Gallifreyanka: 16. kapitola - Starý nepřítel se vrací 1/3

15. srpna 2015 v 21:07 | Naranique |  Gallifreyanka
Po asi třech měsících čekání jsem konečně dopsala tu šestnáctou kapitolu. Zatím nejdelší a psala jsem ji nejdéle ze všech. Spíš moc nepsala, hlavně u babičky, tam není moc co dělat. Už mám rozepsanou i tu další. Jenže se mi rozbil notebook, ve kterém jsem to psala a konec téhle plus začátek (3-4 strany...) zmizel. Na GoogleDocs jsem to aktualizovala před třemi týdny a musela jsem to dodělávat. Až teď, dneska. Ve vlaku domů. Bez wi-fi to nejde. Bez wi-fi nemůžu žít. Poslední čtyři odstavce jsem splácala a vytáhla z paměti. Trochu jsem to zkrátila. Ale ten začátek 17. se mi dost povedl a bylo mi to strašně líto, na druhou stranu jsem byla naštvaná. Už jsem se přes to přenesla, problémy se stávají, ale s tímhle? Fakt se mi pokazila nálada na tři dny. Tak mě to bavilo, hlava chrila text a nápady jeden za druhým, psala jsem to osm hodin s hudbou, jeden z nejlepších úseků co se týče kreativity - a puf, je to pryč. Musím znovu. Ne tak dobře. Možná. Zapomněla jsem pořadí odstavců, co bylo první a tak. Ale to je jedno.
Tahle kapitola navazuje na předchozí - James Bond, bomby, metro a záhadný Pán času. A trochu Torchwoodu. Původně tam měl být Sherlock - bylo to ve scénáři - ale nějak se tam nevešel. Nehodil. Ani se neumím trefit do charakteru, on zrovna lehký není. Tak jsem to vyřešila tím, že o něm jenom mluví. Musí to stačit a omlouvám se Sherlockianům.




16. kapitola - Starý nepřítel se vrací

Vykolejený vlak linky Bakerloo, pátý vagon, 17. 2., 8:09

Strašná bolest. Popáleniny. Oheň je všude.
Křik. Tolik křiku.
Skoro necítím ruku. Převalím se na bok, abych ji zkontrolovala. Zlomená. To musím hned napravit. Sáhnu si na ni, soustředím se a ona se okamžitě zahojí. To by bylo.
Teď musím něco udělat s ostatníma. Zachránit ty, co ještě jdou. To bude hodně práce.
Pomocí své vůle uhasím ten oheň i tlakovou vlnu výbuchu. V celém vlaku. Trénovala jsem. Bude to dobrý.
Nejdřív se podívám na důchodkyni z vedlejšího sedadla a mladíka od naproti. On je relativně v pořádku, paní ale hlavou narazila do skla. Popálená. Jako všichni. Zkontroluju tep a dech. Žije. Otočím její obličej směrem ke mně a položím jí na čelo dva prsty. Soustředím svou sílu na uzdravení té ženy. Fungovalo to. Probrala se.
Naštěstí hořelo jen pár vteřin. Naštěstí.
Je tu tma. Rozsvítím zářivky na stropě, alespoň ty dvě, co se nerozbily nebo nerozletěly.
Tohle nemůže vyrušit ani ten génius. Žádná technologie, jenom mysl.
Asi jsem to neměla dělat. Vidím tu hrůzu. I všichni ostatní.
Vagon je úplně na cimpr campr. Někteří jsou zranění tak ošklivě… Kdybych nedělala v Torchwoodu, asi by mi dělalo problém se na ně vůbec dívat.
Asi deset lidí, kteří stáli u zadních dveří. Výbuch jim utrhnul končetiny. Všichni mrtví.
Nedá se nic dělat, musím nasadit další schopnost. Rychlost. Tohle jsem použila jenom jednou v životě, tak uvidíme. Soustředím se. Na všechny svaly a kosti v těle. Na celé tělo a mozek. Musí to vyjít. Rozběhnu se. Je to jen pár metrů. To dám. Musím. Zachránit život těm, kteří ještě dýchají.
Funguje to. Rozběhnu se a všechno kolem mě se jakoby zastavilo. Doběhnu k lidem v přední části vagonu. Vyléčím je. Napřed zmizí všechna ohořelá tkáň a nahradí ji nová. Jeden měl tetování, má smůlu. Je pryč. Ale lepší život než tetování.

Zdálo by se, že to trvalo dlouho, ale ve skutečnosti to celé trvalo ani ne sekundu. Přesunu se dál. Uzdravím všechny. Byznysmeny jedoucí do práce, maminky s dětmi, puberťáky, důchodce, černé, bílé, muslimy, Asiaty…
Je tu opravdu hodně lidí. Už nenadávám na svého otce. Nenávidím ho, ale to mi nebrání v používání jeho "darů".

Za půl minuty jsou všichni přeživší z pátého vagonu vzhůru a zdraví. A pomatení. Hodně. Na vysvětlování nemám čas. Přesunu se do zadních vagonů, tam byly účinky bomby nejhorší. Vybouchla pod předposledním. Ten je rozervaný na části. Nikdo nepřežil. Jsou na tom moc špatně. Nemůžu je zachránit. Tyhle už ne. Musím si sílu šetřit na přední část vlaku. Ha ha, sílu. Jako ve Star Wars. No, tuhle sílu ne. Nejsem Jedi. I když, mohla bych být. Mohla jsem být. Teď už jsem moc stará. Sice mladší než mistr Yoda, ale i tak. Vím, že to nemá smysl, ale podívám se i do posledního. Opět nikdo nepřežil.
Urychlím si to. Během vteřiny se vrátím k mé sedačce a vytáhnu si z kabelky sondu. Nechám vyhledat jakékoliv známky života. V osmém vagonu nikdo. V sedmém už přeživší jsou, tak se zase rozběhnu. Dveře v meziprostoru si otvírám vůlí, sonik nefunguje.
Dostanu se tam, uzdravím přeživší a posunu se dál. Takhle to udělám s celým vlakem.
Za minutu jsou všichni v pořádku. Vylezu rozbitým okýnkem ven, abych narovnala tu část vlaku, která ještě může stát, jelikož je jakž takž vcelku.
Zkontroluju řidiče. Nic mu není - víceméně - ale ovládání vlaku je uškvařené. Zkratovalo se, přirozeně už se nepohne. Navíc to vyhodilo proud v celém metru. Zastavily se všechny vlaky. Nevýhoda ježdění na elektřinu. Další práce.
Ty lidi musím dostat ven, k tomu potřebuju nástupiště. Nejblíž je Oxford Street. Ale tam budou lidi. Pochybuju, že stihli zavřít celou trať. A vyhnat tolik lidí ven. Musím to zas udělat sama, nedá se nic dělat. Nemám čas. Musím jim poslat telepatickou zprávu. Podvědomě utečou.
Běžte pryč. Rychle. Běžte všichni pryč.
Hotovo. Doufám, že poslechnou. Vypadá to, že ano, ale vtom mi někdo odpoví: Proč? Co se děje? Kdo jste? Jste jako my?
Telepat. Á, vidím, že genetické experimenty fungovaly. Asi jeden z takzvaných Lidí zítřka. Akorát jim dali pár našich genů, nic víc. Ano, dá se to tak říct. Běžte pryč. Zachraňte se, odpovím.
Před čím? ptá se telepat neodbytně.
Katastrofou. Běžte za svými lidmi. To je rozkaz! přikážu mu a dál se věnuju lidem z vlaku.
Bude ještě schopný jet? Zkusím s ním pohnout. Hrozně zaskřípe a úpí, ale první čtyři vagony jedou. Všechny jsem nahnala tam. Snažím se ty lidi uklidnit, že to bude v pořádku, ale stejně jsou zmatení.
Pak jim vymažu paměť.

Vlak pomaličku jede po kolejích vyřazených z proudu a už v dálce vidím prostor. Světlo ne. Proud nefunguje nikde.
Posunu ho až k nástupišti, pootvírám všechny dveře a lidi s panikou vystoupí. Nebo spíš utečou. Teleportuju se na nástupiště před všechny, rozsvítím několik zářivek a promluvím: "Uklidněte se. Všichni. Nic se nestalo. Vystupte z vlaku a jenom se podívejte sem," vytáhnu z kapsy ten cestovní neuralizér, nastavím tam lidi a půl hodiny. Zmáčknu a zableskne se světýlko. Nic si nepamatují.
"Odejděte. Běžte domů. Ale metro nejezdí, musíte autobusem."
To bude zas přecpáno, když nefunguje metro. A ty zpoždění… Už jsem to jednou zažila, kdysi. Ale to nebylo tak hrozné, počet obyvatel nebyl tak vysoký a podzemní dráha tak rozsáhlá…
Oni se prostě rozejdou, jakoby před chvílí nebyli polomrtví nebo ošklivě zranění při výbuchu bomby na kolejích. To by bylo.
Jdu taky domů. Kašlu na normální dopravu, teleportuju se. Představím si, že stojím na chodbě přede dveřmi a objevím se tam. Na klíčích najdu klíček od TARDIS, soustředím se a zmáčknu ho v ruce. Má loď se objeví v garáži, přesně jak jsem chtěla.
Tolik k bombám. Nevyšlo to. Jedna byla skrytá a vybouchla. Ale jak? Tohle nebyli teroristé. Musel to být někdo od nás.
Přežil. Stejně jako já, James a Doktor.
Nejsme tady sami. Jenže kdo to může být? Susan nebo Oswin asi těžko. Vládce? To by na něj sedělo, ale aby vymyslel takhle složité technologie, to se mi nezdá.
Je možné, aby válku přežil i Doktorův bratr? Nikdo o něm nikdy neslyšel, říkalo se, že se ztratil. No, možné to je. Ale rozhodně chtěl, abych si ho všimla, ať to byl kdokoliv.
Vyřeším to potom. Musím ho najít. Ale jak, když má rušičku všech technologií? Ani sonik mi nebude fungovat, jestli to zase zapne. A příště by to nemuselo být jenom v metru, ale po celém městě.
Fungovala by TARDIS? Je to živá bytost, takže asi jo. Ale pořád má motory. A jestli to opravdu byl Pán času a takhle geniální, dokázal by vypnout i ji. Zapeklitá situace.

Dojdu do šatny a shodím ze sebe kabát. Uvědomuju si, že jsem vlastně na tom nákupu vůbec nebyla. To počká. My bez jídla vydržíme. Mám důležitější věci na práci. Najít ho.
Přejdu do kuchyně a naleju si trochu vody. Posadím se na křeslo a vezmu si sondu. Musím to alespoň zkusit.
Dokáže ho najít? Měla by. Naše technologie se vystopovat dají. Naklikám pár důležitých zadávacích údajů a spustím vyhledávání signálu. Takový přístroj by nějakou stopu vydávat měl.
Opravdu. Na displeji se objeví červená tečka. Poblíž Baker Street. Že by to celé nakonec S Mycroftem a Sherlockem opravdu souviselo? Proto to věděl? I M? Něco o tom ví? Proč to nezastavili? To nedává smysl.
Ne, nevěděli o tom, ale souvisí to s tím.
Kdo by to ale mohl být? Možná Hráč. To by na něj i sedělo. Už od Akademie vymýšlel různé hračičky a přístroje.
Opravdu? Tak on to přežil? A chce zničit Zemi, úžasný, fakt…
Proč? Co mu tahle planeta kdy udělala? Chce snad zničit mě? Vládce? Doktora? Ještě jednou: proč? Tohle nechápu. Jaký to má smysl?
Přiblížím si mapu. York Street. Ta je kolmá na Baker. Opravdu blízko Sherlockova domu.
Nebo si toho spíš měl všimnout on? Ale kdo by to- Moriarty. Jeho nemesis. A hrozně chytrej. Génius. Rád si hraje. Skoro blázen. Hráč. Pán času. Byl to on. Další překvapení. Napřed Bond a pak Moriarty.
Bond. Schůzka. A sakra, úplně jsem na to zapomněla. Zítra.
Musím tohle vyřešit. Ale proč to vůbec chci stihnout? Řekla jsem, že jenom tohle, abych se ho zbavila. Nic. Víc. Na tohle teď nemůžu myslet. S mou prací nepřipadá žádný vztah v úvahu.
Na co myslím? Ne. Půjdu tam, ale napřed musím zajít za naším "přítelem" na York Street.
Ale býval to přítel. Kdysi. Když jsme byli malí. Byl pro nás jako strejda. Jak se mohl tak změnit?
Regenerace. Zářný příklad toho, když se to nepovede. Jenže co s ním mám udělat? Z vězení by utekl. Navíc už ho jednou obvinění zbavili. Z vraždy, loupeže a spousty dalších věcí.
Musím na to chytře. Nejlepší by bylo dostat ho před soud na Gallifrey. Já se tam nesmím ukázat. James? Ten ano, vyslali ho na misi. Vytvořit krátkodobý portál do kapesního vesmíru by pro mě nebyl problém. Nikdo se nemůže dostat odtamtud, ale kdo říkal něco o cestě tam?
Jenže to bych ho musela taky nějak chytit a to nebude zrovna hračka. Schovávanou vždycky vyhrál. S těma jeho technologiema...
Určitě má i maskování. A zbraně. Spoustu přístrojů. A ani bych se nedivila, kdyby měl schopnosti. Ne jako já, ale telepatické určitě ano. Čtení myšlenek z dálky.
Umím si je zablokovat, ale stejně. Je zákeřný. Musím přijít na něco super chytrýho.
Jsem lepší než on. On byl v testech pátý. Já druhá.
Ale to jsou jenom naučené vědomosti. Zkušenosti se nepočítají. On je starší. Kolem tisíce let, mně je jenom 232.
Přechytračit ho.
Na něco přijdu, s pomocí TARDIS. Jacka, Gwen a Jamese.
I Sherlock ho zná docela dobře. Akorát nevím, jak přijme to, že je jeho největší nepřítel mimozemšťan. Že já taky. A že James Bond existuje. No, když je tak dobrej v dedukci, divím se, že na to ještě nepřišel sám.
Měla bych tam zajít. A zavolat Kasovi. Teď už má určitě jiný číslo, musím to najít.
Když hacknu servery MI5, určitě to tam někde najdu. Natáhnu ruku a pokynu notebooku, aby za mnou přiletěl. Mít telekinetické schopnosti je výhoda.
Chytnu ho do ruky, otevřu, zapnu a chvilku počkám. Zadám do programu určité kódy a najdu jejich systém. Teď už musím jenom hacknout přístup. Heslo M.
No, to nebude tak lehké. Ale k osobním složkám má přístup i jakýkoliv jiný agent. Ty ovšem neznám. Takže: M není tak blbá, aby tam dala datum čehokoliv. Agentka. Vedoucí. To bude složitý kód. S vysokým zabezpečením, který zná jenom ona. Čísla a písmena. Ale jaká? V tom bude systém. Ale nebude moc dlouhé.
Potkala jsem ji. Můžu se jí dostat do mysli. Na dálku to nebude tak jednoduché, ale když se budu dostatečně soustředit…
Dám si nohy do tureckého sedu. Položím na ně ruce. Zavřu oči. Jako při meditaci. Nádech. V duchu se vrátím zase na základnu. Pořád tam sedí za tím stolem. Výborně.
Vlezu jí do hlavy a soustředím se na jeden konkrétní údaj. Heslo. Je vycvičená, nějak to nejde. Jakoby nás znala.
A teď mi dojde jedna důležitá věc. Proč to zjišťovat takhle, když se můžu dostat do hlavy rovnou Jamesovi? Je to sice Pán času, ale zas tak chytrý ne.
Ale kde je? V agentuře? Nejspíš se tam vrátili. Má někde kancelář?
Projdu budovu. Pamatuju si to tam dobře.
V předposledním patře. Chystá si výbavu na nějakou další akci.
Pokusím se do hlavy vlézt jemu. A nekoukat na nic jiného než telefonní číslo. Nic dalšího vidět ani nechci. Na co myslí a tak.
Chvíli hledám, až narazím na dveře s "kontakty atp." Má tam i vlastní. Nechci se ho ptát osobně, protože by si mohl něco myslet a pak by to nedopadlo dobře.
Našla jsem ho. Nadechnu se a otevřu oči. Okamžitě si ho zapíšu do mobilu. Ještě jednou se napiju vody a rozhodnu se zavolat. Jackovi i Jamesovi zároveň.
Volám. Telefon zvoní. Za chvíli ho obě strany zvednou. Řeknu: "Jacku, Jamesi. Posloucháte? Tohle je hodně důležité. Souvisí to s bombami v metru. Jak už možná víte, jedna přesto vybouchla. Jack možná ne, jste v Cardiffu, tak to říkám teď. Myslím, že vím, kdo za tím stojí. Našla jsem ho, sídlí na York Street v Londýně. James Moriarty, známý také jako Hráč. Pán času.
Ano. Přežili další. A tenhle nás tu chce zničit. Musíme ho zastavit, ale je to génius přes techniku. Musíme na něco přijít. Společně. I s Gwen a Iantoem. Setkáme se zítra u mě doma.
Než něco řeknete - ano, přesně tam. Nikdy jste tady nebyli, já vím, ale teď je to víc než nutné. V poledne. Jak se sem dostanete, vymyslíte vy, já to na starosti nemám. Ale potřebuju od vás všech pomoc. A
Jamesi, neptej se, jak jsem sehnala tvoje číslo. Rozumíte?"
"Ano. Ale jak-" odpoví Jack a začne se ptát.
Přeruším ho, nemám čas: "Dobře. Víc nemám. Zítra. Jamesi?" ptám se Kastona.
"Chápu. A jak mohl přežít-"
Časovou válku? Stejnou otázku si kladu i já. "Nevím. Zatím se mějte," a zavěsím.
To by bylo. Musím se připravit.
Zajdu do TARDIS zaparkované v garáži. Potřebovala bych nějakou past. Maskovanou. Pouta nebo provazy, neviditelné. Z přírodního materiálu, žádná technika, kvůli té jeho rušičce. A potřebuju, aby ho to zadrželo, abych ho mohla předat Jamesovi.
Jo, neviditelný provazy mám, jenže je musím ještě najít v tom bordelu ve starým skladu. A to se dělá pěkně blbě, když jsou neviditelný, to dá logiku. To by chtělo rentgen z pera. Jo, že mě to nenapadlo dřív! Takhle najdu spoustu neviditelných věcí, na který už jsem dávno zapomněla.
Vytáhnu tedy z kapsy sonické pero a jdu složitými TARDISinými chodbami až ke skladu číslo dva. Cestou zkusím, jestli už funguje. Ano. Je mimo dosah Hráčova přístroje.
Tam už jsem nebyla hodně dlouho. Loď automaticky otevře dveře a vejdu dovnitř. Podlaha je dost zaprášená a válí se tu spoustu různých krabic a přístrojů. Zapnu rentgen a ozářím celou místnost. Něco, co by mohlo být lano, leží za krabicí vzadu. Jdu se tam podívat a odsunu krabici, ale je to jenom obyčejné viditelné lano.
Ještě jednou zrentgenuju celou místnost. Další lanovitá věc je v malé krabičce v levém rohu. Otevřu ji. Není v ní vůbec nic, to znamená, že jsem ho našla. Hrábnu tam. Než ho ovšem vyhrabu z kupy dalších permanentně neviditelných věcí, chvíli to trvá. Najdu tam i pouta, pár náramků a různé přístroje.
Držím v ruce lano, výborně. Měla bych to tu uklidit… ale ne teď. Překročím pár krámů na zemi a dostanu se ke dveřím. Znovu se otevřou a zavřou, vejdu na chodbu a dám se doprava zpět k řídící místnosti.
Lano položím na poličku a pro jistotu k němu dám malý papírek, abych ho našla.
To by bylo. Teď ještě musím vymyslet, jak ho přechytračím a svážu tak, aby to nešlo rozvázat. Je to o to jednodušší, když to není vidět.
Pak bych ho měla vylákat z bytu na střechu. Povídat si, dělat jako že nic a překvapit ho. James ho potom nějak dostane zpátky, Torchwood mi bude dělat zálohu, kdyby to nevyšlo. Hlídat se zbraněmi za rohem.
Všechno musí být přirozené.
Uf. To zvládnu. Všechno v pohodě.
Ale rychle, než zaútočí znovu. A měla bych asi informovat Sherlocka. I když, ten už možná ví, že tohle byl on. Ale neví, jak to udělal, proč a co je vůbec zač. Nebude mi věřit, to těžko. Podle něj mimozemšťani neexistujou, i jeho bratr o nás ale ví. Ta jeho geniální racionální mysl bude trochu problém. No, snad uvěří. Nebo ne, to je jedno.
Kdy máme tu poradu? Zítra ve dvanáct? Jo.
Vstanu z křesla, přejdu ke konzoli a nastavím tam zítřek v poledne. Nechce se mi čekat, když nemusím. Výhoda TARDIS.
Přistanu na stejném místě a vyjdu ven. Zadní dveře ze zahrady jsou otevřené.
Když jsem takhle cestovala, nemůžu tady být dvakrát, protože jsem tady ani nebyla.
Jestlipak už tady někdo čeká? Řekla jsem ve dvanáct a je dvanáct. Jdu se podívat do obýváku a najdu tam Kase, jak sedí v křesle a čte si noviny. Nejspíš má taky něco sonického, přísahám, že jsem zamkla.
"Ahoj. Kdy jsi přišel? A já jsem neříkala, že můžete jít dovnitř," upozorním ho.
"Nikdo tu nebyl, tak jsem vytáhl takové šikovné sonické zařízení a odemkl si," odpoví.
"Já jsem tu nebyla, jela jsem v TARDIS ze včerejška, chvíli po tom telefonátu. Počkáme na Torchwood a pak vysvětlím svůj plán. ...Co je nového, je ta naše bomba na první straně?" změním téma.
"Ano, asi pět stran je jenom o tom. Píšou tam, jaký je zázrak, že bylo tak málo zraněných. Nevíš o tom něco?"
"No jo, udělala jsem to já, celé to zastavila a pomohla jim ven a potom vymazala paměť," přiznám se.
"Zastavila vlak? Jak?" zeptá se udiveně.
"Svou vůlí. Nebudu nic vysvětlovat, prostě mám schopnosti, které jiní nemají. Asi že jsem Maraa - urozená. Myslím." Ale je to lež. Nikdo kromě Doktora to o mně neví. Musím lhát, kvůli bezpečnosti.
"Dobře, už se neptám," podívá se na hodinky. "Je 12:05, kde jsou?" podotkne.
"Jedou až z Cardiffu a těžko nasedli na pterodaktyla, takže museli vlakem, když TARDIS nemají a manipulátor časového víru je rozbitý. To víš, Doktor. Zakázal Jackovi ho používat a sonikem ho rozbil. Celý on," odtuším.
"To jo. Počkáme. Ale dneska ve dvanáct jsme měli mít schůzku v kavárně, vzpomínáš?" nahodí zase tohle.
"No jo, vzpomínám. A vůbec se mi do toho nechce, jsem ráda, že to nevyšlo, upřímně." Tohle je dobrá výmluva. Udělala jsem chybu.
"Proč by to nemělo vyjít? Je dvanáct, jsme sami, u tebe doma, kávu jistě máš… Nebo něco silnějšího?" zavtipkuje.
Myslela jsem, že on moc smysl pro humor nemá, nikdy neměl. Anebo o tom ani neví. "Nech toho, jo? Na chvíli přijde nesmrtelnej páreček a křen. Není čas. A alkohol došel, mám jenom to kafe. A ne. Říkal bys, že ti mám dát ještě jednu šanci, jak jsem byla blbá, že jsme se k sobě perfektně hodili, jak ses změnil - což není pravda - a podobný kecy. Na to ti neskočím. Já se nechci vázat, chci být volná, sama a dělat si, co chci. Tak mi to vyhovuje. Na záchranu světa sama, maximálně s Doktorem, ale on je můj nejlepší přítel, to je něco jiného. My dva těžko můžeme být přátelé. Tahle akce, to si pomáháme, protože se to týká nás všech i naší práce. Jinak ne. Už mě nikdy na žádný kafe ani oběd neumluvíš. Konec, tečka, vidlička. Chápeš?" vysvětlím. Zazvoní zvonek. Torchwood přišel. "A už jsou tady. Jdeme odvést naši práci a zbavit se Moriartyho," zvednu se, jdu ke dveřím, otevřu je a pustím Jacka, Gwen a Iantoa dovnitř. "Dobrý poledne. Máte zpoždění, vlaky?" ptám se Jacka.
"Jo. Cestovat normálně po zemi stojí za prd."
"To je pravda. Proto mám loď. ...James už je dávno tady. Dáte si něco? Kafe, čaj, pivo?" zeptám se a James se na mě otočí a zašklebí.
"Ani ne, snídani jsme měli. Díky. ...Takže, jaký je ten tvůj plán nebo co? Včera jsi volala."
"Vlastně před pár minutami. Takže, jak už jsem říkala - za těmi útoky stojí Hráč a my- ho musíme zastavit. Je to génius. Hlavně přes techniku, touhle cestou nemůžeme nikdy porazit. Vymyslela jsem něco s neviditelným lanem, to potom. Jamesi, máš možnost se jakkoliv dostat na Gallifrey? Já nemůžu, ale jsem schopná vytvořit portál. Neutekl jsi jako já, že ne?" zeptám se ho.
"Ne, vyslali mě na misi. Rassilon. Jenom jsem se nevrátil. Ale Gallifrey-" zarazí se. Vím přesně, co chce říct.
"Je v kapesním vesmíru, ne zničená," dořeknu za něj. "Dá se tam dostat, ale přibližně na pět minut. Rozpadají se. Jsem schopná tě tam poslat. Ale k tomu proč vlastně: když ho nějakým způsobem chytíme a přemůžeme, potřebovala bych ho dostat před soud. Nejvyšší rady. Na zemi už ho jednou prohlásili nevinným a zbavili obžaloby. To nebude fungovat, díky našemu právnímu systému. V jiných zemích ano, ale ne v Británii. Spáchal tak strašné zločiny, že si gallifreyský soud zaslouží. Je to tvrdý trest, ale oprávněný. Mohl bys ho tam nějak dostat, Kasi?"
"Asi ano. S tímhle souhlasím. Rozmístit bomby po městě, vypnout elektřinu v celé zemi a vyhodit metro do vzduchu je hrozná věc. Nechápu, jak toho je schopný. Pamatuješ, jak byl hodnej, hrál si s náma, chodil na rodinné večeře…" potvrdí mou domněnku a začne vzpomínat.
"Taky tomu nemůžu uvěřit. Jak může pár regenerací někoho takhle změnit," přitakám.
"A jsi si jistá, že to byl on?" vloží se do toho Ianto.
"Ano. Všechny další podezřelé osoby jsem vyloučila. Jediný možný pachatel. A určitě to má co do činění se Sherlockem. Jak si s ním pořád zahrává… Věznice, muzeum, banka, 2011. Určitě si to všichni pamatujete. Zprávy toho byly plné. Tohle se mu podobá. Na Moriartyho jsem přišla hned, jenom mi nedošlo, že náš terorista z Gallifrey je jedna a ta samá osoba."
"Dává to smysl. Ale pořád tomu nemůžu nějak uvěřit. Viděl jsem ho naposledy když mi bylo tak čtyřicet. Potom někam zmizel. Strýček Hráč, co nám vyprávěl neuvěřitelné příběhy a vymýšlel zábavu na hodiny. Měli jsme ho tak rádi…"
"Počkat, tenhle Moriarty - on je tvůj strýc? A vy dva se znáte- James Bond je Pán času?" vyhrkne kapitán Jack Harkness.
"Mám dojem, že jsem ti to říkala. Asi ne. Jo, je. Kaston, tak se jmenuje. A známe se už tak dvě stě let. Od dětství, od Akademie. ...Ale zpátky k práci. Tohle by bylo. Ještě musíme vymyslet, jak ho vlastně chytíme. Máte nějaké nápady-?"
"Říkala jsi neviditelné lano?" ujišťuje se Gwen.
"Něco na ten způsob. Mám i pouta, zbraně, cokoliv. Řekla bych, že ho vylákáme na střechu. Já ho zabavím, aby si ničeho nevšiml a vy se schováte někam za roh. S maskováním. Překvapíme ho. Ani Sherlock Holmes nebyl tak chytrý aby ho dopadl. Nás je pět. A on nám může pomoc taky, pokud ho dokážu přesvědčit, že je z jiné planety a jakou hrozbu pro Zemi vlastně představuje. Ale pochybuju. Nicméně, Mycroft a vláda o tomhle ví. Záložní jednotky by mohly být na místě do pěti minut. Pokud nemá teleport, než bysme ho znovu našli… I tak mi dalo dost práce zjistit, že je na York Street. Číslo 254. Obhlídla jsem to tam - čtyři patra. Hlídka v okně. Má tam dva. Se samopaly. To bude jednoduché, zvlášť se sonickým zařízením jako je třeba tohle geniální pero. A mám asi i nějakou sonickou zbraň, v případě selhání toho provazu by ho aspoň omráčila a bylo by to o to jednodušší. Vidíte, to můžeme použít rovnou. Jestli nemá nějakou obranu i proti tomu, stačí špunty do uší. Na druhou stranu, nemá se o tom jak dozvědět, pokud ovšem nemá ve vládě zvěda… Nic není bezpečné. Ale pokud to neriskneme, nevyřešíme nic," vyložím svůj plán. "Nějaká další poznámka?" obrátím se na ostatní v místnosti.
"Ne, myslím že oba plány jsou docela dobré. Ale nechceme ho zabít, jenom převézt, že ano?" ujistí se Kaston.
"Jo. Žádné zabíjení. O tom už rozhodne Rada."
"Vlastně jsi to vymyslela sama, tak na co nás tu potřebuješ?" podotkne Jack.
"Sama to neprovedu. Namnožit se neumím, víš? Nebo aspoň jsem to nezkoušela. Potřebuju ho mít obklíčeného, nesmí nám utéct."
"Jaké je tvé vybavení? Mohl bych přinést něco z trezoru MI6," přidá se zase James.
"To je sice dobrý, ale myslím, že já mám lepší. ještě jsi neviděl můj arzenál v TARDIS. Mám sonické, čtyři. Uspávací, omračovací. Jenom pro jistotu. Vezmeme si to neviditelné lano, je hodně pevné. Svážeme ho, aby se nevzpouzel a neutekl nám. Pouta by nemusely stačit, přece jen je to kov," odpovím.
"A jak se chceš do toho domu nepozorovaně dostat? V TARDIS? Ta dělá zvuky," ptá se James.
On to snad od otce pochytil taky? "Ne, jenom ta Doktorova dělá zvuky, má zapnutou ruční brzdu a pak to skřípe. Umí být naprosto neslyšná a neviditelná. Přistála bych někde v bytě, omráčila ty ostřelovače."
"A pak už nám zbyde jenom on. jednoduché. A co všechno potřebujeme my?" vloží se do toho Gwen Cooperová.
"Nic, nestarejte se o to. Všechno zařídím. Bude to muset být rychlé a musíme ho překvapit. Nejlíp to provedem hned."
"To jsem chtěl zrovna navrhnout. Nečetlas mi myšlenky, že ne?" ujišťuje se Kaston.
"Ne, tohle dělám jenom, když to je nutné," ujistím ho. "Připravte se. Půjdeme tam zvlášť, kvůli větší bezpečnosti. Gwen a Ianto se tam dostanou po zemi, my tři poletíme v TARDIS. Dotazy?" obrátím se na ně.
"Ne. Všechno je jasné."
"Dobře. Pojďte do lodi, dám vám všechno, co potřebujete," pokynu.
Všichni se zvedneme z pohovky a křesel a projdeme zadními dveřmi na zahradu. Rukou ukážu na TARDIS stojící poblíž, Jack otevře dveře a vstoupí první. Všichni ostatní za ním. Mávnutím ruky opět dveře zavřu, vystoupím po schodem na ochoz nad konzolí. Rukama se opřu o zábradlí. "Jamesi, ty jsi v TARDIS asi po dlouhé době, co? Umíš to ještě řídit?" pro jistotu se ptám Bonda.
"Doufám, že ano, proč?"
"Musím teď zajít do skladu pro všechny ty věci. To je daleko. Ujměte se toho s Jackem, čas neměňte. Vy si zatím sedněte na pohovku a proberte si své úlohy," přikážu Gwen a Iantoovi.
Jack s Jamesem se otočí, ujmou řízení lodi a já dojdu spletitými chodbami do jednoho ze skladů zbraní a užitečných pomůcek.
Strčím si do kapes několik sonických udělátek, omračovací pistole a jednu s náboji, pro jistotu. Ještě zkontroluju, jestli jsou to obyčejné kulky, nechceme ho přece střelit božským bronzem, jedem nebo třeba solí.
Ano, obyčejný kov. Přiberu ještě pouta ze superodolného materiálu - možná slitina z Trpasličí hvězdy, vypadají na to.
Dojdu zpátky do řídící místnosti, ale TARDIS mezitím trochu přeskupila chodby, takže mi trvá delší dobu, než ji najdu. Dveře se otevřou a Jack hlásí: "Přistáli jsme. Máš všechno?"
"Ano. Nabrala jsem různé zbraně, které by se mohly hodit. Pojď sem, dám ti omračovací a sonickou," řeknu a podám mu dvě pistole. Jamesovi hodím tu s opravdovými náboji a Gwen s Iantoem dám pouta a sonické přístroje.
Podívám se ven. Přistáli jsme na Baker Street, to je kousek. Pošlu Gwen s Iantoem ven a my tři tam nastavíme přímo Moriartyho byt. Zneviditelním TARDIS a zmáčknu startovací páku. Loď se v ten okamžik začíná materializovat v bytě číslo 254, proletěla přitom ovšem asi kilometr prostoru. Nachystáme a odjistíme si zbraně, v řadě po jednom odhodlaně, ale opatrně vykročíme z lodi a rozdělíme se, abychom se porozhlédli po bytě.
Druhé patro je čisté, ale ve třetím je první ostřelovač. Připlížím se ke dveřím a omráčím ho. Modře se zableskne a on se okamžitě skácí k zemi. Zajistím pušku a posunu se dál. Výš.
James se mi telepaticky ozve: Dostal jsem toho prvního, u vchodu. Ty?
Odpovím: Ve třetím. Oba jsou vyřízení, musíme se dostat už jenom k Hráčovi. Počkej- myslím, že Jack už na něj narazil. Jdu se tam podívat. Plán nesmí ztroskotat. To opravdu ne. Museli bysme to urychlit. Celý by to bylo na nic.
Rychle. Čtvrté patro. Vyběhnu schody po dvou a už jsem tam.
James mě za chvíli doběhne. Všichni tři míříme na Hráče ležícího na zemi. Tak přecejen došlo k boji. Teče mu krev z nosu.
Vymklo se mi to. Radši ho omráčím. "Ahoj strejdo. Pamatuješ si mě ještě? I kdyby, sorry, nemám jinou možnost." a střelím ho omračovacím paprskem do břicha. Ruce i nohy mu bezvládně padnou na koberec a přestane se vzpírat.
Takhle přesně jsem to nechtěla, protože ho budeme muset tahat. "Jamesi, nasaď mu pouta. Myslím, že to lano asi ani nebude potřeba. Můžeme sklonit zbraně. Dám vědět GI," informuju Jacka a Jamese. Zapnu sluchátko v uších a spustím: "Gwen, Ianto. Všechno jsme vyřešili. Trochu jinak, než bylo v plánu, ale úkol splněn. Můžete se vrátit do TARDIS, myslím, že už vás potřebovat nebudeme. Víc vám povím v lodi," a stisknu tlačítko "vypnout".
To by bylo. "Vezmeme ho s Jamesem za ruce. Jacku, buď v pozoru, kdyby se jeden z nich náhodou probral," přikážu Jackovi a vezmeme Hráče za ruce. Táhneme ho po koberci až ke schodům, tam ho musí Kas zvednout.
Bude na nás naštvanej, že jsme mu zničili oblek, už to úplně vidím. Zdá se, že si na tyhle drahý obleky dost potrpí.
Seběhneme schody až do druhého patra, tam jsem zaparkovala mou TARDIS. Musím si ale vzpomenout, kde přesně, protože je neviditelná a nechci se o ní bouchnout do hlavy jako Doktor.
Myslím, že stála u knihovny. Natáhnu před sebe ruce, abych ji nahmatala. Najdu dveře, otevřu je - radši obě půlky, zhmotnila se jako velká skříň s posuvnými dveřmi - a nechám projít Jamese Bonda s Moriartym na rameni. Potom vejdu já a nakonec Jack.
Strážci se nakonec neprobrali. Taky by neměli, tohle omráčí obvykle na půl hodiny.
Opět loď zviditelním a přistanu na původním místě na Baker Street. Chvíli počkáme na Gwen s Iantoem - GI - a když dorazí, nastavím tam souřadnice Cardiffu a zavezu tam tým Torchwood. Už jsme tu s Jamesem zůstali sami.
Teď musí svou část úkolu splnit on - dovézt ho na Gallifrey. "Kasi, teď je to na tobě. Musíš ho odnést k soudu. Jo, a probudit. A potom se vrátit. Rychle. Máš všechno, víš všechno?" ujistím se.
"Ano. Doufám, že mě tam moc nezdrží. Neměl bych ti jak dát vědět, našli by tě. To nesmí, že?"
"Ne. Nikdy. Vytvořím portál. Dám ti pět minut, než to tam zkolabuje a přesune se to do jiného světa. Když nepřijdeš do té doby, máš smůlu. Myslím, že by to vadilo víc M než mně," podotknu a musím se pousmát.
Zajdu pro ještě jednu věcičku na vytvoření funkčního portálu do kapesního vesmíru. Potřebuju to nastavit přesně na Citadelu v Arcadii, sonik by to dokázal jenom nad planetu. To by bez lodi nešlo.
Už jsem v půli cesty do Skladu 1, když si vzpomenu, že tenhle kulatý malý přístroj mám v jednom z boxů pod řídící konzolí. Vrátím se tedy tam a sejdu krátké schody dolů. Otevřu box 3 a v něm najdu malou krabičku s nápisem "dimenzní kalibrátory atd." Vyhrabu v ní jeden kulatý polarizátor, vyzkouším, jestli funguje - ano, je v pořádku - a vezmu i jeden kalibrátor. Vrátím se nahoru za Jamesem, který mezitím probudil omráčeného Hráče. Ten sedí spoutaný na sedačce a netváří se zrovna moc nadšeně. James na něj míří pistolí.
"Á, už jsi se probral, výborně! Tvé dny na Zemi jsou u konce, Hráči. Skončil jsi, finito. Tady Kaston tě vezme zpátky na Gallifrey, abys konečně čelil spravedlnosti," prohlásím. Je to to jediné, co si zaslouží.
"Kaston? Tohle bys přece starýmu strejdovi neudělal, no ne? Vždyť jsme si tak pěkně hráli a bavili se, nepamatuješ si? Skoro jsem tě vychoval, tvůj otec si pořád někde lítal… I tady Nara, byla jsi tak hodná a chytrá jako dítě..." snaží se nás Hráč ukecat.
"Tak to si mě asi moc nepamatuješ, chytrá možná, ale hodná nikdy. Nespletl sis mě náhodou se Zephanii?" ujišťuju se a namířím na něj sonické pero.
"Zeph? Ne. Pamatuju si to dobře. Měli jste mě tak rádi a těšili se na moje příběhy-"
"Dost! Nehraj to na nás, jo? Já už se s tebou zdržovat nebudu," odpovím rázně a položím na kovovou podlahu jeden z přístrojů - polarizátor. Zapnu ho a s pomocí sonického pera se mi nějak podaří najít správnou dimenzi. Území kapesních vesmírů.
V místnosti se objeví kruhovitý otvor vedoucí přímo do vesmíru. Teď jenom najít ten správný. Měl by být na souřadnicích původní Gallifrey.
Přepnu nastavení a pokusím se ho vyhledat. Prázdný vesmír najednou přeskočí na obrovskou rudou planetu. Je tam. Našla jsem ji!
Teď musím použít kalibrátor, abych se dostala na povrch - do Arcadie.
Celá planeta je ale tak trochu zmrzlá za posledního dne Časové války. Doktoři to udělali. Ale zachránili tak planetu.
Jde to i jinak, změnit celý čas. K tomu se dostaneme za pár set let, až budu mít dostatečnou sílu, moc a armádu. Teď postačí tohle.
Takže - Arcadia. Na severu. Citadela stojí uprostřed města. Jednoduché. K budově Soudu už se snad James dostane i od hlavního vchodu.
Představím si, že se planeta přibližuje a zároveň to nastavím na přístroji. Opravdu to udělá a zanedlouho už jsme tak blízko, že se bude dát vstoupit na povrch. "Hotovo. Jamesi, je to na tobě. Vem ho. Jsou ta pouta dost pevná?" ptám se pro jistotu.
"Je to trpasličí slitina, doufám, že ano. Ovládá sice technologie, ale to neznamená, že má sílu," odpoví. "Vstávat, jdeme!" zakřičí na Moriartyho. On se zvedne ze sedačky a vrhne na mě vražedný pohled.
"Pět minut. Vrátím se, neboj. Tak snadno se mě nezbavíš. ...A dostanu aspoň pusu na rozloučenou?" zavtipkuje. Nebo to spíš myslí vážně.
"Ne," odseknu. "Co si vůbec myslíš? Běž!" strčím ho do portálu a odfrknu si.
Musím se pousmát. Zvládli jsme to. Teď se ještě musí vrátit.
Ale to bude chvíli trvat, takže mám nějaký ten čas pro sebe. Můžu si přelakovat nehty…
Jdu tedy do koupelny, vytáhnu z taštičky rudý lak na nehty a nalakuju si všech dvacet nehtů. Fouknu na ně a pomyslím, že je to usuší. Lak okamžitě uschne a já můžu dál něco dělat.
Dneska jsem ještě neměla kafe, tak si jdu jedno uvařit. S pořádnou dávkou cukru. Mě to neublíží.
Sáhnu do skříňky pro můj oblíbený hrnek - tmavě modrý s bílými květy. Podám si i vodu, kávu, mléko a cukr a všechno to myšlenkou ohřeju a smíchám. Sednu si na pohovku, natáhnu nohy a dám si pod hlavu polštář. Potřebuju si po tak náročném dni taky odpočinout. Vždyť jsem zvedala metro a oživovala lidi! To si vybralo svoji dávku energie.
My Páni času ji dobíjíme rychle, ani nepotřebujueme spát. Stačí si takhle dvacet minut zdřímnout a je to.
Napiju se kafe - vím, spánek a káva si protiřečí, ale na mě to nefunguje - a zavřu oči. Okamžitě se mi začne zdát sen.

Jsem na louce. Nebo poli? Je obrovská, tráva kolem je hnědá a seschlá.
Podívám se kolem sebe všemi směry, všude stejné. Když se ale podívám na to původní místo, všude leží mrtvoly.
Celá louka je zalitá krví.
Obloha se zatáhla. Prší. Prší krev.
Najednou vedle mě stojí dva muži - jeden hnědovlasý ve tvídovém saku a červeném motýlku a druhý s krátkými havraními vlasy v kravatě a baloňáku. Podívají se na mě. Jejich tváře neznám, ale asi bych měla.
Něco je mi tu povědomé.
Ti dva zmizí a já se rozběhnu kousek dál na jih. byla to rovina, ale najednou stojím na kopci. Všude je nekonečné údolí seschlé trávy a mrtvol.
Krvavý déšť už přestal a obloha se vyjasnila, ale slunce je taky podivně rudé. A jsou tu dvě.
Mrtvoly zmizely a tráva znovu vyrostla. Jenže vůbec není zelená, ale oranžová.
Tohle je Gallifrey a ten sen je něco jako vize. Varování.
Tohle byla válka. Ty lidé zemřeli kvůli mně. Ti dva muži jsou s tím taky nejspíš nějak spojení.
Tohle záleží na mém rozhodnutí. Takhle to dopadnout nesmí.
Padnu na kolena.
Ne.
Předpověď. Ale čas může být přepsán.
Koneckonců, tohle se nestalo. Zatím.
Vzhlédnu od země a uvidím nějakou holčičku, jak ke mně běží. Může jí být tak osm. Až podezřele vypadá jako já, když jsem byla malá. Běží přímo ke mně a občas se otočí za sebe, jako by tam mělo být nějaké nebezpečí.
Radši se taky podívám, a když se otočím zpátky na ni, zastavila se a vedle ní stojí ten tmavovlasý muž v baloňáku. Tváří se šťastně a zvedne si ji na ramena. Nejspíš jeho dcera?
Můj otec to ale není. Nejsem to já. Jenom nějaká holčička. Začne se smát. Jakoby zapomněla na to všechno.
Asi to může dopadnout dobře. Najednou obě postavy roztáhnou průhledná namodralá křídla - jako andělská - a jsou pryč.
Zajímavé. Andělé na Gallifrey? Jak to? Ale je to přece jenom sen, ty jsou různě popletené…
A v dálce se ozve zvuk. Zvuky. Jako ruční brzda TARDIS. Doktor?
Ano. Modrá budka už přistává. Až moc blízko. To já jsem se objevila vevnitř.
Ale není tam Doktor. Je to Vládce a v ruce drží laserový šroubovák. Namíří ho na mě, stiskne a já začnu padat na zem.

S leknutím se probudím - tak, jak je to u pádů ve snech vždycky.
To bylo zvláštní. Takové živé.
Kdo to byl? Ten v motýlku byl Doktor, a ten anděl? A andělská holčička? To celé? Mrtvoly - oběti války, nejspíš Časové.
Jakoby mě to varovalo. Musím vymyslet, jak tomuhle předejít.
Anebo se to má stát právě proto? Kdybych to neviděla, stalo by se to? Nebo ne? Nebo je to úplná blbost, kterou si vymyslela moje hlava z toho z kontextu přemýšlení o tom? Má na to snad vliv ten portál v mém obýváku? Můžou jím prosakovat nějaké zkreslené informace?
Nevím. Teď se tím nebudu zabývat.
Měla bych se na ten sen někdy zase podívat a vyložit všechny možnosti. Kam jsem jenom zase dala ten přístroj? Teď ho fakt nehledám. Ne.
Kolik uplynulo minut? Dvě. Teprve. Co mám ještě dělat? Po tomhle už si nezdřímnu. Nestojím zrovna o pokračování.
Teď si uvědomím, že za tím portálem je poslední den Časové války. Dalekové jsou sice pryč, ale může tam být něco jiného.
Ne, ne. Těžko. Spíš by sem vlezl nějakej zvědavec než zvíře. Ty se toho bojí.
No, ještě má 3 minuty, snad se mu to povede.
Ale, co to povídám, je mi to jedno. To spíš Mycroftovi by to nebylo jedno.
Ale já Kastonovi věřím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama