Týden v Itálii

30. června 2015 v 15:07 | Naranique |  Články
Minulý týden (8. - 14. 6., začla jsem to psát trochu jindy) jela naše škola společně s jedním gymplem na tzv. "Expedici Vesuv" neboli naučně-kulturní zájezd pořádaný UNESCO. Jeli tři učitelé, "průvodkyně" z UNESCO (děsná baba, radši ji ani zmiňovat nebudu) a taková malá, hodná a trochu zbytečná paní, na jejíž funkci na tomhle zájezdu jsem jaksi nepřišla. S učitěli byla legrace. A potm my studenti. 44 celkem, 32 z gymplu a 12 od nás. Byli jsme v Římě, Vatikánu (což je pořád Řím), San Marinu, Pompejích, Anconě, Rimini a na Vesuvu. Minulé zájezdy jely ale i do Pisy a Benátek. My jsme měli smůlu. Ale i tak to bylo náročné. A taky jsem si s mámou textovala jako Sherlock, celou dobu. Celkem asi 211 zpráv. A docela legračních, dostávala jsem záchavty smíchu. Taky jsem nafotila okolo 750ti fotek. Proti ostatním to bylo hodně. Na některé se podíváme. Můžete si přečíst i ty geniální zprávy, já je prostě někam zveřejnit musím! A taky "stručný" popis. Ne, bude stručný. Asi. :) A předem se omlouvám za nadměrné používání slov jít a být. Jinak to ani moc nejde.
A už se blíží Londýn. Za týden. To bude další článek.




Tady je fotka naší školy v Pompejích přes čoudícím Vesuvem. Prý má do třiceti let vybouchnout, tak uvidíme, jestli bude muset Doktor zase udělat to, co v roce 79... Ne, byla to jenom pára. Lidi na fotce: zleva Míša (z osmičky), Áňa, Viky, Kuba, Martina, já, Anička, Verča. Dole Filip, Lukáš, zástupce Pospíšil, Tomáš a další Kuba. Tohle byla středa. Všechno to začalo v pondělí.

Pondělí-úterý. V 10:30 jsme měli sraz u autobusu. Bylo tam tak 100 lidí, i s rodiči. Přišla jsem jako jedna z posledních. Učitel (ten z fotky) nám zkontroloval pasy a občanky a za chvíli přijel autobus. Byl to autobus z velkým logem olomouckých Kohoutů (hokejisti, kdo by nevěděl). Naložili jsme zavazadla, rozloučili se a vyjeli. Ostatní se hned začali cpát nějakým jídlem - kluk a holka přes uličku měli mega box z KFC (k snídani?) - já ne. Oběd jsem měla ve tři, to už jsme byli v Rakousku. Byly jak jinak řízky, celá krabička malých medailonků. Snědla jsem to a přejedla jsem se. Pauzu jsme měli v Mikulově a pak až někde za Grazem. Slíbili nám procházku v Klagenfurtu, ale houby se konalo. Nebyl čas. Večer jsme přejeli hranice s Itálií. Pak už se jelo do Říma. To jsme měli pauzu v šest ráno, na vyčištění zubů. Jo, a k večeři jsem měla zeleninové rizoto, kterého mi máma dala jaksi moc a nemohla jsem to sníst. Druhý den skončilo v koši. Pak byla snídaně. Měla jsem už taky dost hnusnou a teplou bagetu se šunkou, sýrem a salátem. S tím sýrem jsem udělala chybu. Roztekl se a málem jsem se pozvracela.
Brzo jsme přijeli do Říma. Vystoupili jsme z autobusu a nevyspalí a s napuchlýma nohama jsme se vydali do města. Šli jsme do kostela Santa Maria del Maggiore a potom do St. Pietro in Vincoli. Museli jsme si zahalit kolena a ramena podle nějaké zvláštní vyhlášky. Tomu kostelu je to ale přece úplně jedno, jak říkala kamarádka. Dost jsme se nachodili. Ten den jsme byli ještě u Kolosea, později i vevnitř. Taky jsme viděli Kapitol a Forum Romanum (starý Řím, noční můra všech polobohů. Percy a šestka se tam ale i tak vypravili) (byla jsem na těch místech!) (chápete?)


Někdy kolem šesté jsme přišli do ubytování. Šílený křesťanský hostel. Pokoje jako koncentrák/vězení. Jak pro koho. Nebo ještě místo k natočení hororu. Na stěně byl křížek. měla jsem sto chutí ho otočit. Dvě moje kamarádky (Anička a Verča) taky. Neudělala jsem to. Kvůli SPN (kdo sleduje, ví, co se v takových místech obvykle stává, nechtěla jsem nic riskovat. Bylo to totiž úplně jako z jedné epizody). Postele bez deky, umyvadlo, zrcadlo, dvě(!) rozvrzané židle, stoleček a noční stolek. Vedle neměli ani ten stolek. Na pokoji jsem byla s Míšou, se kterou jsem i seděla v autobuse (nic moc, oplácaná a tlustá vedle sebe, to mi věřte) (ne, nebudu ji urážet, má nadváhu, není tlustá) (a má to od štítné žlázy) . Měla strašně moc jídla, ani byste neuvěřili. A taky kufr s britskou vlajkou. Vybalila všechno a rázem byl v pokojíku bordel. Já ne, se svojí úchylkou jsem nevybalila nic a zavazadla systematicky zasunula pod postel. Všechno tam bylo vidět, uspořádané a roztříděné. Stačilo otevřít kufr a mám všechno. :)
Šly jsme vařit na vařiče k autobusu. Deset plotýnek pro 40 lidí, úžasný. Ale naše čtverka (M, A, V) tam byla první. Měla jsem nudle z pytlíku "kuře na paprice". Kuřete třam nebyl ani kousek a prostě- fuj. Ani jsem to nedojedla. Večerka byla v deset. Usly jsme ovšem dřív, po tom autobusu. Před spaním jsem si pustlia jeden díl The Originals. cestou jsem si na tabletu pouštěla pořád. A poslouchala a četla si. Dokud nedošla baterka. Noční můra téhle generace se splnila. Jedna zásuvka. Nádhera. Ale mohly jsme být rády, že aspoň nějaká. Sprchy taky nic moc. Představte si záchod. Vedle nefunkční bidet. Naproti umyvadlo, zrcadlo, skříňka. Tyčka na ručník. A vedle záchodu záhadný závěs. Za ním sprcha. Bez okraje. Voda všude, k tomu špína a vlasy. Ani se to nedalo pořádně regulovat. Pro srovnání, na Whoconu to bylo ještě horší. No, to není moc srovnání. To je jedno.

Středa. Budíček na 5:30. Snídaně - kus závinu z domu a půl kila kyselých třešní z místní sámošky. Jo,to jsem fakt snědla. Vařit jsme nešly. Měli jsme necelou hodinu a nastupovalo se na autobus a hurá do Pompejí (a další místo! Tam byl Doktor!) (za staré doby. A může za to...) Tam vznikla ta fotka. Vystoupili jsme u nějakých stánků a šli pěkný kus pěšky. Nevím proč, ale čekala jsem, že Pompeje budou jenom ty zříceniny, ne, že to je nové moderní město. Konečně jsme došli ke vchodu do starých Pompejí. Nejlepší byl stín. Pak už se celá skupina vydala do uliček. Ta dlažba byla teda něco... Jak po tom mohlo něco jet, i chůze byla docela obtížná.



Došli jsme na hlavní náměstí, udělali fotku a dostali rozchod, dvě hodiny (i předchozí den u Kolosea, 1,5 a pak 2 hodiny. Nuda.) Čtveřice se vydala bloudit po městě a fotit. Opravdu se tam moc vyznat nedá. Všechno úplně stejné. Chodníky a polorozpadlé zdi z pemzy. Jediný orientační bod byl ten čoudící Vesuv v pozadí. Nebýt mapky (ne té, co jsme dostali, ale informačních cedulí) (jo, dostali jsme malou okopírovanou mapu. Na nic), ten stinný plácek už bysme znovu asi nenašly. Po hodině a půl se povedlo. Mezitím jsem hlodala závin, pořád ten samej. Ještě mi půlka zbyla do dalšího dne. Vevnitř větší?
Když se všichni sešli, šlo se do carrefouru na nákup a znovu do autobusu. Nahoru. Pára přestala, to bylo fajn. Projeli jsme moderní Pompeje a kus Neapole a vydali se klikatou silnicí (italsky had = serpente a všichni známe slovo serpentina - tahle opravdu byla dost hadí) (to si pamatuju z roku 2011, já a máma, samovýuka italštiny...) (a víme, z čeho to vzniklo) nahoru. Kolikrát musel autobus zastavit, kousek zacouvat a pokusit se jet dál, tu silnici vymysleli asi jenom pro auta. Po dost dlouhé době - aspoň byl výhled na záliv. Míša s její fobií z výšek to měla blbý, na druhou stranu - jsme se dostali nahoru na výstupní stanici a museli jít pěšky nahoru. Prach, kameny, klouzalo to, dost do kopce, dost dlouhý a dost vedro. Ale stálo to za to. Výhled do kráteru i na Neapolský záliv byl úžasný. Bohužel jsem zapomněla mobil v autobuse za síťkou. Hlavně, že jsem si říkala, že ho tam nesmím zapomenout... Martina (černý klobouk) mi potom fotky poslala přes fb.


Tady to není vidět, ale pára tam byla pořád. A strašně tam smrděla síra. Všude. Démonská hora, vážně. Sůl jsem neměla. Ani nepotřebovala, naštěstí. Ale železo by se našlo... To už odbočuju. Zpátky. Nahoru jsem došla mezi prvními. Zastávky tam byly dvě - stánky s předraženými suvenýry a pitím. No cibo. (jídlo) Kručelo mi už od jedenácti (od závinu). Nakonec byla suchá houska, banán a kokosový jogurt. V autobuse. K pití voda. Všichni pořád tahali několik litrů vody. Mně obvykle stačí litr na den. Taky stačil. I na tom Vesuvu. Zatáhlo se. Slíbili nám moře, ale bylo hnusně, dokonce pršelo. Ani bysme to nestihli.
Zase k Vesuvu. Nahoru to ještě šlo. (ještě. Ještěrka. Ty tam byly. Ale ne Siluriani.) Dolů to ale byla klouzačka po prachu se sesouvajícími kamínky. Dvakrát jsem málem spadla. Jeden pán tam i spadl. Ne dolů. A bylo tam dost Čechů. V celé Itálii.
Když jsme doklouzali dolů, čekali jsme na autobus. Přijel britský, německý a dva italské, ale ten náš kohoutí nikde. mezitím jsme nakoupili suvenýry - sošku soviček, magnety, přívěsky... Přijel. Nasedli jsme. Jeli zpátky do Říma. Přes další potraviny. Dali jsme si něco jako pizzu. Studená, přesolená, hnusná. To byla večeře. Vrátili jsme se na pokoj. Vybily komáry. A stejně tam zůstali. 10+ kousanců (můj rekord je 27). Tentokrát jsme ale kecaly do jedenácti, i přes večerku.

Čtvrtek. Vatikán a další památky Říma.
Už jsme nevstávali v 5:30, ale v šest. Furt nic moc. Namazala jsem si housku divnou tekutou pomazánkou ze středy (pomazánkové máslo tam neexistuje, zato na sýry jsou hodně). To byla snídaně.
Nasedli jsme na metro a s jedním přestupem (mají jenom A, B. Mega město a mají menší metro než Praha...) vystoupili u Vatikánu. Pár set metrů se šlo pěšky a dostali jsme se na náměstí Svatého Petra.


Byli jsme tam hodně brzo, tím pádem tam ještě nebyly fronty. Prošli jsme bezpečnostním rámem jako na letišti, oblékli se a šli dovnitř do baziliky. Byla obrovská a taky hrozně kýčovitá. Tam jsme strávili nějakou dobu, protože než se to projde...
Vylezli jsme ven. Sundali si to oblečení a pak šli na poštu. Ostatní posílali pohledy, protože vatikánská pošta je prý nejrychlejší na světě. Jak to dopadlo nevím, já jsem neposlala nic. Mně stačí tu pohlednici přivézt. Dala jsem si svačinku - opět závin, broskev a pomerančový džus. To jsem tahala celý den s sebou. A dva litry vody. ten den jsem to ovšem vypila. 3,5 litru. Rekord. Pak jsme šli do suvenýrů - magnet a náramek. Celá skupina se přesunula do Vatikánských muzeí. Exponáty byly zajímavé, ale na ty jsme tam nešli. Bohužel. Museli jsme jít jenom do Sixtinské kaple. Ty davy! A nakonec tam byla tma. A malby od Michelangela, které si člověk nesmí vyfotit. Za chvilku jsme byli zase venku.
Sešli jsme se, spočítali a vyrazili dál. Na Andělský hrad. (Italsky castel. Hádejte, co jsem četla.) (Castiel.) Hrad z 1. století, z pětiúhelníkovým půdorysem (pěkný pentagram to byl, shora) a kupou andělích soch. Nahoře byl Michael, ten ještě šel, ale zbytek soch na mostě... Postrach Whoviana. Jeden Plačící anděl za druhým. A dva z nich vypadali, jakoby si dělali selfie. Bývalo by to bylo i komické. Po tom mostě jsme přešli Tiberu (i Vltava je větší) a sedli opět - no kam asi - do stínu. Celý pobyt bylo to horko nesnesitelné.
Od hradu jsme se vydali na Piazza di Navona. To už všechny příšerně pálily chodidla. Každý den to bylo dřív a dřív. Ve čtvrtek od dvanácti, v pátek od desíti... Člověk se takovým krátkým spánkem ani nestihne zregenerovat.
Na tom náměstí byly prostě jenom kašny a pár jedna vedle druhé - doslova - předražených pizzerií. A opět dvouhodinový rozchod. Já, Míša a Anička jsme si sedly na jednu kašnu a vytáhly oběd. Teda já. Tu samou housku z rána, pečené pizzové kroužky tarallini a džus. Ten jsem dopila, víc než půl litru. Jenom jsme tam tak seděly, ale bylo to na slunci, tak jsme šly na obrubník do stínu. Sešli se všichni a šlo se k Pantheonu. Na tom náměstí bylo pítko a všichni si hromadně napustili vodu. I kašna tam byla. Namočili jsme se. Pak si dali zmzlinu. Konečně. Měla jsem kokosovou a stála sice 3 eura, ale zato jí bylo jako tady tři kopečky. Mňam!
Potom jsme si obešly náměstí a Pantheon zvenku, koupily magnety - další - a zase si sedly. Ta unavená chodidla to potřebovala. Ale to nebylo všechno. Po shromáždění jsme šli k Fontaně di Trevi - vypuštěné, to bylo na nic - a potom na Španělské schody. Prostě jenom schody, nic víc. Zbytek holčičí části výpravy se vydal do snobských obchodů poblíž, my jsme šly jenom takovou ulicí dozadu. Daly si pizzu. Jeden kousek. Tentokrát dobrá. Vrátili se, sedly si na schody a čekaly. Jedna holka se ztratila - šla sama, to se nesmí - čekali jsme na ní. Přišla. Na náměstí je zastávka metra, tak jsme nasedli a opět s přestupem dojeli na ubytování. Šla jsem vařit polévku - brokolicovou - a Míša těstoviny. Ostatní měly "opravdové" těstoviny adriana (blé), jenom demlovka měla ty instantní. Většinou. Teď jsme u vaření první nebyly. Tu polívku jsem snědla s kuličkama. Ten pytlík se tam vlezl celý. Opět jsem se přejedla. Ale lepší než hlad. A zase jsme povídaly, celá čtverka na jednom pokoji.

Pátek. Už fakt nevím, co jsme jedla k snídani. Asi zase suchou housku. Vstávání jak jinak v šest. Jeli jsme do toho Vatikánu znova, protože předchozí den byla na kopuli moc fronta. Přijeli jsme tam zase metrem, zase ráno. Ten den ráno jsme si museli sbalit věci, protože jsme se stěhovali do jiného ubytování - v Anconě.
Došli jsme opět k rámu a bazilice. Oblékli se. Šli jinou cestou. Ty schody nahoru byly napřed široké a nízké. Potom normální. Potom se zmenšily. Střecha se naklonila, protože začla kopule. Člověk tam musel jít tak divně. Potom se zmenšily ještě víc, ale pořád to šlo. A bylo tam zábradlí. Poslední úsek byly schody úzké tak 35 cm a místo zábradlí bylo u podpěrné tyče lano. Hrůza. Hlavně pro klaustrofobiky. Ale nějak jsme se tam dostali. S bolavýma nohama. Ale ten výhled za to stál. Byl tam vidět Řím asi jako Londýn z London Eye. Táhl se donekonečna.

(to nejdsou lidi, ale židle)

Slezli jsme dolů. To už docela šlo. Rozhodně lepší, než kostel sv. Mořice v Olomouci. Tam mi bylo při cestě dolů špatně. Nastoupili jsme do metra. Jeli k ubytování. Nasedli na autobus a vyjeli směr Ancona a moře. Mezitím jsem obědvala - dvě tuhé suché housky s červenou paprikou. Koupenou v sobotu v tescu. Trvanlivá. Pár hodinek to jelo. Přistáli vystoupili jsme v jakémsi Porto Recanati a šli se vykoupat do moře. Pláž byla tak napůl kameny a písek. Trochu to bolelo. Voda byla teplá, zelená a plná řas. Byly takové plastovité. Plavala tam i jedna trochu průhledná, nechci říkat, jako co vypadala. Byli jsme tam chvilku a zase se sbalili. Udělalo se trochu hnusně. Později začla bouřka a pořádný slejvák. To jsme ale už byli dávno pryč a zase nakupovali v supermarketu.


Autobus přijel do města Ancona. Neměl ovšem navigaci, řidiči bloudili, protože tam byli poprvé. Asi hodinu, možná i víc. Nakonec zaparkovali u nádraží, odtamtud to bylo do dalšího ubytování kousek. Hostel. Ale tentokrát lepší. Na pokoji byly dvě palandy, židle, stolek a skříň. Dole byla kuchyňka (hurá!) Sprchy byly ale horší. Tři kouty vedle sebe. Žádný háček. Muselo se tam svlékat i oblékat v tom koutu - hrozilo namočení, to se i stalo. A zapomněla jsem tam šampón, v koutu. Závěs byl žlutý a plesnivý, fuuj. Tyhle byly tak stejné jako na Whoconu. A navíc nebyly rozdělené na muže a ženy. Když se mi povedlo nějak osprchovat, šla jsem vařit. Tentokrát jsem byla na pokoji s Viky, Martinou a Áňou. Byli jsme v kuchyňce opět první. Vlastně já. Měla jsem i uvařeno jako první. Houbové pytlíkové nudle. Chutnaly dobře. Ty stejné budu mít na oběd i zítra (1. 7., ne v sobotu 13.)
I na tomhle ubytování byla jenom jedna zásuvka. Ale ne pro dva lidi/tři zařízení, ale pro čtyři lidi/sedm zařízení. Na nabíjení jsem se vykašlala. Řekla jsem si, že na tablet se dívat nebudu a s mobilem to nějak vydržím, když mám skoro celou knížku. Padlí andělé 5.
Kluci koupili různé druhy melounu, tak jsme si všichni dali. Vodní, žlutý vodní a pár těch menších. První letošní meloun. Druhý byl včera (29. 6.) Pak jsme zhasly a povídaly si. Nějak se mi povedlo usnout. Spala jsem nahoře. Konečně se mi poštěstilo spát na patrovce (protože jsou cool!)

Sobota. K snídani kus housky se šunkou a rozteklým sýrem a banán. Nasedli jsme do autobusu a jeli do San Marina. Zase pršelo. Když jsme dojeli, už přestalo, ale bylo zataženo a docela zima. Příjemné, oproti zbytku týdne. I v ČR bylo v té době vedro. A pak přišla zima. (Winter is coming.) (Ne, bylo 24°) Vyšlapali jsme kopec směrem k hradu a radnici a pak nám dali opět rozchod. Tentokrát to nestačilo. Tolik zajímavých krámků... Měli tam i plno marvelovských triček a další věci. Ale jak jsem řekla, nestlihla jsem to. Jenom magnet. A vyhlášený sanmarinský likér. Pistáciový. Pořád ho doma máme. Tajně ho upíjím. Musím říct, že San Marino je opravdu hezké.


A žije tam dost Čechů a Slováků. I ty krámky vedli většinou oni. Ty likéry. Jeden chlapík byl dokonce z Olomouce. A jeden gymplák si koupil meč. Jako opravdový dlouhý kovový meč. Ještě, že se na hranicích moc nekontroluje :)
Ze San Marina se jelo do Rimini. K moři. Tahle pláž už byla horší příšerná. Jediná neplacená. A byl odliv. Hrozně málo vody. A písek. Nechutné dno. Vítr. Písek byl všude. V uších, ve vlasech, v batohu. Dokonce i v kufru. Asi z plavek.
Tam jsme taky nebyli moc dlouho - když jsme přijeli, hodinu jsme seděli v trávě a měli něco jíst. Jedla jsem zase tu housku se šunkou a sýrem a jablko. Samotné moře trvalo asi dvě - 2,5 hodiny. Pak jsme dostali čtyřhodinový(!) rozchod na jedné jediné - i když dlouhatánské - ulici. Prostě jsme ji prošli. Ve třetí hodině si daly s holkama sýrovou pizzu, konečně už pořádnou a dobrou. Sraz jsme měli na lavičkách u zastávky autobusů (za hodinu jel jeden). Mobil už byl skoro vybitý, tak jsem moc neměla co dělat. To už byl ale večer a stmívalo se. Někdy kolem desáté už jsme byli převlečení a nachystaní vyrazit autobusem domů. Hned jsme začli spát.

Cesta tam trvala 20 hodin. Do půlnoci bylo karaoke. Cesta zpátky 14 hodin a nechali nás. Ve tři ráno byla pauza, potom v šest a v deset. Ta první byla ještě v Itálii, druhá v Rakousku a třetí v Mikulově. Uteklo to rychle, zvlášť když jsem spala tak do osmi. Asi osm hodin. Na autobus zázrak.
Na té první italské benzínce jsem si koupila sendvič s mozzarellou a rýžové chlebíčky (ano, ve tři ráno). Snědla jsem je k obědu někde za Mikulovem. Pak už to jelo jenom hodinu a půl a kolem dvanácté jsme byli doma. A jeli jsme i přes Vídeň.
Olomouc-Brno: autobus jel půl hodiny. Vlak tam jede dvě. Zvláštní, že?

Doma jsem okamžitě vybalila a pak se vrhla do sprchy. Na té pláži sprchy (of course) nebyly, byli jsme celí slaní ještě z moře. Pak jsem uklidila a s mámou jsem se okamžitě vrhly dívat na Smallville :) To je konec týdne v Itálii plného dobrých zážitků. Druhý den jsem spala 15 hodin v kuse, Ve své vlastní posteli, áách. Na to se všichni těšili nejvíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama