se se všema. Před útěkem- ne, nemůžu potkat sama sebe. Nechám to být. Na plán co s Velkou časovou válkou mám ještě pár set let. Dojím to a zajdu se mrknout do té databáze.

TARDIS

Tak, copak tady máme? Podívám se na teroristické útoky za poslední rok po celém světě. Teď v únoru jich přibylo. To v Paříži… A podivné "nehody", korupce, nájemné vraždy…
Země je plná zločinců. Kolikrát abych si myslela, že lidé jsou ještě nebezpečnější, než jiný druhy, fakt. Čeho jsou schopní…
Mohla bych. Mohla bych to všechno zastavit, tak proč ne. Lidstvo to potřebuje. Fajn. Ale musím zajistit, aby se sem dostali - teroristé. Ale zároveň, aby nikomu nestihli ublížit. Většinou to jsou bomby, takže je zneškodnit ještě dřív než stačí vybouchnout. To znamená vůbec vědět, kde jsou. Ještě, že mám sondu, ta mi může najít jakoukoliv věc na základě složení. Dynamit? Semtex? TNT? Záleží na tom, jakou látku používají. A obvykle je to na nádražích, v metru…
Zajistit každou stanici ve městě by byl problém, lidi by se vyptávali. Musí to být nenápadně. Spojit se s vládou. Takže jo, musím mluvit s Mycroftem. Je to trochu ucpanec, ale od toho útoku před třinácti dny mi dluží. A jeho bratr už nějaký ten případ s bombou taky vyřešil. I bez sondy. Hlavou. Je dobrý mít spojence i v takových situacích.
Uděláme z toho veřejnou tajnou akci. Co nejnápadněji. Spojit se s britskou tajnou službou a jejich agenty. Viděla jsem pár starých filmů s Bondem. Pár takových jako on, Sherlock a já. Tohle napravíme. Zachráníme hodně životů. A budoucnost se snad moc nezmění, když se to ještě nestalo. Ještě že tu TARDIS mám! Jak to lidé můžou vydržet, jezdit dvě hodiny vlakem? Být Pán času má své výhody!

Houses of Parliament, Westminster

"Dobrý den, slečno. Co si přejete?" zeptá se postarší úředník za dřevěným stolem.
"Přišla jsem za Mycroftem Holmesem. Řekněte mu, že je tu Smithová, on už bude vědět," odpovím a nervózně ťukám na desku stolu.
"A máte povolení? Nezdá se, že bych vás tu viděl." Minule tu nebyl, tak jak by asi mohl. Byl tady ten mladej, co má tři psy.
"Jistě," odpovím a vytáhnu z kapsy kabátu psychopapír. Ukážu ho tomu muži a on mi řekne, abych počkala, že to Mycroftovi vyřídí, a odejde. Sednu si tedy na luxusní polstrovanou pohovku a čekám. Za chvíli se vrátí a doprovodí mě do ještě luxusnější místnosti a rukou naznačí, že se mám opět posadit. Udělám to a asi za dvě minuty si to do místnosti pyšně nakráčí pan Holmes a jeho ochranka.
"Můžete počkat za dveřmi, pane Wesley. Tohle je mezi námi," řekne Mycroft tomu agentovi a ten odejde a zavře dveře.
"Slečno Smithová, jaké to překvapení. Co vás opět přivádí do Královského Parlamentu?" ptá se s předstíraným zájmem.
"Jak vím - což bych neměla - šéfujete Tajné službě. Takže znáte všechny vysoce postavené členy. A já mám takový plán, potřebovala bych vaši spolupráci," odpovím rázně.
"A o co přesně se jedná?" zeptá se podezřívavě a nakrčí obočí.
"Jde o teroristy. Chystají útok na Londýn. Za čtyři dny. A já, spolu s malou pomocí, bych tomu mohla zabránit," povídám směle.
"A to jak? A jak můžete něco takového vědět?"
"Mám… své zdroje. A techniky. Ale to teď není důležité. Důležité je, že se to nesmí dostat na veřejnost, lidé by panikařili. Musí to zůstat jenom mezi důvěrnými zdroji. A věřím, že vy dokážete dodržet slovo."
"To jistě ano. Máte moji důvěru. Ale proč přesně bych měl takovéto věci tajit? Lidé by se to měli dozvědět, takhle je nemusíme dostat včas a budou zbytečné oběti. To nemůžeme dopustit!" řekne Mycroft důrazně. Ale nepřesvědčivě.
"Nemějte strach. Tohle už mám taky zajištěné. Ale právě proto bych potřebovala vaši pomoc. Sám jste to minule říkal - zachránila jsem vám život a vy jste mi dlužný. …Budu potřebovat dostatek schopných mužů - agentů - kteří pokryjí město a postarají se o dotyčné bomby. A taky bych potřebovala v určité záležitosti… pomoc vašeho bratra."
"Sherlocka? Co ten s tím může udělat?"
"Hodně. Může mi pomoct ty bomby lokalizovat. Je to génius," odpovím vážně. Mycroft protočí panenky.
"Když víte o celém tom útoku, proč potřebujete pomoc mého bratra? Nenajdete je sama? Myslím, že taková chytrá žena jako vy ho na nic nepotřebuje." Mělo to asi vypadat jako kompliment, ale on ho prostě nemá rád.
"Vy nechcete, aby mi pomáhal, že jo? …Ale co mě napadá - vy jste úplně v klidu. Oznámím vám tady, že proběhne teroristický útok na Londýn a vy - nic. Věděl jste to, že? Jak? A proč jste nic neřekl? Neudělal?" Předtím lhal. O tom zveřejňování. Bylo to dost poznat.
"Jsem vláda, Sophie. Vím skoro všechno. Ale vy s tím taky nic udělat nechcete. Vyvolávat paniku. Neřekla jste to policii. Proč bych měl já? Mám stejný důvod. Ministerstvo obrany to ví. Jsme připraveni se bránit," obhajuje se.
"Dobře. Dohodneme se na spolupráci. Můžu s tím udělat víc. Najít ty bomby. Okamžitě. Zůstane to mezi mnou a vládou. A jestli ne, udělám to sama. Zastavím je na vlastní pěst, ale v tom případě to oznámím," přisunu se blíž ke stolku, opřu si lokty o kolena a nakloním hlavu blíž k němu, abych zdůraznila poslední slova. "potom, samozřejmě."
"Chcete mě vydírat? Myslel jsem, že jste čestná."
"To ano. Ale nemůžu nechat zničit metro a zemřít zbytečně velký počet civilních obětí. Nevinných. …A ještě chci spolupráci s MI5. Pomůžou."
"A proč chcete do těchhle věcí vůbec zasahovat? Není váš obor snad něco trochu… jiného?" podotkne.
On něco tuší? Asi jo. Ten poslední útok mu asi byl dost podezřelej. "Pomáhám jakkoliv. Lidská rasa - ehm lidé - to potřebují. Sami kolikrát představují mnohem větší hrozbu než- jiné věci. Já pomáhám ve všech případech. Teroristé, zemětřesení, výbuchy atomových elektráren… Nejen, no, mimozemšťané. Řeknu to narovinu. Jak to přijmete, to je vaše věc. Zabraňuju útokům a invazím mimozemšťanů. Ale to nestačí. Oni nejsou nejhorší. Co lidé dovedou…" povzdechnu si.
"Stačí se zeptat Sherlocka. Pořád řeší nějaké vraždy… Mimozemšťané? Opravdu? Myslel jsem, že to jsou žvásty."
Tak teď lže. Můžu slyšet jeho myšlenky. Já to věděl. Minule. Bylo mi to hned divné. A tahleta Smithová… Měla v tom prsty. Co má za lubem? Jestli není sama z jiné planety. Lidská rasa…
"Na to se zase zeptejte OSN. Nebo královny," podotknu trochu opovržlivě. Tenhle člověk už mě štve. "a znáte Doktora?" zeptám se. Ale vím, co odpoví.
"Doktora? To je seriál. A jak to, že Její Veličenstvo ví o něčem takovém?" zeptá se překvapeně.
"Vy jste taky seriál. Já Doktora znám. A Alžběta II. taky. Několikrát ji zachránil. A nejen to. Má jisté tajemství… Královská rodina se s ním poprvé setkala v roce 1879. Viktorie. A nechtějte vědět, co se stalo. …Vesmírná loď Titanic málem "přistála" na Buckinghamském paláci. Vždycky o Vánocích se něco stane. Nevšiml jste si?"
"O Vánocích jsem pryč. Musím je trávit s rodinou," odpoví a slovo rodina řekne, jako by to byla ta nejhorší věc na světě.
Jo, s tímhle souhlasím. Jenom se Zeph se dalo normálně mluvit. "Jo. Já ne. To se mám. Většinou jsem byla s Doktorem a pomáhala mu to zastavovat. Vánoce 69… Invaze Daleků, to bylo na tři dny a potom jsme to všem vymazali z paměti," připustím a musím se trochu pousmát. Dobrá vzpomínka.
"69? Co to plácáte, vždyť je vám tak třicet!"
"TARDIS. To je jedno. Už jsem vám dala dostatek důvodů? Spolupráce?" zeptám se, vstanu a podám mu ruku. Chvíli váhá, ale nakonec ji stiskne a nepřirozeně se usměje. To by bylo.
"Přijďte zítra. Domluvím vám schůzku z paní M, šéfovou MI5. Přesvědčila jste mě. Asi by se tím něco udělat mělo. Jak jste říkala, bylo by moc zbytečných obětí. Začalo by se něco šuškat."
"Tak o to vám jde? Ne o bezpečnost města, ale o vaši pověst? Ututlal byste to, kvůli tomu, aby vláda byla čistá. Tsch! No, nevím, jestli s váma chci ještě něco mít. Nashle!" řeknu nasupeně a rychlým krokem si to odkráčím pryč z Parlamentu. Místností se odráží hlasité klapání podpatků na mých botách…

Dobře, se schůzkou souhlasím, ale jenom s MI5. S tímhle sebestředným tupcem už nechci mít nic společnýho! Čas si zjistím sama, kde sídlí, vím. Můžu s těmi všemi problémy světa zamávat i bez vlády. Nebo proti ní. Vím, že už dávno mají antigravitační lodě, auta na deset jiných pohonů než benzin, léky na všechno a spoustu utajených věcí. Mohla bych planetu Zemi obrátit k lepšímu, svrhnout vlády a dát jim všechny technologie.
Sakra, už přemýšlím jako Rassilon! Ne, ne, ne. Nesmí se do časové linie zasahovat tak moc. Pomůžu s tímhle, max pár přírodních katastrof. Nic víc.
Pokračuju si to dál po chodníku, dokud nezalezu do nějaké menší uličky, odkud se můžu teleportovat domů.
A proč čekat, když může být zítřek za pět minut? A hlavně musím promyslet plán na ten "protiútok". Kdyby se to nějaká skupina dozvěděla, zase vezmou rukojmí. Hm.
Tajně, v ten den, v TARDIS. Neviditelné. Zneškodnit všechny ty bomby dřív, než si někdo všimne.
Nastavím si na teleportačním náramku souřadnice mého domu a přenesu se tam. Vzadu na zahradě stojí má TARDIS. Vejdu do ní, lusknu prsty, aby se zavřela, přejdu k ovládací konzoli a začnu mačkat knoflíky, klávesy na klávesnici a tahat páčky. Nastavím si to na zítřek, zatáhnu za hlavní "startovací" páku a TARDIS už letí Časovým vírem do sídla organizace MI5, patnáctého února, poledne.

Hlavní budova organizace MI5, 15. 2., 12:00

Přistane, zkontroluju monitor a vyjdu ven.
Přistála jsem v nějakém skladišti v nižších patrech. Musím se tu trochu zorientovat.
Najdu dotykový displej na stěně, namířím na něj sonické pero a ukáže se mi mapa budovy. Kanceláře jsou nahoře. Potřebuju se dostat k Paní M. Ta je úplně nahoře, v posledním.
Najdu výtah, ale je na kartu. Začnu prohrabávat kapsy a po chvíli najdu hledanou věc - psychopapír. Přiložím ho na čtečku u výtahu, ten se otevře a já do něj vejdu. Zmáčknu tlačítko nejvyššího patra a výtah se rozjede.
Po chvilce dorazí k cíli a já vystoupím. Cestou potkám pár agentů v černých oblecích tak rychle vytáhnu psychopapír a vydávám ho za průkaz člena. Naštěstí mám pořád tu sukni a baloňák ze včera, však to taky bylo před pár minutami.
Dojdu až na konec dlouhé chodby a najdu dveře s cedulkou PANÍ M a pod tím VEDENÍ. Zaklepu na dveře.
Zevnitř se ozve lehce znuděný pokyn "Dále!" a já vejdu. Vedoucí organizace MI5 sedí za svým pracovním stolem a prochází nějaké složky. Vzhlédne a položí dotaz: "Co pro vás mohu udělat, slečno-" zarazí se. Nezná mé jméno. Jak by taky mohla.
"Smithová. Sophie Smithová. Jsem tu na domluvenou schůzku, Mycroft-"
"Ó, ano. Pan Holmes," přeruší mě. Takže o tomhle ví. "neříkal o vás zrovna moc hezké věci. …Posaďte se."
Hm… On je nepříjemnej na všechny, i na vlastního bratra. Co teprv žena, kterou viděl podruhé v životě a už se mu motá do práce. A dokáže ho pěkně naštvat. Ale podle mě si to vzal víc osobně než by měl. "Jo, naštvala jsem ho. To on dělá - takové věci - když ho urazíte. A zmínil se vám, proč jsem vlastně tady?" položím dotaz s nejistotou v hlase a posadím se. Ušetřilo by to práci. Doufám, že jo.
"Něco o těch útocích. Málo. Ale jak o tom vůbec víte?" zeptá se. Takovej dotaz jsem přesně čekala.
"A jak o tom víte vy? To se člověk dozví zajímavých věcí, které by vědět neměl, co? Stačí jednou zajít do sídla vlády a všechno se ukáže. …No nic, takže už o tom víte. Jak už jsem řekla Mycroftovi, mělo by se s tím něco udělat. A já vím jak. Aniž by se to kdokoliv dozvěděl. A můžu přesně zjistit, kde ty bomby budou. Že jde o bomby, vím už dávno, to bylo jasné," pustím se do rychlého vysvětlování a trochu přitom mávám rukama.
"A co hodláte udělat?" ptá se Paní M nepřesvědčeně.
"To… je složité. Asi byste ani nevěřila. Ale to je jedno. Sama to nezvládnu. Teda, asi by to šlo, ale mohla bych způsobit obrovský časový paradox. Vaši agenti jsou jistě hodně schopní a šikovní lidé, věřím, že by mi mohli pomoct. Jistě už o tom taky něco ví, mám pravdu?"
"Jenom ti, kterým důvěřujeme nejvíc."
Nuly? Doufám. Ty potřebuju. Neřekla bych, že zrovna ona věří moc lidem. "A mezi nimi je agent 007? James Bond?" chci se ujistit.
"Ano. To je tak slavný, že o něm ví nějaká novinářka z Ealingu?" vytáhne mou starou práci.
"Myslím, že ho znají úplně všichni. A s tím, že jsem novinářka, tohle nemá nic společného. Bývala jsem i učitelka. A tak dále. I ve vládě… hodně dávno." A to ani netušíte jak moc dávno.
"Takže tak znáte pana Holmese? Bývala jste ve vládě? Takhle mladá?" ptá se udiveně. Nečekala to.
"Jsem starší, než si myslíte," odpovím.
"Ale vypadáte na 25," prohodí zase ona.
"To možná ano, ale 25 mi bylo hodně dávno. …Souhlasíte s plánem? Pomůžete mi?" zeptám se přímo a narovinu.
"A proč bych vám měla věřit?" Dobrá otázka…
"Protože- o tom něco vím? Znám Mycrofta? Znám tuhle organizaci? A taky bych ji byla schopna zničit. A celou vládu, kdybych chtěla," ujistím ji.
"To je vydírání?" řekne se zvýšeným hlasem.
"Trochu, jo. Potřebuju prostředky. Vy je máte. Nenechám zničit tohle krásné město a zahynout zbytečné oběti. Nenechám vládu tohle ututlat. Nechci mít nic společného s touhle vládní šarádou. Nechci mít na svědomí další skandál. A už vůbec o tom nechci psát článek na titulní stranu. Chci pro tuhle planetu něco udělat. Pro lidi. A nikdo se o tom ani nedozví, takže o slávě to není. A když už o tom vím, tak to tak nenechám. Já jsem taková nenápadná figurka, ale můžu vám taky zkazit celou hru," pronesu jako nějaký projev z filmu. Doufám, že ji to konečně přesvědčí, babu jednu nedůvěřivou. No dobře, už mi to celý trochu leze na nervy.
"Dobře, přesvědčila jste mne. Ale bude to na vaši zodpovědnost. Jestli jenom jeden z mých agentů přijde k úhoně-" zdůrazňuje.
"Chápu. Slibuju. Teda doufám. Myslím, že ta akce je naprosto bezpečná. Pokud ovšem někde nemají své zvědy a nepřesunou útok na dřívější datum, to by nebezpečné bylo. Ale pod mým velením se nic-"
"Kdo říkal, že budete velet? Moji agenti, mé velení," přeruší mě.
"Mám oprávnění velet. Byla bych i nad vámi. Tam u nás… v mé rodné zemi jsem po prezidentovi druhá nejvyšší představitelka vlády. A prezident je můj příbuzný, tak pozor, M. …Kdybyste se ptala, mám britské občanství a žiju tu už pěkně dlouho. A jsem poloviční Angličanka. To jenom, že jste určitě chtěla říct něco o tom, že lidé z cizích zemí nemají ve vládě a navíc takhle vysoko co pohledávat. Ale já vám to zařídím. Už nikdy a nikde se nestane to, co v Charlie Hebdo. Už vůbec ne v Británii. Nikdo se o tom nedozví. Budu potřebovat jen pár mužů. Takových, kteří umí zajistit bombu ve vteřině a nepřivádí pozornost. Pokud možno nenápadně. To platí o 00, nejlepší z těch schopných. Všech devět. A slibuju, že se nic nestane a ani už si na Londýn podobný útok nenaplánují. A nikdy už o mně neuslyšíte," ujistím ji sebevědomě. Jako bych to moha někdy splnit, ha.
"Nerada to říkám, ale asi máte pravdu. Nemůžeme si to dovolit. Sama jsem Bonda posílala na podobné mise do cizích zemí," připustí. "a kdy hodláte tu akci provést?" změní okamžitě téma.
"Útok bude za tři dny. To je pozdě. Pozítří. To už budou mít všechno naplánované," A vlastně si o tom můžu přečíst. Zajdu do TARDIS a tam zjistím, kam je dali. Bude to tam, kde je hodně lidí, aby bylo hodně obětí a oni nás zastrašili. To přesně chtějí - abysme se jich báli. Vláda jim ukáže, že se nebojíme. To budeme potřebovat. Ha, až zjistí, že nic nevybouchlo… "připravte se. Dejte agentům vědět. A s nikým o tom nemluvte. Bude to taková naše tajná mise, o které ví jenom dvanáct lidí z celé země. No, a ti, co to chystají samozřejmě…" doplním ironicky. Odsunu židli a stoupnu si. Podám paní M ruku."Dohodnuto?" ujistím se.
Stiskne ji a odpoví: "Dohodnuto."
"Na shledanou. Nakonec to nebyl takový problém, že? Mějte se dobře. Pokud to v takové práci vůbec jde," rozloučím se, otevřu dveře a vydám se rychlou chůzí zpět k výtahu.
Sjedu do přízemí, dojdu do uličky, kde jsem nechala TARDIS, vejdu dovnitř a zavřu dveře. Na řídící konzoli nastavím souřadnice mého domu a nastartuju. Už zůstanu v tomhle dni, proč se vracet… Ale můžu rovnou do pozítřka. Vlastně bych to mohla udělat sama. Nikoho k tomu nepotřebuju. Mám TARDIS. Na přesun, Sondu. Na ní zjistím, kde bomby jsou. Sonické pero. To je vypne. Můžu je i zničit. Můžu být neviditelná. Teleportovat se. Můžu tuhle pitomou akci vyřídit za dvě minuty a nečekat na nějaký agenty. Jsem toho schopná a dokážu to. Nikdo by si mě ani nevšiml. Jsem přece génius, sakra. Druhá nejchytřejší z celé planety.
Ale stejně si myslím, že Rassilon se jenom dělá tak chytrým. Je to zakladatel, tyhle zkoušky ještě nebyly. Nikdo vlastně pořádně nemůže vědět, jak na tom s vědomostmi doopravdy je. Přechytračila jsem i Vládce.
Jo, to je dobrej nápad. Udělám to. Kašlu na Mycrofta a tu jeho tajnou službu. Změním to na sedmnáctého února. Zlikviduju to a bude po problému. Navíc se na ty její lidi nemůžu úplně spolíhat, můžou tam mít svoje lidi. A to nejen teroristé, i jiní boháči, kteří si přejou, aby ty věci vybouchly. Mohli by to sabotovat…
No, to už asi přeháním, nemusím si hledat další důvody, myslím si a přetáčím u toho datum. Už tam je 17. únor, ráno. Zmáčknu manipulátor Časového víru, koordinační páku a startovací páku, TARDIS jakoby radostně zabliká a za chvíli přisává na určeném místě. Teď už stačí jenom vzít pero, sondu a maskovací náramek - aby mě nikdo neviděl. Všechno mám po kapsách, výborně.
Sondu nastavím na vyhledávání nebezpečných výbušných látek, ona chvilku počítá a nakonec mi ukáže čtyři červené puntíky po celém městě. Nádraží St. Pancras a King's Cross, stanice metra Westminster a Baker Street.
Ty větší. Na Baker se kříží pět linek. Takže - celkem čtyři bomby. Stačí zjistit, kde přesně jsou a vyřadit je. To jde i na dálku. Počítám, že budou v tunelech nebo přístupových schodech. A na těch nádražích? Na eskalátorech, v posuvných dveřích, na nástupištích…
Hlavně to nesmí zničit portál do jiného světa. Bradavice a tak. Kouzelnický svět. Už by se tam nedostali, ještě bych jim musela udělat novej… Proč musím portály dělat vždycky já, co? No, teď už to asi jinak nejde. Kromě Doktora a Vládce už nás moc není.
Tak se do toho pustíme. Musím jít přímo na místo a zjistím to perem, to bude přesnější. To moje je docela vymakaný, má hodně nastavení, určitě i nějaké takové. Tak jo. Zradím Paní M. Budou čekat. Ale to je jedno. Napřed na St. Pancras.
Teleport by se taky hodil, jeden mám pod konzolí. Vytáhnu ho, nasadím na ruku a teleportuju se na nádraží.

Nádraží St. Pancras, 17. 2., 7:44

Jsem v podchodu, kterým se chodí k vlakům.
Oddělám víčko pera, zmáčknu několikrát tlačítko pro nastavení do požadovaného režimu a začnu to tam sonikovat. Předtím jsem si naštěstí zapnula maskování, takže mě nikdo nemůže vidět. Ten zvuk sice může být podezřelý - jak mám asi použít sonické zařízení bez zvuku - ale za zvuku vlaků si toho nikdo moc všímat nebude. Doufám.
Začne trochu rychleji pípat. Je namířený na schody.
Mohla bych tam dát rentgenové nastavení, vytvořil by se velký paprsek, obsadil by ty schody celé. Pak stačí si tam stoupnout a dát základní nastavení 5 - vyřazení z provozu. Jak jednoduché.
Naklikám tedy nastavení 208 a nazelenalý paprsek na chvíli ozáří schody i s lidmi, kteří po nich jdou. Pro lidské oko je ale skoro neviditelný.
Pod třetím schodem uvidím skryté zařízení. A bliká. Vypnu pero a dojdu k ní. Sice nejsem vidět, ale kolemjdoucí budou nějak podvědomě vědět, že si sem nemají stoupat.
Stisknu tlačítko pětkrát a namířím ho na ukrytou bombu. Přestane blikat a odpočítávat. Hotovo. Nádraží zachráněno. Ještě tři. Ale šlo to rychle.
Přesunu se na King's Cross, udělám úplně to samé, bombu rychle najdu a zajistím.
Uběhlo pět minut.

Stanice metra Westminster, District Line, 7:49

Přesouvám se na stanici Westminster u Westminster Bridge, ale tam už nastane problém. Agenti jsou na místě. 005 a 003.
Snaží se být nenápadní, cha! Ti dva jsou nenápadní asi jako mandarinka v kupě brambor. Hledají to. Jó, ani MI5 nemá technologie jako já.
Jsem neviditelná, takže zase spustím sonik a najdu ji na chvíli. Je dole v kolejích, přesně jak jsem předpokládala. Jenže pak si vzpomenu, že jsem tomu měla velet. Oni na mě čekali. To maskování bych asi měla shodit. Vypnu teda náramek a zjevím se před všemi těmi lidmi. Je jich tak hodně, tak si nikdo nevšímá. Agenti si ale všimnou, protože jim M určitě řekla, jak vypadám. Jdou ke mně. Představí se.
"Já jsem agent 003 a tohle je 005. Vy jste slečna Smithová?" zeptal se 003.
"Jo, jistě," odpovím po vteřině zaseknutí.
"Měla jste tu být, hledali jsme vás. A o bombě zatím nemáme žádné zprávy."
"Hledali jste na špatném místě. Je támhle, v kolejích, asi metr za začátkem tunelu."
"Jak- to víte?" zeptá se 005 lehce udiveně.
"Lepší technologie. Stejně tak ji hned vypnu." Tohle mi přece nebrání udělat to tak, jak jsem měla v plánu. Vypnu to sonikem a nastavím si na teleportu Baker Street. Oba agenti udiveně zírají s otevřenou pusou, a jak mizím, ještě jim stihnu zamávat. V mžiku se objevím ve složitém systému stanice na Baker Street.

Stanice Metra Baker Street, Hammersmith & City Line, 7:58

Musím se zorientovat - jsem na území růžové linky Hammersmith & City. Tady se jich kříží pět, takže to chvilku potrvá. Ale žádné agenty nevidím - zatím.
Hemží se to tu lidmi, tak radši zase rychle zapnu maskování a spustím vyhledávač. Na téhle lince to není. Na stejné úrovni je i Metropolitan a Circle, takže tady to nebude. Buď šedá Jubilee nebo hnědá Bakerloo. Ale hnědá je vytíženější, takže naše bomba bude tam. Jednoduchá dedukce. Teď už se tam stačí jenom dostat. Jsou tu šipky - nahoru a docela dlouho rovně. Spíš v opačném pořadí.
Za chvíli tam dojdu a opět spustím vyhledávání.
Sakryš, tady jsou zase další agenti. A prohledávají to. Takže jsem tu správně.
Odmaskuju se. Jdu k nim. Cestou spustím rentgen a nenápadně proskenuju celé nástupiště. Nic tu není. Opačný směr. "Haló? Agenti-" zarazím se, jsou ke mně otočení zády, takže neznám jejich čísla. Ani jména. Ale ten blonďák mi někoho připomíná.
"002 a 007," odpoví ten, co bude asi dvojka. James Bond? Opravdu?
"Sophie Smithová. A ta bomba je v opačném směru. Na Westminsteru byla v kolejích, takže tady asi taky. Sice nevím, jak to udělali bez doteku, je tam elektřina…"
"Jak to víte? A kde jste byla, čekali jsme na vás."
"Omlouvám se, 002, ale trochu jsem se zdržela u třech předchozích. Mimo provoz. Zbývá jenom tahle. Jo, a trvalo mi to asi jenom deset minut, takže zase tak pomalá nejsem. A vím to, protože to vím. Dedukce. Taky si umím něco z něčeho logicky vyvodit. Jdeme se tam podívat."
Vydáme se na nástupiště směr Harrow & Wealdstone, ale zrovna přijíždí vlak, budeme muset chvilku počkat. Šla jsem celou dobu za nimi, ale když se přiblížím k Bondovi, mám takový zvláštní pocit… V srdcích. Už začínám tušit proč, ale nechci, aby to tak bylo.
Že by další? No, rozhodně by to dávalo smysl. Vždycky vypadal jinak, v těch filmech… "Bonde!" zavolám na něj.
"Ano, slečno Smithová?" otočí se na mě.
"Pojďte sem," křiknu a otočím se na něj. "potřebuju s váma něco vyřídit." Jde ke mně.
"A co by to bylo? Něco s bombou?" zeptá se.
"Ne tak docela," odpovím a zlehka se dotknu jeho paže. Je to pravda. Další Pán času. "Jak jste se sem dostal? Na Zemi? Jak jste utekl před válkou?" vyhrknu potichu a nenápadně.
"Co?"
"Nehraj to na mě, jsi Pán času. Z Gallifrey," vybalím tak najednou. Nemůže to být jinak.
"Jak- Kdo jste?"
"Kdo asi, jsem Gallifreyanka, přesně jako ty. Můžem si tykat, ne?" navrhnu.
"Jasně, Sophie."
"Odpověz na otázku. Jak?" To by mě zajímalo. Většinou se nikomu z války uprchnout nepodařilo.
"Už před válkou. Rassilon mě poslal na misi. Pak už jsem nedostal zprávu a uvíznul tady. A ty?"
"Utekla jsem, když začínala. Se sestrou. Vzaly jsme TARDIS a-"
"Equinaran?" přeruší mě v půli věty. "Jsi to vážně ty?"
Co? Zná mě? Mé jméno? ptám se sama sebe, když mi to dojde. "Kaston. Kartrig. No. Ne! Ty jsi James Bond?" řeknu trochu moc nahlas.
Můj bože!
Ale původní nadšení pomine, když si vzpomenu na staré časy. Proč je vlastně tady. Proč se na tu misi dobrovolně vydal. A proč je to sakra takovej sukničkář. Kvůli mně. Kvůli jednomu blbýmu slovu vyřčenýmu před víc než třiceti lety. Ne. To ne za to může. Už jsem ho nikdy nechtěla vidět a myslela jsem si, že ani neuvidím, protože vím, co se s Gallifrey stalo, a teď tady spolu stojíme, ve stanici metra v Londýně na Zemi a bavíme se spolu. To ne! Trapná situace. Snažila jsem se mu ty roky vyhýbat. Úspěšně. A teď ho tady takhle potkám… A navíc byl v televizi. Dost často. Do prdele! Jak se z tohohle vymotám?
"Jo, já jsem James Bond. A vidím, že jsi taky zregenerovala. Kolikrát?" přeruší Kaston mé uvažování.
"Jednou. Tohle je druhá tvář. Dalek, však víš… A ty pětkrát, šest tváří, to vím. Hele, promiň, ale vypnu tu bombu a půjdu pryč. Nechtěla jsem tě vidět. Fakt se omlouvám," řeknu naštvaně. Chci, aby to byla pravda, ale jenom si to nalhávám. Byla jsem mladá a blbá. Neměla jsem to odmítnout. Byli bysme šťastní. Milovala jsem ho. A teď se vyhýbáme jeden druhému. Kam tohle došlo…
"Co se stalo? Je to 34 let, Nar. Nemůžeš se mi vyhýbat věčně, zvlášť když žijeme ve stejném městě. A na Gallifrey se jen tak nevrátíme. Měli bysme si promluvit," naléhá na mě a zlehka mě chytne za ruku, jakoby mě chtěl zastavit. Už ví, že chci pryč.
"A o čem asi? Oba víme, jak to bylo. Nefungovalo by to. Byli jsme moc mladí. U našeho druhu to není zvykem, napřed si všichni odslouží svou práci nebo mandát v radě. Rodiny a děti máme ne dřív než v pěti stech letech. Konec. Ještě něco? A měla bych jít za dvojkou deaktivovat bombu. Sonický pero, víš," otočím se k odchodu, ale Bond mě zase zastaví.
"Prosím. Jednu večeři. Neviděli jsme se 34 let. Jedna večeře a dám ti pokoj. Už mě nikdy neuvidíš, maximálně v práci. Pochopil jsem to - snažíš se zachraňovat všechno a ukončovat konflikty. Jako otec."
"Jo. Asi tak. Ale na žádnou večeři s tebou nejdu. Víme, jak by to skončilo." Soudě podle těch filmů a toho, že by pravděpodobně objednal víno…
"No tak. Jednou," přemlouvá mě.
"Ne," stojím si za svým.
"Tak oběd."
"Nic."
"Fast food."
"To nejím."
"Káva."
"V okýnku."
"Kavárna."
"Malá."
"Večer."
"Ráno."
"Rande."
"Přátelská schůzka. A zdůrazňuju přátelská."
"Dneska."
"Jindy."
"Zítra."
"Mám palačinky."
"Přijdu k tobě."
"Ne."
"Tak je přines."
"Sním to sama."
"Po obědě."
"Fajn."
"Kde?"
"Někde ve městě."
"Tam je drahá."
"Sonik rovná se prachy."
"Ale ne ve stánku. Starbucks?"
"Ne. Malá."
"Rodinná. Na Whitechapel."
"Fajn."
"Fajn." Nakonec mě teda ukecal… Nedokážu odolat. Prostě ne. Já jsem blbá!
"Slečno Smithová, vlak už je pryč. Jdeme najít tu bombu?" přeruší naši víceméně jednoslovnou konverzaci agent 002.
"Jenom jsme se se Sophie na něčem domlouvali, Murray."
"Takže už je to Sophie? Nechci vám tu překážet, ale tohle je mise."
"Ne, v pořádku. Nic mezi náma není. Teda ne, agente Murray. Známe se od dětství. …Ta výbušnina je v kolejích, tím jsem si jistá. Pusťte mě tam a dělejte, že jste nic neviděl," přikážu 002 a s klapotem dojdu až k okraji peronu. Namířím své modře svítící sonické pero kamsi na koleje a zmáčknu. Správně nastavené už je, takže to trvá asi dvě sekundy.
Mise splněna, Londýn zachráněn. Rychlé. Až moc. To se budou teroristé divit! Jestli to ovšem vůbec byli teroristé. Ale o tom radši přemýšlet nechci. Půjdu pryč. Do TARDIS. Domů. Pryč od něj. Proč jsem se jenom nechala ukecat na to kafe? Blbá, blbá, blbá! Ale to je jedno, přece se nic nemůže stát. Každej si půjdeme svojí cestou. A já budu dál pracovat na těchhle věcech, zabránit teroristickému útoku je vlastně hrozně jednoduchý. Stačí u sebe mít svůj milovanej sonik a je to, problém vyřešen. Mohla bych se podívat třeba do Ameriky, tam je zločinců… Sice i těch, co s nimi bojují, ale pomoc by někdy rozhodně potřebovali. Ale teď jdu domů a budu si třeba něco číst. Knihovnu mám obrovskou, ale kdy jsem naposledy něco četla? Před měsícem? Mám holt moc práce.
"Nashle, agente Murray. Tak teda zítra, Jamesi. Ale jenom abych to měla z krku, rozumíš?" zdůrazním poslední větu přátelským šťouchnutím ukazovákem do kravaty. Už už se chystám přejít na jinou linku metra, ale Murray se překvapeně zeptá: "A tohle bylo jako všechno? Celá akce? To jsem mohl zůstat doma."
"Taky jsem myslela, že to bude něco většího. Ale až po domluvě mi došlo, že to zvládnu sama. Však je teprve deset pět," podívám se na hodinky. "ještě stihnete všechno, co jste chtěl. Ještě něco? Dotaz? Ne? Tak ještě jednou nashle. Musím na opačnou stranu, přestup na Central," podotknu a otočím se na podpatku.
Proplétám se davem lidí proudícím k vlakům a dorazím na druhé nástupiště. Vlak jede za dvě minuty.
TARDIS nechám tam, kde je, a přivolám si ji rovnou na zahradu později. Dokonce mám i Oyster, pro všechny případy. Kdyby šlo o něco nebo někoho, kdo nesmí mou identitu znát. A změna neuškodí.

Za minutu konečně přijela postarší souprava s červenými trubkami a sedačkami.
Tuhle jsem viděla naposledy asi před rokem, jenže to byl rok 1970. Natřeli je, ale aby se obtěžovali pořídit novější, to ne. Ty nové zelené a žluté na trase Bakerloo nejezdí, škoda. Ale mělo by mi to být jedno, ani tu nejezdím.
Nastoupím do pátého vagónu, posadím se na čtyřsedačku vedle důchodkyně s nákupem a novinami. Píšou tam o blížících se volbách. Tyhle vyhráli konzervativci. Nemusíme se bát přílišných změn, řekla bych. Ale nebudu to té dámě kazit, tak si vytáhnu mobil a zkontroluju zprávy, jestli mi třeba Jack něco neposílal. Nic. Ani hovory. Žádná práce. Fajn.
Souprava se rozjede a za okny je černočerná tma. Všechno je v pořádku. Když si pomyslím, že nebýt mě, mohla být zítra celá stanice v plamenech a všude oběti… Dobrej pocit, podílet se na záchraně světa. Nebo aspoň města. Vím, proč to ti všichni hrdinové a superhrdinové dělají. Je to dobrá věc.
Dneska už si dám volno, ale najdu si něco. Jak už jsem řekla, v Americe. Tam je zločinu dost. Má drahá TARDIS mi zobrazí cokoliv. Zítra. Dám se do práce. Ale napřed mám tu schůzku v kavárně. A palačinky k snídani. Co na oběd? Zajdu si někam? Indický jídlo? Kari a cappuccino, no nevím nevím. To by chtělo latte. Mlíko.
Doma mlíko nemám. Nákup? Nechce se mi. Přeskočím pár dní dopředu a seberu mlíko svému budoucímu já. Asi proto ho nemám. Když přemýšlím takhle, tak to budoucí já ví a vezme si ho zpátky. Ach jo. Cestování časem. Neměla bych se potkávat, ale co. Umím vyrovnávat paradoxy.
A co ještě nemám? Ta paní má velkej nákup. Nemám maso. A mrkev. Ani žádný ovoce. Sýr. Asi budu muset na nákup. Nebaví mě to. Ale co nadělám. Život na Zemi je život na Zemi.
Ta stará dáma otočila noviny. Na Valentýna se letos utratilo hodně. Komerční svátek!
Vlak zastaví. Regent's Park. Ještě jedna. Do vagónu se nahrne hlouček lidí. Slyším čínštinu. Baví se o práci.
Na Oxford Street bývá moc lidí. A asi bude, i když je únor. Jsou tam potraviny. Zajdu si tam. Marks & Spencer. Dobrý jídlo. Potom přestoupím a dojedu to na Ealing Broadway. Odtamtud je to pěšky daleko, ale ať se projdu. Nákup dám do kabelky. Vevnitř větší. Fajn.
Souprava se zase rozjede. Je klid. Venku tma, světla svítí. Ale najednou začnou blikat. Občas. Potom už se vypnou na delší dobu. Nejen tady, i v sousedním vagonu. Znovu se rozsvítí. A zhasnou.
Pořád jsou zhasnuté. Už to tak zůstane.
Pár lidí začíná křičet a zmatkovat. Jakoby v celém vlaku vypadl proud. To je nemožné.
Přejeli jsme Oxford Street. Vlak nezastavil. Zrychlil. Teď už rozhodně je čas panikařit. Co se děje?
"Co to je? Co se stalo? Únos?" zeptá se vyděšená babička na vedlejším sedadle.
"Nevím, paní. Nevím," odpovím. Je to vážně divné. Zkontroluju si mobil. Nefunguje. Sonické pero. Soniknu prostor před sebou. Zase nic. Modré světlo se neobjevilo. To je přece nemožné! Něco ruší veškeré technologie. Nebo někdo. Ale vyruší to i sonik. Pán času. Nebo něco sestrojené Pánem času. Je tu další? Nevím.
Vlak se začne kymácet. Strašně zrychlil. To není dobré. Přejel další stanici.
Zaposlouchám se. Řidič zkouší brzdit. Marně. Lidé křičí. Děti brečí. Pobíhají sem a tam. Nikdo není v úplně v klidu. Buší jim srdce. Je někde ve vlaku Pán času? Ne. Vždycky jedno.
Vedle nás mezitím projely dvě jiné soupravy. Bez proudu. To samé. Něco jako rušička elektromagnetického pole. Ruší to vlny. A energii. Naše technologie.
Venku něco slabě zapípe. Pi pi pi pip pip. A znovu. Opakující se rytmus. Blíží se.
Přejeli jsme to. A už to slyším. Pííííp.
Souprava vyletí do vzduchu. Naštěstí jen pár centimetrů. Křik se nese celým podzemím. Vlak spadne zpátky. Na bok.
Ležím. Bolí mě ruka.
Naříkání. Všude. Všichni jsou zranění, ne-li mrtví. Vypadá to, že už se nic horšího nestane, když se najednou v zadních vagónech rozhoří oheň. Výbuch.
Přechytračil mě. Bylo jich pět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama