Gallifreyanka: 16. kapitola - Starý nepřítel se vrací 3/3

15. srpna 2015 v 21:52 | Naranique |  Gallifreyanka
A ta třetí.
NOTEBOOK SE ROZJEL, TAK JSEM TAM DALA PŮVODNÍ KONEC! :)))



Ona jde někam do patra a za chvilku se vrátí s cédéčkem v ruce. Lana Del Rey - Born To Die. To asi bude něco pomalejšího, soudě podle názvu. Dojde k přehrávači a pustí to, ozve se docela příjemná, pomalá a kupodivu i docela romantická hudba.
Tohle má ráda? To bych do ní neřekl…
"To jsem fakt zvědavá na ten tvůj výtvor. Co z toho asi vznikne?"
"Náhodou, docela jsem se vařit naučil," podotknu.
"Jak jsi dělal snídaně všem těm ženám, se kterými jsi spal?" dělá si legraci.
"Ne, moje bývalá žena mě naučila."
"Ty jsi měl ženu? A co ještě se stalo zajímavého, povídej!" vyzve mě.
"Nic moc. Stal jsem se agentem, pak už to znáš. Nic zvláštního. A ty?" zajímám se.
"Jako bys mě neznal. Pomáhala jsem jako Doktor, zachraňovala a tak. Poslala jsem pár mimozemšťanů domů, zastavila Dalecký útok v roce 42, začla pracovat v Torchwoodu, byla jsem i v Americe… Několikrát. I všude jinde. Cestuju ráda. Však víš. Tak to bylo odjakživa. Pamatuješ na ty naše výpravy?"
"Pochopitelně. To se ani zapomenout nedá. Jak jsme byli třeba na Coruscantu vyřídit nějaké diplomatické záležitosti a pak jsme se stavili v místím baru a potkali tam tolik různých druhů pohromadě, že jich tolik bývá akorát v encyklopediích? Nebo předtím na Battu, jak nás zavřeli do cely, protože si mysleli, že jsme nějací pašeráci a nevěřili nám, že jsme Páni času?" zavzpomínám.
"Jo. Vrátili jsme se domů asi po třech dnech, když jsme ty lenochy konečně přesvědčili, ať se podívají do databáze. Nechtěli nás ani prohledat. Už už jsme měli před popravou a nakonec uznali, že se teda zmýlili. Battuané jsou strašní tvrdohlavci, to se ani zapomenout nedá," potvrdí Nara a usměje se. "A jak jsme ještě na Akademii vždycky kazili ostatním pokusy, hlavně Agl… Tu jsme tak nesnášeli, až se stydím za to, co jsme dělali. Ona pak dostala vždycky špatnou, premiantka. To jsme dělali rádi. Miláček všech profesorů, tu každej rád provokoval. A jak byla ošklivá!" dodá ještě.
To jo. Nenáviděli jsme ji tak moc, že nám ani nevadilo odbýt si trest, jak jsme ji chtěli dostat.
"A mimochodem, pálí se ti omáčka. Je to cítit. Ha ha, že prej umíš vařit, to určitě!"
A jéje, na to jsem zapomněl. Aspoň ty špagety snad budou jedlé… "Dobře, přiznávám, lhal jsem, nikdo mě vařit neučil. Chtěl jsem udělat dojem." přiznám se.
"Dojem? Na mě? Už bys měl dávno vědět, že na mě tohle nefunguje. Ale to víno bych si dala. Bílé. Otevř!" navrhne Naranique.
Tak dobře. První krok k úspěchu. Vytáhnu z kapsy obleku jednu láhev bílého sauvignonu, zeptám se Nary na skleničky, vytáhnu dvě z moderní bílé kredence a naleju nám, mezitím už začne hrát další píseň, trochu rychlejší.
Přiťukneme si a já musím vyhodit nepovedenou omáčku do koše. Špagety jsou dobré, al dente. Něco k tomu budu vymejšlet později.
Sedneme si na červenou koženou pohovku, popíjíme víno a vzpomínáme na všelijaké nezapomenutelné příhody z mládí a Akademie.
"Jak jsme se po večerech schovávali ve třetím patře a popíjeli tam z celou partou kwlt." řekne Nara.
"Kwlt - že to zní velšsky?" dodám já.
"My měli na Gallifrey velšský pití!" prohodí zase Nar a takhle to jde pořád dokola.

o jednu láhev vína později

"Podívala jsem se na internet. Kwlt nic není. Není to velšský pití," potvrdí svou domněnku - vlastně jistou věc podle ní - Naranique.
"Jseš si tím jistá?" přemýšlím.
"Jo. A navíc pracuju v Cardiffu. Jenom to tak zní," pokračuje.
"Řekni něco velšsky!" napadne mě.
"Je jedno, co řeknu, přeloží se to, zapomněls'?" namítne.
"To je pravda," připustím.
"Sám bys to měl umět, jsi Pán času," nahodí.
"Kdyby na to přišlo, tak asi jo," uvažuju.
"A dej sem ten hrnec, já s tím něco udělám. Já jsem se totiž - na rozdíl od tebe - vařit naučila. Bude z toho, hmmm… brokolicovo-žampionová smetanová omáčka s parmazánem a bylinkami!" navrhne Nara, co s tou večeří.
"To zní dobře. Ale se špagetami?" zavrtím hlavou.
"No a? Co bys chtěl, tagliatelle? Tady si moc vybírat nemůžeš, cos uvařil, to máš," řekne.
"A nevynechala jsi něco?" ptám se nejistě.
"Aaa, co přesně?" váhá.
"Nemáš tu nic. Na lednici je půlmetrová cedulka NÁKUP hned vedle cedulí VYPRAT, UMÝT TARDIS a fotky tebe a Zeph," odpovím.
"No jo. Na ten nákup jsem jela tím metrem co vybouchlo. Nalej mi ještě víno. Však my na něco přijdeme i z toho, co tu je," ujistí mě.
"Pod jednou podmínkou," odtuším.
"No?"
"Napřed se podíváme na tu tvoji papírkama olepenou ledničku," prohlásím.
"Ne. Šmejdění ne," odmítne.
"Prosím, vždyť je to vtipný. Třeba ten nákup," pokračuju.
"Dobře, teď chci vědět, co tam je."
"Vejce. Hadry. Ančovičky a kapary. SÝR velkými písmeny. Mléko. Houbičky. Odlakovač. Maso (kuře a vepřové). Polské párky! KAKI ASPOŇ 10 - zase velkým. Na co?" ptám se.
Myslím, že na ty falešné placky, jak o nich mluvila.
"Na placky," potvrdí.
"Dál: šlehačka. Pořádná dávka KÁVY. Provázek. Nová solnička. Zelenina a pečivo - naléhavé. Něco sladkýho. Materiál na ten dort, co dlužím Torchwoodu. Ehm?" podívám se na ni tím pohledem "vysvětli mi o co jde".
"Vsadili jsme se. Dlouhý příběh. Ten mi tady straší už dlouho," odbude mě.
"A další cedulky: NAJÍT PŘÍSTROJ K VYVOLÁNÍ SNŮ. DORT!!! ŽÁROVKA V KOUPELNĚ. ZAJÍT DO TOHO NOVÝHO OBCHODU V CENTRU. KRATONIANÉ (NOSATCI) V CARDIFFU NALÉHAVÉ. PROMAZAT DIMENZNÍ STABILIZÁTORY V TARDIS. Fotka Gallifrey. Tvoje fotka. Brokolice, špenát, rukola salát. Číslo na Jacka Harknesse a Doktora. Fotka tebe a nějaké veselé party na cizí planetě - je to Vulkán?" podivuji se. I tomu, že by mohla někdy něco zapomenout, natož telefonní čísla.
"Jo, před zničením. Opět veeelmi dlouhý příběh," povzdechne si.
"A ještě fotka mého otce a starého žlutého veteránu," dodám.
"To je Bessie. To auto. Doktorova třetí regenerace," vysvětlí.
"Hele, a tady dole na mrazáku - kontakty na všechny členy Torchwoodu. Nějaká Gallifreyština a ještě VYZVEDNOUT BALÍK. Jaký balík?" ptám se.
"Něco do práce, přišlo to z Cardiffu. Neví si rady, to víš," opáčí.
"Jo. A ty víš, že jseš chaotik? Nic tu nemá systém," namítnu.
"Odkdy jsi ty na systém? Kašli na to. Ty mi tu nebudeš uklízet. Nikdo kromě mě mi tu nebude uklízet. A nalej, nebo si to podám sama," zahrozí.
Podám tedy z kuchyňského ostrůvku láhev a doliju nám asi čtvrtou dvojku. To vypadá slibně.
Najednou mě ale něco napadne. Proč chodit na nákup, když je v TARDIS ta dobrá lednička a velký sklad potravin? "Jak ta kouzelná lednice vlastně funguje? To tam v TARDIS máš sklad?"
"No jo, vždyť jo! Je tam taková velká místnost - no, velká sotva, spíš obrovská - a tam je uskladněné všechno jídlo, na které si vzpomeneš. I z jiných planet. Aspoň myslím, nikdy jsem tam nebyla, je tam zima. Zadáš si do ledničky, co chceš a pomocí složitých procesorů a trubek ti to tam dojede. Takže nakonec bude i ta omáčka!" zajásá a jde směrem k zadním dveřím. A ještě mi je podrží, abych mohl projít taky. Že by vyměkla a zapomněla na tu zatvrdlost?
Jdeme přes klasický zelený anglický trávník k TARDIS a dále pak jejími složitými chodbami do kuchyně. Naranique na displej ledničky naťuká všechno, co potřebuje k přípravě smetanové omáčky ke špagetám. Pak ledničku otevře a celou kupu surovin vezme do náruče. Cestou jí něco spadne, tak to vezmu já a když přijdeme do domu, Nara se pustí do vaření.
Mezitím dolévám víno a postupně dopíjíme druhou láhev.
"To by se u vaření nemělo!" namítá Nara, ale stejně se napije. Tady nejsme v restauraci.

o dvě láhve vína později

Naranique

Popíjím víno a vařím omáčku.
Tohle jsem už dlouho potřebovala. Sice moje společnost mohla být trochu lepší, ale musím se spokojit i tady s Jamesem Bondem. Však je to špičkový agent MI6, co bych ještě chtěla?
Ale pořád se snaží mi ujídat žhavou nehotovou omáčku. Jak odběhnu něco nakrájet nebo to tam hodit, vezme vařečku a olízne ji.
Už zase. Šla jsem se napít a nasypat tam koření a James si trochu olíznul. "Nech toho! Ještě to není! To se dělá, ujídat? Za chvíli tam nic nezbyde!" pokárám ho, plesknu přes ruku a vařečku si vezmu zpátky. Jako staří manželé.
Mohli jsme být. Ale nedokážu si to moc dobře představit, slavit s tady tímhle dvacáté výročí svatby někde v Arcadii s pěti dětmi. Za války.
Anebo bychom stejně utekli sem. Co já vím…
Ale na to mě moc neužije, já jsem nejradši sama. I ráda sama pracuju.
Teď tu omáčku ovšem musím ochutnat taky. Malinko si líznu a usoudím, že slaná je tak akorát, ale pepře je tam málo. Přidám ho tam a ochutnám znovu. Má pěkně houbovou chuť, výborná.
"Ha, a teď taky ujídáš! Co že jsi to říkala? Nic tam nezbyde!" namítne Kaston sedaje na mé modré křeslo.
"Potřebuju to dochutit, to je něco jinýho," odpovím jeho typickému dotazu. "Už je to dobrý. Sedni si ke stolu, nebo mi pomoz nachystat talíře, když to byl tvůj nápad. Jsou ve druhé skříňce zleva, ty hranaté s fialovou kytkou," navrhnu a sama vytáhnu z prvního šuplíku vidličky.
Nechápu celou tu blbost s namotáváním na lžíci. Kdo tohle vymyslel? Italové rozhodně ne.
James vstane z křesla, dojde k lince a vytáhne spoustu jiných talířů, než najde ty fialové. Schválně jsem po něm chtěla ty zespoda.
Dá je na černý stůl, nalije další víno a položí vedle talířů i fialové ubrousky ladící k talířům.
Ty tu mám? Asi jsem je koupila, když jsem brala tu soupravu.
Vezmu odkapávací mísu se špagetami, do které je předtím James slil a naložím nám.
Kolik je vůbec hodin? 20:02. Pěkné číslo. Akorát na večeři.
Špaget ještě zbylo na zítra, aspoň nemusím nic vymejšlet. Teď omáčku. Je hnědo-zeleně smetanová a voní nádherně. Nainstaluju ji na špagety, postrouhám je parmazánem a položím na talíř lístek máty na ozdobu. Jako profík.
Tak si říkám, že jsem na tom s vařením docela dobře, mohla bych mít restauraci. Proč ne.
Ale kde? V Londýně je všude draho. A co v Cardiffu? Mám tam práci…
No právě. Teď by na to nebyl čas.
"Vypadá to výborně. Mělas' pravdu, rozhodně to je lepší než ode mě. Přiznávám," pochválí mé jídlo James, přivoní si k talíři a podívá se na mě.
Takovým zvláštním pohledem. Podívám se mu do očí a na chvíli si vzpomenu na tu dobu, kdy jsme byli ještě spolu… a pak se vzpamatuju, přinutím se to potlačit a posadím se ke stolu. "Škoda, že jsme se nevsadili," prohlásím a musím se pousmát. "Vyhrála bych. Tak dobrou chuť." A pustíme se do jídla.

"Máme ještě?" vyhrkne Kaston a prosebně se na mě podívá. Že bych vařila až tak dobře?
"Jo. Ale jenom suchý špagety. Chceš? Už sis přidal dvakrát."
"Špagety? Ani ne," zavrtí hlavou a hluboce se nadechne.
I Pán času sem může přecpat, jak vidím. "To chce něčím spláchnout. Otevřu třetí flašku. Šampaňské?" zeptám se.
I to jsem měla v TARDIS? Archivní, 1948. Pravé francouzské. Luxus.
"Ano. Ale musí na to být správná sklenička," poučuje mě Kas.
"To vím. Měly by tu být. Já mám totiž úplně všechno, ani o tom kolikrát nevím," řeknu a podám ze zadní části skříně dvě vysoké skleničky na šampaňské.
Otevřu ho a špunt podle očekávání vyletí na strop.

o tři láhve vína později

"Ty si myslíš, že umíš střílet líp než já? Ne, to neumíš. Já mám za sebou léta praxe u MI6, nevidělas, kolik jsme toho dokázal?"
"To je sice možný, ale ty zase neznáš . Pracuju v Torchwoodu, Jamesi. Tam se na něco střílí pořád. A předtím, sama za sebe-"
"Tak ukaž. Malá soutěž nikdy neuškodí. Když si teda myslíš že vyhraješ," ustoupí James.
Možná je agent s hodně přesnou muškou a jak říká - léty praxe, ale neví, co dokážu já. A neví, co jsem dělala v době po útěku a ztrátě Zeph. "Fajn," souhlasím s jeho výzvou. "Na šest terčů třicet metrů vzdálených. Vezmi si služební zbraň, já si vezmu svou oblíbenou osmačtyřicítku. Za pět minut u kůlny vzadu."
"Venku? Je tma," podotkne James.
"No právě. O to těžší. Neříkej, že jsi nikdy neplnil žádnou misi v noci. Já vím, že jo. A ještě těžší to dělá fakt, že v sobě máme přes litr alkoholu. Trénoval jsi? A nezdržuj, musím to nachystat," prohlásím, otočím se a jdu na zahradu.
Vytáhnu z kůlny cvičné terče, myšlenkou je opravím, vymažu z nich díry a navěším je na plot. Díry v něm potom opravím taky.
Doufám, že si nebudou Keithovi od vedle moc stěžovat. Ale zatím to tolerovali.
Rozsvítím lucerničku, aby bylo přecejen trochu vidět. Zajdu do TARDIS a nachystám si pistoli. Zkontroluju náboje - je plně nabitá, výborně.
Uvidíme, kdo je lepší. James přijde a otevře dvířka.
"Můžem?" zeptá se a pohrává si s pistolí ve vzduchu.
"Výborně. Já začínám. Toho plotu si nevšímej, spraví se," odpovím a s nadšením se postavím před první terč. Vypálím.
Kulka se zavrtá přímo so středu terče.
Další. Totéž.
Pokračuju ke všem terčům a u všech kulka skončí přesně uprostřed.
James zapíská údivem a řekne: "Ale to nic není. Sleduj."
Udělá přesně to, co já. Střelí do všech šesti. Kulka se taky strefila doprostřed. Dvě z nich dokonce do mé díry.
Není tak špatnej, jak jsem myslela.
No, ne špatnej, to vím, že není. A to je tma.
Ale ještě neviděl tohle. "Nerozhodně. Ještě jedno kolo. Dívej se a uč."
Vypálím na první. Otočím se o 360 stupňů a vypálím na další. Vyskočím do vzduchu, udělám otočku s kopem a vypálím znovu.
Přistanu na zemi bokem k terčům, udělám salto dozadu a trefím se současně do čtvrtého a pátého kruhu.
Udělám krok k poslednímu, otočím se a střelím za záda.
Trochu jsem se zadýchala. Otočím se, abych zkontrolovala terče. Všechny kulky až na tu poslední se trefily skoro přesně do předchozích děr. Ta poslední není uprostřed, ale v půli přesně mezi středem a kruhem kolem něj. No jo, poslepu… "Takhle se to dělá. Vsadím se, že bys to nedokázal. Už jenom ty skoky, jseš na to moc starej. No, tahle schránka," ukážu pistolí na jeho postavu. On se podívá dolů na tělo a zamračí se.
"Jsem stejně starej jako ty. Za tohle nemůžu. A není- není to tak starý tělo!" ohradí se. "Uznávám, možná že jsi lepší."
"Bojíš se tohle udělat, tak radši přiznáš, že jsem lepší? No tak!"
"Ale ne, opravdu. Porazilas mě, patří mi to. Za to vychloubání," přizná.
Že by? Hm. "Uklidím to jindy. Dáme si ještě?" zeptám se a mám na mysli víno, ne tohle střílení do terčů.
"Čtvrtou láhev? Ty se nezdáš," podivuje se James, ale už míří k ledničce.

o čtyři láhve vína později

"Tohle bylo dobrý, co to je za víno?"
"Žádný víno. Martini," odpoví James.
No jasně, to má tak rád. Protřepat, nemíchat, že jo. "Máme ještě?" zeptám se.
"Jo, jedno."
"A vodku?"
"Asi taky. Vím, kam tím míříš," podotkne James Bond.
No jo. To se divím. Nebo ne? To je fuk. Dala bych si. Nějak jsem se rozjela, co? Na mě neobvyklý.
"A mimochodem, to cédéčko už dávno skončilo."
"Máš pravdu. Co tam mám dát?"
"Něco rychlejšího."
"Mám třeba ELO. A Madonnu," odpovím. "Nebo něco novějšího. Imagine Dragons, Katy Perry…"
"Fajn. To už jsem dlouho neslyšel. Dragons mám rád."
"Co? Ty? No, to bych nikdy neřekla…" Dojdu zase do obýváku a vyhrabu ze šuplíku televizní stěny gramodesku Electric Light Orchestra, ABBU a dvě Madonnina alba.
"Jé, gramofonová deska! To jsem dlouho neviděl. Ty máš gramofon?"
"Nezapomeň, že jsem tu začala bydlet v šedesátých letech. Ten moderní nábytek z roku 2042 může klamat," řeknu.
"2042? Nevypadá. Vypadá jak z téhle doby."
"Moc se to nezměnilo. …Vážně? Z téhle doby?" divím se. No, možná. Líbil se mi. Jednoduchá černobílá je v módě pořád. "Pustím tu desku. Akorát mě nebaví je otáčet." Dojdu k regálu s knihami a dekoracemi, otevřu jednoduchou dřevěnou bedničku a vykoukne gramofon. Dám tam desku a začne hrát rychlá, veselá hudba. Hned bych začla tancovat. James už toho v sobě má asi taky dost, protože opravdu začne. Napřed jenom podupává nohou o podlahu, ale pak ho to chytne. Naliju další sklenku vína, napiju se a přidám se taky.

o pět láhví vína později

"I'm waking up I feel it in my bones, enough to make my systems blow, welcome to the new age, to the new age, welcome to the new age, to the new age. Ooo o oh, ooo o oh I'm radioactive, radioactive! Oo o oh, ooo o oh I'm RADIOACTIVE, RADIOACTIVE! I raise my flag, put down my clothes, it's a revolution I suppose…"

o šest láhví vína později

Sedíme na gauči a koukáme se na nějakou prozatím trochu nudnou komedii právě běžící v televizi.
No, můj nápad to nebyl. Mohli jsme se dívat na něco lepšího, třeba z budoucnosti… když je ta televize z roku 2038. Dvoumetrová úhlopříčka, prohnutí, spousta chytrých programů a připojení, 3D, 4D a tloušťka dva milimetry.
Fakt, lepší by byl třeba Jurský park 6. Ve 4D. Pro tyhle příležitosti.
Ále co. Mám ještě víno? Hm, neměla bych tak pít. Dva litry už jsou přece jen host. Ee- dost. Vidíte? Neměla. Fakt neměla.
Ale chci. Takhle dobře jsem se neměla už dóst dlouho. Když pominu to, že jsem tady s Kasem, se kterým jsem se rozešla a přísahala, že už ho nikdy nepotkám…
A je to James Bond! Bond. Pouto. Zajímavý…
Podám si ze stolečku skleničku s červeným vínem a dám si ještě doušek. Už je tam málo. No jo. Znovu se opřu. Ani jsem si nevšimla, že jsem byla celou tu dobu opřená o něj.
Je to někdy dobrý, k někomu se jen tak přitulit.
Co to plácám? Já na tohle nejsem. Fuu, ten alkohol už mi leze na mozek.
Ale James si mě přitáhne k sobě i tak. On přece myšlenky neslyší. Co nadělám, to už je prostě on. Opřu mu hlavu o krk a zkusím o tom nepřemýšlet.
V tom filmu se nic neděje, ale zkusím se na něj dívat jako James a zapomenout, že tady je. Anebo mi to zas tak moc nevadí? Už ani nevím.
Ten film už přestal sledovat i Kaston. Fakt nuda. Dívám se dopředu, ale najednou cítím, že na mě zírá.
Kouknu se. Zírá. Není mi to moc příjemný.
Podívám se znovu na televizi. Najednou mě políbí na krk a řekne: "Pořád tě miluju a vždycky budu, Nar. Ty ostatní pro mě nic neznamenaly."
Dlouze se Jamesovi zadívám do očí a dovolím mu, aby mě políbil. Už mám těch her dost. Vím, že ten malý kousek mé duše někde hluboko uvnitř si ho chtěl vzít. Pořád ho miluje. Jen si to nepřiznám. Nechci. Nemůžu.
Ale jednou to nic neznamená, ne? Pro teď to nechám být. Potřebuju.
Polibek mu oplatím a pomalu si lehneme na gauč.
Jedinou myšlenkou vypnu televizi. Ani si nevšimne. I já znovu podlehla Jamesi Bondovi jako ty dívky z filmů.
Nakonec.

***

18.2., 8:51

Je ráno. Probudím se a podívám na budík. 8:51.
Trochu mě bolí hlava. To bude z toho pití. Opici jsem neměla už hódně dlouho.
Rozhlídnu se po pokoji. Všimnu si, že na bílém chlupatém koberci leží moje podprsenka a džíny. A bílá košile.
Kouknu se na sebe. Jsem nahá.
Ne. Tohle byla chyba. Obrovská. Jak jsem mohla být tak blbá a nechat se svést?
Mrknu vedle a leží tam taktéž nahý James a pochrupuje. Ještě není vzhůru, to je dobře.
Odkryju deku, sednu si a pokusím se opatrně vstát. Hlava mi trochu třeští, ale pokusím se si toho nevšímat. Zvednu se, seberu kalhotky a zbytek oblečení a potichu se obléknu. Po špičkách opatrně přejdu místnost a už otvírám dveře, když se z postele ozve rozespalým hlasem: "Už jsi vzhůru? Kam jdeš? Obvykle jsem to já, kdo odchází."
I teď musí vtipkovat? "Jamesi, podívej, nechci tě nějak ranit, ale řeknu to na rovinu: tohle byla chyba a nemělo se to stát. Bude lepší se nevídat. Musím jít, Jamesi. Jediný, co pro tebe ještě můžu udělat - šumák na kocovinu je v horní skříňce úplně vpravo. Měj se a nehledej mě. Jasný?" Vyrazím z ložnice rychlým krokem a zabouchnu dveře. To by bylo.
Už ho úplně vidím, jak nevěřícně a zklamaně zvedl ruce a pak jima praštil o postel.
Seběhnu schody, otočím se kolem zábradlí, přeběhnu do kuchyně, vyklepu z tuby jeden vyprošťovák, hodím si ho do pusy jen tak, u gauče si vezmu ty hnědé boty s podpatky, na věšáku červenou koženou bundu a vyrazím zadními dveřmi na dvůr. Tam parkuje moje TARDIS. Tam je moje útočiště.
Budu dál dělat to, co jsem si slíbila. A Londýnu se na chvíli musím vyhnout. Půjdu do Ameriky.
Otevřu dveře lodi, přejdu ke konzoli a nastavím kurz New York.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama