Gallifreyanka: 17. kapitola - Shadow Princess 1/3

2. listopadu 2015 v 17:10 | Sophie |  Gallifreyanka
Dva a půl měsíce a je tu další kapitola. Psala jsem ji vlastně 8 dní, ale těch 8 dní bylo roztahaných do skoro tří měsíců. To ten rozbitej laptop. No jo.
Tahle kapitola se odehrává v New Yorku a Nara potká několik komiksových superhrdinů. Vlastně se k nim přidá. Je tam hlavně Daredevil a Flash. Kdo nečte komiksy, může se v tom trochu ztrácet, v přezdívkách a tak.
Ten konec (myslím 3. části) rozbrečel i mě, a to jsem na tom s emocema jako Spock, takže nic nazaručuju. Neříkejte, že jsem vás nevarovala, až budete brečet jako želvy. :) To byl vtip, ale i tak. Je to přinejmenším dojemný.




17. kapitola - Shadow Princess

TARDIS, New York, Manhattan, Hell's Kitchen, 2015, 16.3., 23:46

Celou TARDIS zní Rihannina písnička Only Girl a já se připravuju na další akci. Dneska jdu po Carlu Youngovi. Zkorumpovaný podnikatel. Vytuneloval otcovu firmu a nakradl si miliony dolarů. Teď obchoduje s gangy, to mu vynáší ještě větší prachy.
Nezabíjím, to nikdy. Jenom jim dám lekci a dohlídnu na to, že se sami udají na policii.
Už jsem skoro hotová. Vyrobila jsem si kostým. Všichni hrdinové potřebujou maskování. Ale já ho nemusela šít, stačilo si to pomyslet. Černé kožené kalhoty s několika kapsičkami na různá udělátka, černé kožené kozačky s pěticentimetrovými podpatky. Uvnitř větší opasek, tam mám schované omračovací a sonické zbraně a nunčaky. Černé elastické tílko a jak jinak černá kratší kožená bundička. Přiléhavá, aby nevlála. Na hlavu černou škrabošku kopírující tvar obličeje.
Občas taky musím trochu bojovat. Někteří jsou dost odolní a nedají se. Aspoň těch dvanáct druhů bojového umění plus venusianské techniky taky někdy využiju.
Jediný dotek - a protivník hned začne škemrat a utíká. Druhý den si to zkontroluju, že šli na policii. Vždycky jdou.
A ještě s sebou nosím asijskou bojovou tyč. Ta je asi nejšikovnější a umím to s ní dobře. Taková rána kovovou tyčí do ksichtu a hned leží na zemi. Osvědčila se.
Jenže s tím tu nejsem sama. Je tu ještě jeden ochránce - Daredevil. Vždycky má stejný cíl a pořád se mi plete do mých záležitostí. Jednou dvakrát tu byl i mimozemšťan s filtrem vnímání, to by asi nedopadlo moc dobře. Nezná je a filtr neprohlédne, kdežto já ano. Navíc je slepý. Ani to poznat nemůže. Chovají se jako lidé.
Určitě ho dneska potkám zase. No, potkám. Stihnu se schovat dřív, než mě najde. Myslím, že už ale musí tušit mou přítomnost. Svého protivníka najde zbitého na chodníku dřív, než ho stihne vyřídit sám.

Jsem hotová. Sejdu dlouhatánské schody z šatny a jdu do kontrolní místnosti. Taková strážní věž.
Zkontroluju na monitoru aktuální polohu Carla Younga. Je pořád ve svém bytě na Páté Avenue. O půlnoci ovšem vyrazí na domluvenou schůzku s jedním obchodníkem. V přístavu. Má koupit nějaké zboží dovezené lodí z Číny, nejspíš zbraně.
Musím to skoncovat ještě před předáním peněz. V kufříku je bomba. Už ho nějakou dobu sleduju, napíchla jsem mu telefony a počítač. Nic moc firewally. Znám i jeho trasy. Nechá se svým řidičem zavést na místo tak, aby tam dorazil později a jeho poskoci už tam mohli čekat.
Černý mercedes. A určitě pojede přes Jedenáctou. Tam na něj budu číhat na střeše a pak poběžím s autem až do cíle.
Výborně. Vezmu si tyč a vyjdu ven z TARDIS. Tady v New Yorku vypadá jako zavřený novinový stánek. Parkuju na Lexington.
Teleportuju se na rovnou střechu kancelářské budovy na Jedenácté ulici. Zkontroluju multifunkční komunikátor na levé ruce - je za minutu půlnoc. Young už určitě vyjíždí ze svého domu. Za chvíli tu bude.

Černý mercedes právě zabočil a přijíždí na mou ulici. Jede docela pomalu, jak jsem přesně říkala.
Šine si to dál Jedenáctou. Vydám se za ním. Sleduju ho po střechách. Když se přes nějakou nejde dostat - což je tady výjimka, jenom v Evropě máme šikmé střechy - teleportuju se o kousek dál.
Za pět minut dorazíme do přístavu. Jeho kontakt už je na místě, stejně tak loď se zbožím. Young vystoupí z auta, řidič zůstane na místě.
Jsem schovaná za kontejnery, ale krásně vidím na místo činu. Podají si ruce a Young začne něco vysvětlovat.
Dodavatel je zřejmě netrpělivý. Vypadá to, že se všechno ujasnilo, tak z auta vystoupí jeden z Youngových bodyguardů a v ruce nese kufřík.
Teď přišla moje chvíle.

Seskočím z červeného kontejneru dolů a dopadnu na nohy. Tyč si nachystám do vodorovné polohy a vykřiknu: "Budete čelit spravedlnosti!" V ten moment se rozeběhnu k autu, otevřu dveře, vytáhnu řidiče, praštím ho tyčí a on bezvládně spadne na zem.
Černý svalnatý bodyguard rychle zareaguje, vytáhne pistoli a běže na mě míří. Nemá šanci. Rychlým kopem mu zbraň vyrazím z ruky, loktem ho bouchnu do oka a dvěma údery tyčí do břicha a zad ho povalím na zem.
To už ke mně běží pět Youngových chlapů a nějaký ninja, zřejmě od toho dodavatele.
To bude hračka. Roztočím v pravé ruce tyč a rozeběhnu se proti nim. Vytáhnu z kalot nunčaky, levou je roztočím a hodím po bodyguardovi vlevo. Omotají se mu kolem krku a zasténá. Jednu mu vrazím, otočím se, tyčí praštím druhého do obličeje a rozkroku, třetího do hlavy. Ninja na mě zaútočí nějakým šíleně rychlým typem boje, ale já ho stejně rychle kopy a chvaty položím na zem.
Už jenom dva.
Tři, ten první se probral.
Vyskočím do vzduchu, abych se vyhnula letícím kulkám, které mezitím stihl vypálit pátý a čtvrtý chlapík zároveň. Doskočím za ně, použila jsem teleport. Teď by se hodila superrychlost. Už jsem to trochu natrénovala, půjde to dobře.
Cítím, jak se všechny molekuly v mém těle zrychlují, svaly se napnou a já se rozběhnu. Čas jakoby se zastavil. Doběhnu k těm dvěma, zbraně jim namířím na nohy a druhou ruku tak, aby si dali pořádnou facku. Toho, co se sbírá ze země, znovu praštím tyčí, pro jistotu dvakrát. Ninjovi zlomím nos podpatkem a odkryju mu masku.
To by bylo. Jenže jak tady bojuju, nevěnovala jsem pozornost Youngovi s kufříkem. Právě ho předává.
Doběhnu k nim, kufřík seberu a odhodím na loď se zbožím. Co nevidět exploduje. Překupníka spoutám a nakloním tak, aby spadl do vody, Carla Younga spoutám taky a připoutám ke sloupku opodál. Můžu se vrátit do normální rychlosti.
Zastavím se na místě a pozoruju, co se bude dít. Ten, co vstává, si zase lehne. Ti dva se navzájem střelí do nohy a dají si facku. Spadnou na zem. Ten obchodník sebou plácne do ledové vody. Loď vybouchne. Carl Young se udiveně rozhlíží, kde je.
Trochu jsem se zadýchala, vida. Tyč složím do původní podoby, seberu nunčaky a chystám se odejít, dokud tu Daredevil není, ale je pozdě. Asi stihl přijít, když jsem byla ve "zrychleném módu", protože se za mnou ze tmy ozve: "Konečně jsem tě našel. Kdo jsi?"
No jo, podle zvuků a tepu. Ale tuší, že jsem žena? "Shadow Princess," odpovím a otočím se. To je doslovný překlad mého gallifreyského jména. Equinaran. Máma měla trochu temnější období. Přede mnou stojí muž v černém tričku a punčoše na hlavě. To jsou doby před rohatým kostýmem… "A nepleť se mi do mých záležitostí. Hleď si svýho, Daredevile."
"To ty se pleteš do mých. Nemáš ani tušení, s čím si tady zahráváš," odvětí.
Ale já jsem slyšela, jak si pro sebe šeptem řekl: "Žena?" "Ale mám. Carl Young. Bohatý podnikatel, dědic, bla bla. Vytuneloval svou firmu, bral úplatky, kradl. Miliony. Zapletl se s gangy a nějak se mu to zalíbilo. Ten ve vodě - Henry Wu. Jeho kontakt z Číny. Na zemi leží Youngův řidič, dva bodyguardi, tři poskoci z pouličního gangu a Wuův ninja. Všechny jsem je vyřídila sama, jak můžeš vidět. tejně jako mnohokrát předtím. Nebo vlastně nemůžeš, protože jsi slepý, Matte Murdocku. Ano, vím, kdo jsi. Obyčejný právník. Nelson & Murdock. Syn boxera. Oslepnul v dětství. Říkáš si: Jak? Jednoduché. Mám oči všude. Přede mnou se nikdo neschová," prohlásím a otočím se k odchodu.
"Jak myslíš. Ale zas tak dobře mě neznáš," řekne Daredevil a rozběhne se za mnou.
Chce mě přepadnout zezadu a svalit na zem, ale to mu nedovolím. Zastavím jeho ruku v pohybu dřív, než stihne něco udělat. Zády k němu. Tak jsem rychlá. Otočím se a zmáčknu na jeho zápěstí speciální bod a on bolestí zasyčí a poklekne. Venusianské karate - velmi účinné. Asi ho na té ruce někdo nedávno zranil. "Ale znám. I tvůj styl boje. Jsem rychlejší," zasyčím Mattovi do ucha. Pustím ho a dám se opět k odchodu, když v dálce zaslechnu cinknutí kovu o beton. Nůž. Ten ninja. Dostal se z toho. "Pozor, nůž na deváté hodině. Ale to už ty určitě víš," zavolám na něj. Vím, že nebude mířit na mě. Přesto se otočím, rozeběhnu a zasadím ninjovi několik ran břicha, slabin a obličeje, až se zhroutí potřetí. I on mě ovšem bolestivě zasáhl do boku. To se zahojí. Matt se mezitím zvedl a vržený nůž drží v ruce. "Musíš uznat, že jsem svou práci odvedla dobře. Vem je na policii. A není zač." Teď už definitivně odkráčím pryč a za rohem se teleportuju zpátky do TARDIS. Jdu do strážní budky a zkontroluju údaje. Zapíšu do databáze pár nových. Úplně jsem kvůli němu zapomněla na původní misi - dohnat je k přiznání. Ale i tak dobrá práce, N. Zvládlas' to dobře. On už zbytek zařídí.

TARDIS, New York, Manhattan, 2015, 18.3., 22:10

Jsem v kuchyni a vařím brambory s kuřetem k pozdní večeři, když komunikátor na ruce zapípe. Oznámení ze Strážní budky. Tak jsem tomu začala říkat.
Něco se děje. Vypnu indukční desku a rychle letím do místnosti s monitory.
Stačí lusknout prsty a už mám na sobě černý oblek. Takhle se to dělá! Mávnutím se otevřou dveře a já okamžitě sedám k počítači. Bliká tam červený bod na mapě a na vedlejším monitoru je nějaký zatykač a článek z roku 2009.
"Čínská Triáda útočí na New York. Wan Su'C. Jeden z nejvyšších představitelů Triády se objevil v Hell's Kitchen a ovládá místní zločinecké gangy. Výroba drog, ilegální továrny na zbraně…" a tak dále. Přiblížím mapu. V opuštěném skladu na Western 43th Street policie objevila varnu kokainu. Hlídají to tam členové Triády. Chytají nevinné kolemjdoucí a nutí je tam pracovat pod výhrůžkou smrti, to znám.
To je můj dnešní úkol. Zbavit se jich. A když budu mít štěstí, zjistím, kde mají hlavní sídlo, a zbavím se všech. Ovšem, New York je těmihle mafiány prolezlý. Jakuza, Bratva… A to není všechno.
I Daredevil tohle řeší. Beztak, že ho zase potkám. To snad nemůže být náhoda, že je vždycky tam, kde já.
Vezmu ze stolku tyč, nunčaky a pistoli a vyrazím. Večeře bude muset počkat.

Jsem na místě. Tu budovu vidím. Taková plechová kostka. Na ulici klid, ale u zadního vchodu vidím Asiata se samopalem.
Neslyšně se teleportuju na střechu, skočím na něj, odhodím zbraň a omráčím ho paralyzérem dřív, než si vůbec stačil všimnout. Na tyhle jsem si vzala něco silnějšího.
Rozhlédnu se a opatrně otevřu dveře. Trochu vržou, ale na druhé straně nikdo není. Za nimi je chodba větvící se do dvou směrů.
Zaposlouchám se. V levé se ozývají hlasy, tak se vydám tam. Snažím se nevydávat žádné zvuky, abych je mohla překvapit.
Stojí tam další dva ozbrojení. Vyskočím, oba je kopnu do obličeje, tyčí postupně do břicha a loktem ještě jednou do tváře. Svezou se po zdi na zem a já můžu pokračovat dál.
Chodba se stáčí doprava a potom ústí do hlavní místnosti. Podívám se a vidím omámené pracující dělníky, jak vaří bílý prášek a plní jím sáčky. Mechanicky, bez přemýšlení. Mezi nimi a na okrajím a v rozích místnosti pochodují ozbrojení mafiáni, mezi nimi i pár žen. Číňani. Triáda. Spočítám je - je jich dvanáct. Na druhé straně místnosti je generátor.
Vytáhnu z opasku prak se Sontaranskou výbušnou kuličkou. Namířím na skříňku a vystřelím. Kulička přesně zasáhne cíl a v celé budově vypadne proud.
Je tma, dělníci začnou zmateně křičet a někteří se pokusí utéct. Kdesi na druhém konci se ozve střelba a výkřiky.
Někoho zasáhli. Musím být rychlá. Žádná okna tu nejsou, tak musím nasadit brýle pro noční vidění. Ještě, že jsem to udělala, málem do mě vrazil jeden zmatený kluk. Nemůže mu být víc než osmnáct. To je hrůza.
Do jedné ruky pevně uchopím tyč a do druhé SHIELDovskou omračovací zbraň.
Deset metrů na východ je jeden se sapíkem. Vystřelím modrý paprsek a on se sesune k zemi. Zbývá jedenáct.
Postupně jich zlikviduju šest a otevřu dva průchody pro dělníky, když se propadne střecha. Víme, kdo to je. Daredevil. Už zas.
Aspoň jsem mu tady udělala tmu. Nakonec možná může pomoct. Našel dva a právě s nimi bojuje. Jsou na zemi.
Ještě tři, jenže ti mohli mezitím utéct spolu s pracovníky. Doběhnu k němu. "Zase ty? Jaks' o tom mohl vědět?"
"Poslouchám policejní vysílačky. Poslouchám ulice. Tomu nerozumíš, Shadow Princess. Jak o tom víš ty?"
"Strážní budka. Takové moje informační centrum. Vím všechno, pamatuješ? Tam je jeden v rohu," poradím Mattovi.
"Slyším ho. Chystá se střílet," odpoví.
Tak to abych tam radši rychle zakročila. Nestihne tam doběhnout. Teleportuju se. Stejně mě neuvidí. Stojím u něj a praštím ho zezadu do týla tyčí a přiškrtím nunčaky. Upadne do bezvědomí. Už jenom dva.
"Jak jsi to udělala?" ozve se za mnou.
"Jsem dobrá. A rychlá."
"Myslím, jak ses sem dostala přede mnou?"
"To je složitý. Nepochopil bys," odseknu. To určitě mu řeknu: Teleportovala jsem se sem, protože jsem mimozemšťanka a mám na to technologie a je mi 233. "Vidím poslední dva. Na čtvrté hodině. Je tvůj. Ale to je jenom pro teď, výjimečně. Nespolupracuju."
"To jsem ani nemyslel. Nechal bych tě jít svou cestou hned po akci."
"Fajn."
"Fajn."
A každý se rozeběhneme svou cestou za zlikvidováním posledního mafiána. Jenže tihle dva jsou na nejvyšších postech. Mají několik tetování, svaly a o dost víc zbraní. I smrtící hvězdu.
A oba právě dvě vrhli. Snad to slyší. Já se vyhnu jedině tak, že se přemístím o kousek vedle. A hodně rychle. Čepele jsou ale rychlejší. Jedné se vyhnu, ale druhá se mi zasekne do boku.
Jen ne regeneraci. Já nechci. Tohle tělo mám ráda. Navíc by to byl průšvih, tady.
Nic z toho nebude. Ono se to zahojí. Podívám se na Matta. Zasáhl ho do ramene. Druhé se taky vyhnul.
Asi si pomůžem ještě jednou. S šitím. Bolí to jako čert, ale musím to vydržet.
Vstanu, nachystám si tyč a vyrazím. Útočím ze všech stran, na ramena, břicho, ruce - ale je trénovaný. Odráží všechny útoky. Holýma rukama.
To je divný. Rychle vytáhnu oblbovák a třikrát ho zasáhnu. Svalí se na zem. Několikrát vystřelím i na toho, se kterým bojuje Daredevil a taky se octne na zemi.
Dělníci už utekli všichni. Je tu jen prázdný sklad, my dva a dvanáct omráčených mafiánů povalujících se na zemi. Zvládli jsme to. Teda já, víceméně. Spíš více než méně.
"Co to bylo?" zeptá se Matt.
"Co?" odpovím nechápavě otázkou.
"Ten modrý paprsek."
"Oblbovák. Ze SHIELDu. Znáš je, ne? Avengers a tak," vysvětlím.
"Jo. Jak jsi to sehnala?"
"Dal mi to Coulson osobně. Ale to je jedno."
"Takže ty jsi agentka?"
"Ne. Jenom jsem jim jednou pomohla. S Hydrou."
"Jo, tomu věřím."
"Takže už nepodceňuješ moje schopnosti?"
"Možná."
"Dostal tě?"
"Rameno."
"Mě do boku. Bolí to."
"Jo. To tyhle mršky vždycky."
"Příměří?" navrhnu. Nejspíš je to dobré rozhodnutí.
"Příměří," přijme mou nabídku.
Natáhne ruku, já mu jí potřesu. Už mě nebaví mít soupeře. Vstane. Musím se chytit za poraněné místo. Bolí to opravdu dost. To se mi ještě nestalo. Podívám se na ránu - je dost hluboká.
Společně odejdeme z haly a já ji potom zamknu a upozorním policii velkou cedulí.
"Západní Londýn?" prolomí ticho Matt Murdock.
"Severozápadní. Ealing. Jak jsi-"
"Přízvuk. Mám vážně dobrý sluch. Taky mě podceňuješ."
"A uvažoval jsi někdy o nějakém lepším kostýmu?"
"Proč? Jako máš ty? Vypadal bych směšně."
"A tahleta rádoby punčocha není směšná?"
"Máš pravdu, Shadow Princess. …Jaké je tvé jméno?"
"Sophie Smith."
"Pravdu."
"Naranique. Naranique-Maraa."
"Zvláštní jméno."
"Zvláštní příběh."
"A kde bydlíš?"
"Nechceš vědět." Dál jdeme mlčky. Do jeho bytu. I když je slepý, TARDIS bych neriskovala. A než bych našla šití…
"Tak tady bydlím."
"S tou reklamou to nikdo jinej nechtěl."
"Jo. Uhodla jsi."
"Jsem génius."
"Chceš kafe?"
"V noci? A proč ne. S mlíkem, bez cukru." Dneska je osmnáctýho. Už jsem pryč měsíc. Přesně před měsícem se stalo to s Jamesem. Volal mi. Dvakrát. Pak to vzdal. Telefony neberu. Ani od Jacka. Ať si Torchwood poradí sám. Jsem pryč a hotovo.
Matt dal mezitím vařit vodu. Pohybuje se tady, jakoby viděl. "Kde máš šití? Tohle to bude potřebovat," zeptám se a ukazuju na ošklivou ránu na boku. Krvácí. Ale stejně to nemůže vidět. "Teda, jestli můžu. Chceš to taky zašít?"
"Byl bych rád, díky. Claire je teď pryč."
"Claire?"
"Kamarádka. Pomáhá mi."
"Aha." Matt sáhne někam do kuchyňské linky a vytáhne malou bílou krabičku. Lékárnička. Přinese mi ji. Voda už vaří. V TARDIS mám pořád to kuře. Asi bude na zítra.
"Tady."
"Díky." Otevřu ji. Jehla, niť, dezinfekce. Musím to vydržet bez umrtvení. Na to jsem zvyklá od nás. Vyhrnu si tričko, trochu se opřu o pohovku, vezmu nit a udělám první steh. Trochu syknu bolestí. Nemůžu se tady před ním zahojit, o té ráně už ví.
Káva už je hotová. Matt mi ji přinesl na stoleček. Srandovní hrníček, s kočkou. Pěkná. "Díky. Dneska bych stejně neusla. Už to bude. Čtyři stehy." Ustřihnu poslední nit. Je to. Ale stejně se to nám Pánům času hojí rychleji. "Pojď sem. Sedni si a sundej triko. Zašiju ti to levý rameno," řeknu a poplácám místo na sedačce vedle mě. Matt vstane, opatrně si svlékne zakrvácené černé tričko a sedne si. Navléknu další kousek nitě a udělám steh.
Vida, tyhle hodiny se hodily. A to jsem si v mládí říkala, na co mi asi bude umět zašít ránu, když regenerujeme.
Ještě dva stehy a je to. "Dobrý. Nebolelo to moc?"
"Už jsem zvyklý."
Napiju se kávy a uklidím krabičku zpátky tam, kam patří.
"Povídej, jak ses k tomuhle vůbec dostala?"
"Myslíš to pobíhání po ulicích a vykonávání vlastní spravedlnosti? Něco podobnýho jsem dělala odjakživa, ale v Londýně. Myslím, že to začalo útěkem z domova."
"Ty jsi utekla? Kolik ti bylo? A proč?"
"Bylo mi asi dvacet a utekly jsme se sestrou. Ne od rodičů, prostě jenom z rodného města," odpovím. Spíš z rodné planety.
"Proč? Bylo před válkou, můj návrh se na Radě neprosadil a nic dalšího nám nezbývalo."
"Před válkou? Kde jsi to žila? A co jsi zač, žes byla ve dvaceti v jakémsi parlamentu?"
"Pravdě bys nevěřil ani nerozuměl. A jsem prostě geniální, tak už to je. A protekce. Můj pra pra praděda je prezident. Byl."
"Páni. Vysoko postavená rodina."
"Maraa znamená urozená. Nejradši bych ale nebyla."
"Bohatá dědička bere spravedlnost do vlastních rukou, když to za ní neudělají jiní. To znám. A co sestra?"
"Pryč. Nestýkáme se." Nemůžu říct, že je jí přes osmdesát a neví, co je zač a že má sestru.
"Já sourozence nemám. Když jsem byl malý, vždycky jsem si přál nějakého mít."
"Já mám čtyři. Tři bratry a sestru. Není o co stát, buď rád, že jsi jedináček. Tvůj otec zemřel, když jsi byl malý, že?"
"Ano. A pak jsem potkal starého slepého mistra, který mě tohle všechno naučil."
"Ale ještě se máš co učit," zasměju se.
"Od tebe?"
"Ne. Možná. Možná umíš bojovat dost dobře, ale už ne tak dobře se vyhýbat nožům a čepelím. Jsou rychlejší než ty, i když je slyšíš."
"To je pravda. Ale většinou je nechytím, to jen málokdy."
"Jako dneska. A před pár dny. Na zádech máš další."
"Jo. Tomu by se nevyhnul ani člověk, co vidí."
"Asi ne. Leda tak Flash."
"Kdo?"
"Neznáš Flashe?" podivuju se. Ale to je v těch filmech jiná společnost a nekříží se. Ale tady jo, je to divný… "Je v Central City. Třetí nejrychlejší muž na planetě. Po Zoomovi a Reverse Flashovi. Ten se ale vlastně nikdy nenarodil, je to, jakoby spadl do časové trhliny- ale už plácám. To je fuk. Máš rád hudbu?"
"Jak kterou. Nemáš ráda ticho? Jenom ne moc nahlas, prosím."
"Chápu." Vytáhnu kapesní přehrávač a pustím písničku od Alexe Clarea Too Close. Ten kapesní přehrávač je ovšem z roku 2102. 1 terabyte paměti, velikost 3x3 centimetry a tloušťka jeden milimetr. Nemůže to vidět, tak co. "Moje oblíbená. Nevadí?"
"Ne. Dobrá. …Ale víš, že nejsem úplně slepý? Trochu vidím. Svět v ohni. Když e soustředím, vidím obrysy. A tohle je moc zvláštní věcička," ukáže na přehrávač.
A jéje. "Moderní technologie. Supermoderní," odpovím.
"Znám to, nemysli si. Tohle není zrovna ze současnosti. Už jsem se ptal, co jsi zač? Odkud?"
"Stejně bys lež poznal podle tepu, nemám pravdu?"
"Ano. A ten tvůj je dvojitý."
"Dobře. Možná nebudeš věřit. Jsem z-" začnu vysvětlovat.
Najednou se ale Matt skrčí a zařve: "Pozor!"
Instinktivně se vrhnu na zem, ačkoli netuším, co se děje. Asi o půl vteřiny později se ozve rána, dveře vyletí a rozervou se na kusy.
Bomba.
Z oblaku prachu vykročí dva po krk ozbrojení muži. Mafiáni.
Našli nás. Jak?
Mají v rukou samopaly a začnou střílet. Musím něco udělat. Stejně jsem to Mattovi chtěla všechno vysvětlit.
Vylezu z úkrytu pod pohovkou. Hudba pořád hraje. Teď je tam Fairytale od Rybaka.
Postavím se čelem k letícím kulkám. Zrychlím se na superrychlost. Odrazím kulky pryč od Matta a následně si nechám zahojit ruku. Vyskočím, udělám salto, přistanu na těch dvou, povalím je na zem plnou vahou, samopaly odhodím pryč. Už se můžu vrátit do normálu. Doskočím do kleku a stlačím jim jedno místo na krku.
Vypadají jako mrtví. Jednomu z nich sundám masku. Číňan. Triáda.
Takhle tvrdě jsem je zakročit ještě neviděla. To je za těch dvanáct chlapů a zničení továrny. "Už je to dobrý. Měli bysme je někam odtáhnout. Asi byli dost zaskočení, že na ně vyrazila ženská ve spodním prádle!" zavtipkuju a pousměju se. No, v podprsence. Kalhoty mám. Ale teď si všimnu, že kromě ruky se mi zahojila i rána na břiše. No jo.
Matt vykoukne zpoza druhé pohovky. Celou dobu se ale díval. "Co to bylo? Jak jsi to proboha udělala?!"
"Přerušili mě v půli věty. Chtěla jsem říct, že jsem z jiné planety, Matte. A mám schopnosti," přiznám se.
"Jako Thor? Asgarďané, Kreeové? Tyhle povídačky znám. Je to New York."
"Věříš?"
"Jo."
"A Thora jsem potkala. Ne na Zemi, na Asgardu."
"A odkud teda jsi?"
"Z planety jménem Gallifrey v soustavě Kasterborous. Ta odsud není ani vidět. Z Arcadie. To o rodině je pravda. Děda byl prezident. Byla válka. Byla jsem členem nejvyšší rady. A planeta byla zničena. Bylo jí 8 miliard let."
"Není ti osm miliard, že ne?"
"Bože, to ne! Jenom 233."
"Oh."
"Jsem Gallifreyanka. Paní času. Žijeme tisíce let. A regenerujeme. Umím si zahojit rány. Myšlenkou. Chtěla jsem předstírat, že jsem normální. Lidi jiné druhy obvykle moc nepřijímají."
"To je dobrý. Když můžu být ve dne slepý právník a v noci Daredevil - proč ne. Uvěřím ledasčemu."
Usměju se. Sám ale bojoval s mimozemšťany a ani to neví. "Peter Tall byl mimozemšťan. A John Wallace. S filtrem vnímání. Ani to nevíš. Je jich tu plno. …Mám ti vyléčit ty rány? Neboj, nebolí to," zase se usměju. Na tomhle člověku je něco zvláštního.
"Věř mi." Sednu si k němu, sáhnu mu na rameno, soustředím se a je zahojené, ani jizva nezůstala. Stehy odpadnou. "Vidíš? Otoč se." Otočí se na břicho a já to udělám postupně s dalšími dvěma šrámy, které má na zádech. "Dobrý. Můžeš se oblíct. Ale ne do toho krvavýho.
"To je jasné. A uměla bys spravit i ty dveře?" dodá.
Mávnu rukou a jsou na místě tak, jak byly. "Hotovo. Jako nové. …Mohla bych i napravit tvůj zrak."
"Ne. To už bych nebyl sám sebou. Takhle to má být."
"Já vím. To už by nebyl Daredevil, že? Blbej dotaz."
Matt si ze stolku podá brýle. Musí být náročné se dívat. "Tak je to lepší," prohlásí.
Asi jo. Odejde do vedlejšího pokoje pro nějaké oblečení. "Neměl bys i něco pro mě? Tohle už je nepoužitelný," zavolám na něj. Vrátí se v šedém tričku a s košilí v ruce. "Díky moc," natáhnu pro košili ruce a obléknu si ji. "Stylová kombinace. Kožené kalhoty a velká bílá košile."
Začne hrát Alex Hepburne a Miss Misery.
"A co uděláme s nimi?" řekne Matt a ukáže přesně tam, kde leží.
"Nevím. Mohla bych je vzít na policii. Hned teď," odpovím, vstanu, jednoho si přehodím přes rameno a druhého chytím za nohu.
Dvě srdce - dvojitá síla. To vždycky říkávala babička.
Myšlenkou otevřu dveře, rozběhnu se, přeskočím do rychlosti, zaběhnu s nima na patnáctý okrsek a vrátím se. Během vteřiny.
"To už jsi tady?" řekne překvapený Matt.
"Jo. Superrychlost. Už jsi to viděl. Slyšel. To je jedno." Zavřu dveře a sednu si zase na pohovku vedle Matta. Napiju se kávy, která už mezitím trochu vystydla. Matt taky. Otočí se ke mně.
"Otoč hlavu. Abych věděl, jak vlastně vypadáš."
"Myslela jsem, že trochu vidíš."
"To jo. Ale ne detaily. Neboj se."
Položí své ruce na mou tvář. Chvíli jimi přejíždí po mém obličeji, aby zachytil všechny rysy. To musí být celý jiný svět, být slepý. Řídit se doteky a sluchem.
Začne hrát Aminata se svým Love Injected. Eurovision 2015 byla dobrá, ale Británie moc nezazářila. Škoda.
"Jsi krásná."
"Díky. Víš, že mi to ještě nikdo neřekl. Aspoň v téhle podobě."
"Tys někdy měla jinou?"
"Ano. Mám fotku, ale to by tady asi bylo na nic."
"A kdo ti to řekl?"
"James Bond," odpovím. Matt se zasměje. To je trefné.
"Chodila jsi s Bondem?"
"Jo. Byli jsme skoro zasnoubení. Taky je Pán času. Pšt, to je tajemství!"
"Vážně? Zajímavé."
"Jo. …Hele, dostala jsem nápad! Můžu napojit svou mysl na tvou a ukázat ti cokoliv z mé paměti. Tu fotku. Mé město. Všechno. Pojď sem. Teď já. Obličej!" Dotknu se rukama Mattových tváří, čelo opřu o čelo a soustředím se. Otevřu dveře. Vybavím si jednu starou fotku mě a Zeph ze školy. "Ta blondýna jsem já. Ta druhá je Zephanii, má sestra. Ta fotka byla normálně černobílá. Rok '59. A další. Vzpomínka na Arcadii." Promítám dlouho ztracenou vzpomínku na to, jak jsem měla pět a šla s bratry na trhy. Potom jsme se procházeli městem, hráli si v polích a proplížili se do Citadely. Málem nás chytli.
Chtěla jsem se nerozbrečet, ale nejde to. Moc emocí. Moc. To stačí. "Promiň. Je to na mě moc. Nezlob se." Utřu si slzy z tváří, ale moc to nepomáhá.
"Za co se omlouváš? To je dobrý. Nebylas tam asi dost dlouho, co? To musí být těžký."
"Ani nevíš jak. Stýská se mi."
"To znám." Podívám se na něj. "Chybí ti otec? Máma?"
"Ano. Moc. Taky se na to snažím nemyslet."
"Vím, co je nejlepší na nemyšlení," zašeptám.
Podívá se na mě.
Sundám Mattovi brýle, nakloním se k němu a zlehka ho políbím.
Ani nevím, na co myslím. Ale tohle je jiný než s Jamesem.
Políbí mě také, ale odtáhne se. "Potkali jsme se před dvěma dny."
"Mám pocit, že tě znám věčnost. Hodíme se k sobě," podotknu. Nakloníme se k sobě a políbíme se znovu.
Hraje Anastaciina píseň One Day In Your Life. To je přesný.
Teď už to není jen obyčejný krátký polibek, ale trvá snad celou věčnost. Měsíc bez pravidel. Můžu si dělat, co chci, Jamesi. S tebou to byla chyba. Tohle rozhodně není. Tu bílou košili si zase můžu sundat. "Tohle je poprvé s mimozemšťankou."
Matt si taky sundá tričko a přitaká: "To jo." Naše rty se opět spojí ve vášnivém polibku.
Tentokrát už si nic nevyčítám. Ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama