Gallifreyanka: 17. kapitola - Shadow Princess 2/3

2. listopadu 2015 v 18:08 | Sophie |  Gallifreyanka
Druhá část. Říkám to vždycky, ale fakt to čásťování nesnáším. Proč to nemůže být jako AO3 - neomezeně?

***
byt Matta Murdocka, New York, Hell's Kitchen, 2015, 19.2., 8:49
Sedím na barové židli u kuchyňské linky v Mattově bytě. Tentokrát jsem neutekla do TARDIS.
Popíjím ranní kávu a kouřím cigaretu. Tu už jsem neměla snad deset let. Závislost nám Pánům času nic neříká.
Mám na sobě jenom kalhotky gumičku ve vlasech. Měsíc bez pravidel. Měsíc a jeden den.
Venku je zataženo. Vzniká tady zajímavé světlo.
Matt právě vylezl z koupelny. V kalhotách a košili. Ach jo.
"Co to-? Ty kouříš?"
"Někdy. Vadí ti to?"
"Ne. Mimochodem, dobré ráno."
"Tobě taky. Je tu pěkně." Dojde ke mně a políbí mě.
"Udělala jsem si kafe. Nevadí?"
"Ne. Cokoliv. Budeš jíst?"
"Ne. Mám nedovařené kuře s bramborama."
"Co?"
"Doma. Dlouhý příběh. Chceš?" nabídnu mu cigaretu.
"Ne, díky."
"Budu muset jít," upozorním ho. Vstanu, típnu cigaretu, vyhodím nedopalek, dopiju kávu, seberu si ze země kalhoty, boty a Mattovu vypůjčenou košili. "Vrátím. Ještě se uvidíme. Něco jsem tu nechala, musím se vrátit," zakřením se.
"Měj se," mávnu a jen tak s oblečením přes rameno vyju ze dveřím, které jsem si před chvilkou otevřela. Hned jak se zavřou, teleportuju se do TARDIS.
S jedním lusknutím se na mně objeví úzké černé džíny a červená halenka.
Jdu do kuchyně, zapnu desku a jakoby nic si dodělám jídlo.
Jakoby se nic nestalo.

14:02

Sedím ve strážní budce a sleduju, co se děje v okolí.
Pořád parkuju v Central Parku, tady je TARDIS strom. Jako tehdy v roce 1942. Central Park a Paříž. Potkala jsem Jacka a zregenerovala.
Zatím se nic neděje. Však je taky den, že. Ale stejně, takový velký město, tady se vždycky něco děje. I v osm ráno.
Tohle je podezřelý. Něco se chystá. Anebo si všichni mafiáni zrovna dali pauzu, co já vím…
Zíráním tady na ty obrazovky ničemu neprospěju, radši bych se mohla poohlídnout po venku osobně. A navíc už mám trochu hlad, už je to pět hodin. Když jsem tady na Zemi, kde je plno dobrýho jídla, nemusím ho držet na uzdě, jak to my Páni času většinou děláme. Dala bych si čínu…
Zvednu se ze židle, vezmu si v řídící místnosti světlou koženkovou bundu se zipem na boku a jdu ven.
V kapse mám rozečtenou knížku - Volání kukačky od Rowlingové. Vážně zajímavá detektivka. Jdu si do stánku na kraji parku pro dvojité latte a sednu si na lavičku. Otevřu knihu na straně 208 a dám se do čtení.

Čas ubíhá jako voda. Ani ty nudle jsem si nedala, a to už je 16:59.
Brzo bude tma. Už to začne. Radši zase půjdu, už jsem to dočetla. Konec mě ani nepřekvapil. Hm.
Zvednu se. Lidé chodí v zimních bundách a trochu divně se na mě dívají. To je ten jinej metabolismus. Ani rýmu nedostanu.
Vrátím se tedy ke svému stromu, který stojí poblíž ZOO a odstartuju.
Podívám se do nějaké jiné čtvrti. Třeba v Bronxu není moc bezpečno. Nebo v Queensu. Můžu jít i mimo Mattův areál. Projednou. Ale teď už s ním problém nemám.
Přistanu v Soundview Parku. V parcích je to nejlepší, jsem tu nenápadná.
Stromová TARDIS je fajn. Mám ráda obrovské stromy. V lesích na Gallifrey rostly i stromy s průměrem kmene padesát metrů. Tak velkej ten můj není, ale aspoň podobně. Tři metry.
Otevřu dřevěné dveře a vyjdu ven. Už je opravdu tma. Rozhlédnu se po okolí - nic zvláštního se tu neděje. Však je teprve pět hodin místního času.
Zavřu za sebou dveře TARDIS, schovám ruce do kapes a pokračuju v cestě. Z mé pusy do vzduchu stoupají obláčky páry.
Docela zima. Kdybych nebyla Pán času, tahle koženka by mi nestačila.
Vytáhnu z kapsy sondu a otočím se s ní kolem své osy. Severovýchodně odsud je něco neobvyklého - lehce zapípala. Je to v ulicích, protože už jsem z toho parku skoro venku.
Zrychlím krok, skoro běžím, a jdu po prázdné cestě dál do města.
Jsem u silnice. Rozhlédnu se, jestli něco nejede a přejdu na druhou stranu. Ruku se sondou mám stále nataženou před sebou a jdu za pípáním.
Blížím se. Naštěstí tu zase tolik lidí není. Jenom lidé vracející se z práce domů. Co by turisté dělali v takových místech. Ani by tu být neměli.
Někde v dálce zaštěká pes a z kanálů stoupá horká pára. Nahlédnu do každé ulice. Už jsem blízko, pípání sílí. Vypadá to na mimozemšťany.
Teď už je zvuk hodně hlasitý, pro jistotu ji vypnu, nechci upoutat pozornost. Je to v další ulici, tady za rohem. Zastavím se u zdi cihlového domu a opatrně tam nakouknu. Moc nevidím, ale dokážu rozeznat tři neobvykle velké siluety nějakých rohatých potvor. Jsou to mimozemšťané. Nechám sondu identifikovat druh. Nimoni.
Elektřina, proběhne mi hlavou.
Tak kolonizovat Zemi se vám zachtělo? Žádná černá díra, žádné ničení lidstva. Už ne. Vytáhnu z kapsy elektrickou zbraň a zasáhnu postupně všechny tři dřív, než si vůbec stačí všimnout.
Jenom je to omráčilo, na zabití Nimona bych potřebovala krystaly z jejich rodné planety Nimosu. Možná mám nějaké v TARDIS, ve sbírce minerálů. Dojít bych tam nestihla, musím se teleportovat. Doufám, že mě ani ty Nimony nikdo neuvidí.
Ve své hlavě se soustředím na TARDIS, představím si řídící místnost jak nejlépe umím a na to se v ní objevím. Tohle je dobrá schopnost, ať to přiznám, nebo ne.
Projdu to spletitými chodbami až do mineralogické sbírky a podívám se po Nimoských krystalech.
Nějaké tu mám, bílé i modré. Na zesílení účinků budu potřebovat ještě černý z Crinothu. Jestli tu není- ah, tady. Dobře.
Vezmu sonik a uřežu s ním malý kousek od každého minerálu, přesně tak, aby pasoval do hlavně elektrické zbraně, kterou jsem na ně použila předtím. Vložím je do ní, odjistím ji a přemístím se zpátky tam, odkud jsem přišla. Pomalu se připlížím k ještě pořád omráčeným Nimonům a vystřelím. Přímo do srdce, které mají uprostřed hrudníku, pod hrudní kostí.
Tihle si zaslouží zemřít. S Nimony se nevyjednává.
Zajistím zbraň a opatrně z ní vytáhnu kameny. Posloužily dobře. Pistoli zase schovám a vytáhnu sondu. Opět spustím skenování na mimozemské entity.
Nic tu není. Proskenuju celé město ještě jednou na chemikálie a potom na lidské hrozby. Pozná to sice jenom střelbu, ale to nevadí.
Na několika policejních stanicích a pár místech to něco našlo, ale to ať si policisté vyřeší sami. Zkontrolovala jsem, že jde s jistotou o policejní akci.
Pak něco opět na Manhattanu. V té nóbl části, ne Hell's Kitchen.
Možná bych se tam mohla mrknout. Až dojdu do TARDIS. Jdu pěšky, už je tu trochu víc lidí než předtím.

Podívám se na monitor, o co jde. Nějaká přestřelka v bohaté čtvrti. Že by se stalo něco na nějaké párty a poprali se bodyguardi? Zkontroluju to.
Přistanu na Fifth Avenue a ten kousek na Park dojdu.
Z dálky jsou slyšet policejní sirény. Na ulici je panika. Lidé křičí a snaží se utéct z dosahu zbraní. To je něco pro mě. Lusknu prsty a můj oděv se přehodí na černý kostým.
"Utíkejte." Jedno jednoduché slovo a lidé poslechnou. Přirozeně se mě bojí.
Alespoň už vidím, co se děje. Nějací dva muži pronásledují třetího a střílejí po sobě. Nikdo zatím ránu neschytal, ale porozbíjeli několik výloh a autoskel. Nevím o co jde, ale měla bych to zastavit. Nikdo jiný to za mě neudělá a ať jsou ti chlapi kdokoliv, nechci, aby to skončilo smrtí kohokoliv z nich, a navíc ohrožují chodce.
Ti dva už ho dohonili a teď se perou z bezprostřední blízkosti. Někdo z hotelu stojícího pár metrů od nich tam jenom stojí a zírá. "O co jde?" zeptám se ho.
"Drogy," odpoví.
Měla bych je předat policii.
Doběhnu k nim, rychlým chvatem vyrazím z rukou zbraně pronásledovatelům a vykopnu ji pronásledovanému. Ten se snaží utéct a druzí dva se na mě vrhnou. Odrazím je lokty, rukama se zachytím jednoho z nich a skokem se přehoupnu za něj. Kolenem ho kopnu do boku, otočím se na podpatku kopnu toho druhého do tváře. Dokud jsem za nimi, omráčím je venusianským dotekem na krk. Spoutám je nechám ležet u stěny nejbližší budovy.
Rozběhnu se za tím dalším. Zabočil za roh směrem na Hell's Kitchen, jak překvapivé. Už jsem taky za rohem, ale nikde ho nevidím. Že by se schoval za nějaké auto nebo strom? Vběhl snad do jednoho z domů?
Rozhlédnu se. Už je tu policie. Měla bych taky utéct. Nebo se znovu teleportovat.
Přemýšlím, co s tím. Teď se ale ten uprchlík znovu objevil. Myslel, že ho nechytím, ha! Běžím zase za ním, když se přede mnou objeví černá šmouha padající ze střechy. Matt. I tady je.
Je blíž k tomu člověku než já, takže to vzdám a zakřičím na něj: "Běž za ním, dostaň ho!"
Zastavím se, abych se vydýchala a pro jistotu se teleportuju z dosahu policejních jednotek. Na Fiftieth Western, už v Kitchen. To je odtamtud docela daleko.
Zkontroluju, jestli tady nikdo není a když zjistím, že ne, zase přehodím své oblečení na to původní a sednu si na lavičku.
Dnešek byl docela akční. Tohle už si snad Matt vyřídí a předá je policii.
Počkám, až se ulice opět vyprázdní a teleportuju se před Mattův byt. Počkám tam, dokud nepřijde.
"Tak co, jak to šlo? Dostals je?"
"Předal jsem ty muže policii. Co jsi tam dělala?"
"Zachraňovala zadek smrtelníkům, co asi. Co jsi tam dělal ty? Vždyť to ani není Kitchen."
"Je to poblíž. A slyšel jsem, že se něco děje. Tady zrovna nebylo co dělat, ještě je brzo."
"To jo. Taky mě to překvapilo," řeknu a přitáhnu Matta k sobě. Sundám mu z hlavy masku a políbím ho na rty.
"Co děláš, někdo nás může vidět," namítne, když se mu podaří se odtáhnout.
"Nikdo tu není. Odemykej," řeknu a vejdeme dovnitř.
"Tak přecejen ses vrátila."
"Jo, vždyť jsem to říkala. Přece si vezmu svoje věci zpátky. To je ten jedinej důvod, proč jsem tady, víš?" usměju se.
"Tentokrát se ti nic nestalo?"
"Ne. Odzbrojilas je."
"Jo, to máš recht. Hele, trochu divná otázka, ale musím se zeptat - není ti zima, jenom v tom tričku? V únoru?"
"Je. Ale v akci na to zapomínám."
"Jsem si říkala. Nám Pánům času je teplo pořád, takže…" Sundám si bundu a odhodím ji na pohovku. Znovu Matta políbím, chytím ho za triko a odtáhnu do ložnice.

"Kdo je lepší, já nebo ta tvoje Claire?" zeptám se s jistou zvědavostí.
"Víš, nikdy jsem s ní-"
"Ooh, nejsem snad tvoje první, ne?"
"Ne, to ne," odpoví.
"Dobře."
Oba zíráme do stropu. Otočím se na bok a položím hlavu na Mattův hrudník. Zlehka mě políbí do vlasů a začne si s nimi pohrávat v ruku. "Byli bysme dobrej tým, my dva. Společně. Bojovníci proti zločinu v New Yorku."
"V New Yorku?"
"Se mnou můžeme pokrýt celou plochu, ne jenom jednu čtvrť jedné čtvrti. Daredevil a Shadow Princess. Válečníci v černé," řeknu dramatickým hlasem a naznačím nápis ve vzduchu. Stejně to asi nemohl vidět.
"Jo, to sedí," připustí a na obličeji se mu objeví úsměv. Mě taky.
"Víš, ten můj kostým, trochu jsem ho okopírovala od Canary. Bojovnice ze Star City. Líbí se mi." Ten kostým, ne Canary. I když, je to docela kus… Všichni jsme bisexuální, to už tak prostě je. A slyšela jsem, že i Sara… Teď nemysli na další, Nar. Už máš v posteli jednoho, pokárám sama sebe. A stejně je mrtvá.
"To je mi úplně jedno, stejně jsem ho nikdy neviděl."
"No, máš bod." Skoro bych i usnula, tlukot třech srdcí je docela uklidňující, ale to by nesměla najednou zapípat sonda, kterou jsem měla v kapse kalhot, které leží na židli u zdi.
"Co to bylo?" zeptá se.
"Sonda. Něco se tu děje. Buď trestný čin nebo mimozemšťané. Většinou to bývá obojí," přiznám. "…To je takovej přístroj naší civilizace. Hlásí cokoliv divnýho. Vidíš, první případ. Obleč se," přikážu a vstanu z postele.
Představím si svůj obvyklý černý oblek a už ho mám na sobě. Posbírám ze země a židle své civilní oblečení a odložím ho na sedačku v obýváku. Za chvíli přijde i Matt. "Mezitím jsem zkontrolovala sondu. Zdá se, že se ti z Triády snaží pomstít. Je to past, Matte. Jdi do toho se mnou jenom na vlastní nebezpečí."
"Celý můj život je nebezpečný, to ty víš. Jdu. Vždycky jdu," vysloví bez váhání.
"Oukej. Tak na co čekáš, jdeme!"

Přístav. Zase ten přístav.
Osudové setkání.
Ale co nadělám. Asi vím, proč chtěli zrovna sem.
No, chtěli… Narafičili to tady na mě - Matta, možná oba - a mysleli, že na tu past nepřijdu. Ale to mě vůbec neznají.
Rozdělili jsme se a teď oba dva z jiného místa vyhlížíme, co se bude dít.
Je to nějaká nafingovaná rvačka mezi jejich vlastníma lidma. Asi mělo jít o předávku nějakýho zboží, už zase.
Daredevil už se chce vrhnout do akce, ale naštěstí si toho všimnu a zastavím ho. Mentálně ho přidržím na místě, nic jinýho mi nezbývá, když nevidí. Pozornost na nás upoutat nechci. Zhodnotila jsem situaci, tak se můžu teleportovat za Mattem. Snad se moc nelekne.
"Pšt. Ani slovo," pošeptám. "Je jich tam šestnáct. Dva v autech, dva za kontejnery a dvanáct v otevřeném prostoru. Většina z nich se pere mezi sebou. Já vyřídím těch dvanáct a ty ty ostatní."
"Ale-"
"Ne. Jak jsem řekla," zarazím ho dřív, než stihne něco namítnout. "Ti jsou důležitější. A moc na sebe neupozorňuj. Připliž se k nim, nemají tak dobrej sluch jako ty. Běž."
Popostrčím ho dopředu a Matt se rozběhne zadem k těm dvěma schovaným. Já vběhnu přímo doprostřed plácku u vody, kde probíhá ta bitka. Už se i střílelo, dva jsou mrtví. Jak daleko jsou ochotni zajít, jen aby zajali dva strážce?
Už si mě všimli. Nechali toho. Byla to jenom hra. Obklíčili mě v kruhu se zbraněmi namířenými zhruba někam, kde mám srdce.
No, to levé. Nikdy by ale nevystřelili. Maximálně na nohy. Potřebují mě živou. Deset asijských svalovců. Jeden problém. To bude hračka. "Tak se do toho dáme, ne? Mě nechytíte. Nikdy," zvolám s odhodláním a vytáhnu kovovou tyč. Asi se divili, jak se vlezla do kapsy.
Roztáhnu ji do plné délky a roztočím ji v rukou. Nejdřív ale zablokuju jejich pistole a nechám je odletět daleko do vody. "Jo, přesně tak, mám schopnosti. To jste nečekali, co?"
Běží blíž. Nesmím toho ale ukázat moc. Vyskočím asi dva metry do vzduchu (pro Pána času žádný problém) a několikrát se otočím jako krasobruslařka. Rychle. Potřebuju získat dostatečný spin, abych je mohla pořádně nakopat do tváře.
Už jsou dost blízko. Ani nestihli zareagovat. To se jim moc líbit nebude. Vykopnu nohu, přičemž stihnu některé zasáhnout špičkou a některé podpatkem. Bude to bolet.
Dopadnu mezi ně, skrčím se a proběhnu jednomu mezi nohama. Jsem za nimi. Otočí se. Jsem ve dřepu. Rychle stihnu ze zadní kapsy vytáhnout shieldovský oblbovák a zasáhnout čtyři, než mě doběhnou a vytáhnou další zbraně. Nože, revolvery. Jeden vystřelí - což neměl - a já se kulce vyhnu. Hodně rychle, na bok. Pořád ve dřepu.
Nevím, jak je na tom Matt, ale já si zatím vedu dobře. Rychle vstanu, tyčí jednomu vyrazím revolver a jednomu nožík z ruky. Seberu zbraně a toho, co měl nůž, zasáhnu jeho vlastní zbraní do stehna. Vystřelím po dvou, opět do nohou a podkopnu nohy dalšímu. Praštím ho do hlavy tyčí a otočím se k dalšímu. Ten po mě jde pěstmi.
Už jenom dva.
Ten poslední - opět s revolverem - vystřelí. Nestihnu uhnout, ale kulku chytím. Upustím ji na zem tak, aby to viděli.
Už ztrácím trpělivost, už to byly asi dvě minuty. Narovnám se před ně a energetickou vlnou je odhodím na zem. Trochu zaskučí bolestí, ale zase se zvedají. Mezitím se podařilo zvednout i tomu pobodanému.
Zase tři. Ten zraněný na mě jde zezadu, já se ovšem skrčím a přehodím ho přes hlavu dolů. Přišpendlím ho k zemi podpatkem a vrhnu nenávistný pohled na ty zbylé dva.
Na scéně se teď objevil Matt. Na rozdíl ode mě pár ran schytal. Už vyřídil dva.
Já osm. Na malý moment se ohlédnu a zaměřím nůž ležící opodál. Telekineticky ho zvednu a vrhnu na Asiata vlevo. Zasáhne hrudník, ale srdce ne. Mířila jsem tak, aby nezemřel. Což jsem vlastně ani nemusela, svět by byl bez těchhle mafiánů lepší.
Poslední. Ještě jednou pro jistotu zasáhnu tyčí do břicha toho bodnutého a naplno se věnuju poslednímu členovi Triády. Máchne po mě pěstí, já se skrčím, abych se vyhnula a zasáhnu ho do břicha. Plnou silou. On je ale také rychlý - otočí se a kopne. První zásah. Žaludek. Z toho bude akorát modřina, ale stejně. Naštěstí jsem stejně rychlá.
Kašlu na to, že by neměli nic vidět. Tohle mě naštvalo. Já rány nedostávám.
Přepnu na superrychlost a otočím se za něj. Kolenem ho kopnu do kříže, opřu se o něj, přeskočím ho, zasáhnu ho do tváře pravým i levým hákem, potom do žaludku a do rozkroku. Skácí se na zem. Vše v jedné vteřině. To by bylo.
Zkontroluju, že jsou v bezvědomí všichni a vydám se pomoct Mattovi. Vytáhnu tazer a zasáhnu toho posledního stojícího.
"To jsi nemusela, už jsem ho skoro měl!" zakřičí na mě Daredevil.
"Ne, neměl. Ty to víš. Dostal bys obuškem do ramene a do boku. Už se na to chystal," vyvrátím jeho tvrzení. "Já jsem dostala jedenáct a ty tři. Už přiznáš, že jsem lepší?"
"Nejsi lepší. Máš schopnosti."
"Zas tak moc jsem je nepoužila. Jenom dvakrát. Jsem lepší, D."
"No, možná."
"Ne možná. Určitě," trvám na svém.
On ví, že mám pravdu. "Tohle byla jenom předehra. Teprve teď se začne dít něco zajímavýho. Šéf. A tipuju, že kolem sebe bude mít aspoň dalších dvacet."
"Oh."
"Jo. Nech to na mě. Bude to maximálně dvacet vteřin."
"To chci vidět."
"Na to bych ti musela půjčit zrak. Dokázal bys to unést? Telepatické spojení?"
"Nic jsem neřekl."
"Bojíš se."
"Ne, nebojím."
"Bojíš. Já taky. Všichni se bojí. Můžeš to přiznat."
"Už se blíží. Auto. Nejspíš dost velké."
"Vidíš, tvůj sluch se hodí," ujistím Matta. "Už ho taky slyším."
I vidím. Bílá dodávka. Vepředu řidič a jeden těžkooděnec. Vzadu jich bude tak kolem deseti. Přepočítala jsem se.
Nebo ne? Za dodávkou jede černý Volkswagen Passat. Vytáhnu sondu a proskenuju dodávku. Sedí tam osm ozbrojených mužů. Teleportuju se dovnitř a uspím ty dva v kabině dřív než si vůbec stačí všimnout. Přeberu volant a zabočím k vodě. Zapnu zpátečku a nacouvám do vody. Teleportuju se zase ven, uvolním jedny dveře, aby mohli vyplavat (tak moc jsem hodná) a soustředím se na Passat.
Čtyři lidé. Dvě ženy, dva muži. Řidič, ochranka, šéfka, druhá nejvyšší. Na dálku uspím dva muže vepředu a zastavím auto. Otevřu dveře na obou stranách. Jsou nuceny vystoupit.
"No tak, pojďte ven. Nestyďte se. Utkejte se se mnou osobně. Vyzývám vás," zavolám sebejistě na celý přístav tak, aby to bylo slyšet až v autě. "No tak, nekoušu! Aspoň zatím…"
Nic jinýho už jim asi nezbývá. Všichni ostatní mrtví nebo v bezvědomí, jenom my čtyři. Dva proti dvěma. Fair play. Víceméně.
Dvě ženy tedy po chvíli neochotně vystoupí z auta. Jedna je starší malá Číňanka s šedými vlasy, hůlkou v ruce a v čínském kimonu. Ta druhá je o něco mladší a hezčí, s čistě bílými vlasy, v moderním kabátě a kalhotách.
Tohle je šéfka, ta starší je jenom něco jako viceprezidentka. Ale i tak vypadá dost nebezpečně. Nepodceňovala bych ji.
"Chtěly jste nás dostat? tak to se asi moc nepovedlo, co? Dvacet šest mužů. Z toho dvacet tři jsem vyřídila já. Myslíte si, že skočím na tu vaši past? Chtěly jste strážce? Tady nás máte. Ale asi trochu jinak, než jste čekaly, co?"
Ta bělovlasá naznačí stařence, aby počkala u auta a sama se vydá naším směrem. Co má v plánu, hm? Celou dobu měla ruce v kapsách kabátu, ale teď pomalu vyndává pravou ruku. Něco v ní drží. Vypadá to nenápadně, ale já ty její triky prohlédnu. Pořád vypadá, jakože nic, ale za maličký moment už mým směrem letí hodně rychlý, ostrý kovový předmět. Odrazím ho tyčí a hvězda s řinkotem dopadne na zem. "Tohle? Vážně? Nemáte něco lepšího?" zavolám na ni. "A vůbec, jak se jmenujete?"
"To není vaše starost," odpoví a vytáhne malou ruční zbraň. Šestatřicítku.
Šest nábojů, to zvládnu. Ona však vystřelí jenom třikrát, míříc na nohy. Vytvořím před sebou tele-silové pole. Kulky se od něj odrazí a dopadnou do kaluže přede mnou.
Už je skoro u nás. Matt se připraví do bojové pózy, nunčaky v rukou. Nachystám si před sebou tyč ve vodorovné poloze. Žena ze sebe shodí kabát, hodí ho jen tak ledabyle na zem a vyhrne si rukávy černé košile. Stojí metr před námi a ani se nehne. Pěsti připravené na boj. Najednou zakřičí, vyskočí a kopne. Ten úder byl na mě. Rychle se stačím sehnout, abych nedostala ránu do hlavy a uskočím kousek dozadu. Ona pokračuje se svou snahu udeřit mě, já její zásahy pokaždé odrazím, rukama, nohama, tyčí. Do souboje se vloží i Matt a podařilo se mu ji dvakrát zasáhnout zezadu. Teď už jde i po něm. Je dobrá, ovládá několik druhů bojových umění, ale my jsme na ni dva. Chvíli bojuje se mnou, chvíli s Daredevilem.
Matt pár ran dostal, já jednu. Pod krk. Na chviličku mi to vyrazilo dech. To mě naštvalo.
Mezi zuby procedím nadávku a odfrknu si. Snažím se ji zasáhnout a porazit ještě vehementněji. Taky už pár ran tyčí schytala. Můj cíl je ale dostat se za ní.
Využiju chvíle, kdy se soustředí na Matta, udělám dva kroky dozadu, trochu popoběhnu a udělám salto vpřed. Přes Číňanku. Ona si všimla, ale ani nestihla zareagovat. Přiložila jsem jí studenou tyč na krk. "Ruce nahoru. Pomalu," nařídím ji. Matt na ni namíří nunčaky a ona neochotně zvedne ruce do vzduchu. Chytím ji za obě zápěstí a přendám její ruce za záda. Z kapsy vytáhnu pevná pouta a spoutám ji. Potom ji omráčím tazerem a podržím, aby nespadla dolů. Ta babička to celou dobu jenom pozorovala, ale teď, když vidí, že byla hlava Triády poražena, zvedne hůlku, o kterou se celou dobu opírala, oddělá rukojeť a objeví se čepel. Máchnu rukou a její hůlka odletí pět metrů daleko. Diví se. Vzhlédne ze země a už se chystá zpod sukně vytáhnout pistoli, ale zastavím ji. Stejně by se asi netrefila, je od nás dvacet metrů a třicet jedna centimetrů daleko a špatně vidí.
"To je dobrý," řeknu směrem k Mattovi a jdu ke starší ženě. "Hlídej tadyhle Chinu White."
Číňanka s bílými vlasy, jakou jinou přezdívku by mohla dostat? Stařenka pochopí, že nemá šanci rovnou zvedne ruce. Tak je to správně.
"Co s námi teď uděláte? Vyhrála jste," povídá žena čínsky.
"Jo, vyhrála. Myslím, že vás předám FBI. Policie by s mafiány asi moc nezmohla, zvlášť, když u nich máte vlastní lidi," odpovím rovněž v čínštině.
"Mluvíte čínsky?" podivuje se.
"Mluvím všemi jazyky. Stejně jako vy mluvíte anglicky," podotknu. "Ruce za záda."
Zdá se, že v klidu dává ruce za záda, ale to jsem se spletla. Otočí se a sevře ruce kolem mého pasu. Praští mě čelem do čela a chystá se kopnout. Já její ruce rozpojím a hodím ji na zem, věk nevěk. Překvapila. Přiložím jí tyč na krk.
"Ts ts ts, to se nedělá! Otočit!" syknu a tyčí naznačím otočku na břicho. "Vy jste byla tak troufalá, abyste na mě zaútočila, takže to nepůjde po dobrém, pěkně se vyválíte v kalužích."
V Americe v zimě moc nesněží, spíš prší. Ne jak u nás. Hnusný kaluže.
Žena se tedy neochotně překulí na druhou stranu a já ji taktéž spoutám. Tentokrát zůstane při vědomí, nepotřebuju táhnout dvě. Zvednu ji ze země a vydám se zpátky k Mattovi. Předám mu stařenku a sama zvednu Chinu White a přehodím si ji přes rameno. "Zaskočíme si do kanceláře FBI. Pojď, ať to máme rychle za sebou.
"Myslel sem, že se umíš teleportovat."
"To ano, ale ne se třema dalšíma lidma. Jdeme."
"Pěšky?"
"Ne, vezmeme si ten Passat. Vytáhneme z něj řidiče a pojedeme. Je to kus cesty," prohlásím a s Chinou na rameni se vydám k autu. Matt mě následuje, před ním cupitá stará Číňanka. Otevřu přední dveře a vytáhnu řidiče. Matt pořád jistí Chinu Grey a také vytáhne spolujezdce-bodyguarda. Posadím White na místo vedle řidiče, sednu si za volant a počkám, až se vzadu usadí Matt s Grey. Vyjedu s přístavu a namířím si to na silnici směrem New Yorská pobočka FBI.


Auto jsme vrátili zpátky do přístavu a přivolali policii. Rychle jsme se stačili vypařit a po střechách jsme se dostali do ulice, kde Matt bydlí.
"To by bylo. Vyřídili jsme šéfky mocné čínské mafie," povzbudím ne moc nadšeného Matta Murdocka. "Netvař se tak sklesle."
"Netvářím se­-"
"Však to nemůžeš vidět."
"Jdeš se mnou-?"
"Zastavím se pro věci. Mám ještě pár věcí doma," přitakám. "Zase zítra."
Přehoupnu se přes okraj střechy Mattova domu a skočím dolů. Dopadnu a rozhlédnu se. Počkám, až Matt seskáče po balkónech a požárním schodišti a otevřu dveře sonickým perem. Nechce se mi čekat, až vytáhne klíče. Dojdu k sedačce a vezmu si oblečení. Sundám si z obličeje škrabošku, Matt si tu svou punčochu taky stáhne a chystá se uklidit náčiní do skříně. Stoupnu si před něj a letmo ho políbím. "Ahoj zítra," řeknu a teleportuju se do své TARDIS.

A takhle to jde pořád. V New Yorku jsem zůstala celý rok. Jako Shadow Princess. S Mattem.
Nevím, jak to mezi náma dvěma vlastně je. Ale pomáháme si. A trénujeme. Trochu se se mnou zlepšil ve vyhýbání se rychle letícím předmětům.
Jak? No, vždycky jsem mu zahojila ránu. Jinak to ani nešlo.
Nevím, jestli to je láska. Je to složité. Ale něco k němu rozhodně cítím, to ano. Rozhodně jsem mu začala víc věřit.
Ví i o TARDIS. Už mu nechávám i polovinu nepřátel, se kterými bojujeme. Někdy jsou to lidé, někdy mimozemšťané. Někdy obojí.
Nebo i metalidé. Central City odsud není zase tak daleko.
A potom jsme potkali i těžké protivníky - Kingspin, Wilson Fisk, Anarky, Liga stínů… Ale i Kree a Inhumans.
Proč se vlastně nedomluví, jak budou lidem se schopnostmi říkat? Všude je to jinak.
Pomohli jsme i Avengerům, Spidermanovi a Jessice Jonesové.
Dokonce jsem byla svědkem jedné menší bitvy mezi Polobohy a nestvůrami. Percy se zase na chvíli vrátil domů. Páni času umí prohlédnout Mlhu, však je to výmysl sousední planety. Olympané jsou ve skutečnosti mimozemšťané. Ale to je na delší vyprávění. Zase jindy.
Celý rok. Nějak jsme to zvládli, ochránit město. Ale teď před námi leží poslední, nejtěžší úkol.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oblíbený seriál?

Doctor Who 41.2% (21)
Sherlock 7.8% (4)
Teorie velkého třesku 2% (1)
Arrow 9.8% (5)
Agents of SHIELD 9.8% (5)
Jak jsem poznal vaši matku 3.9% (2)
Flash 3.9% (2)
Upíří deníky 3.9% (2)
Supernatural 17.6% (9)

Komentáře

1 Týna Týna | 2. listopadu 2015 v 18:19 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/zelena-na-tisic-zpusobu :-) Díky moc!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama