Gallifreyanka: Krvavě červené jezero

23. února 2016 v 18:12 | Sophie |  Gallifreyanka
Po dlouhé době jsem zpátky :) To víte, ta lenost... Ne, že bych nepsala, jenom cokoliv jinýho než to, co bych měla (= Gallifreyanka, nebo aspoň kapitola, která je na řadě). Nicméně, u babičky je ten vzduch snad nabitý nápadama a tak píšu. Napsala jsem první z několika samostatných povídek ke Gallifreyance, mimo kapitoly.
Tahle se odehrává na Gallifrey v době, kdy Naranique chodila na Akademii a je to vlastně prequel buď k 1. nebo k 15. kapitole. Na AO3 to postnu k patnácté, takže asi spíš tam.
Vy už víte, kdo je Kaston, pokud jste četli, a taky víte, že tam často mluvili o minulosti na Akademii a věcma, co se mezi ní a Kastonem, aka Jamesem Bondem, stalo. Prostě jsem to musela napsat.
Je to docela dlouhý a zvládla jsem to za šest hodin. Což je docela dost. Celé v duchu těch fanfikcí o Doctorovi a Masterovi vjejich mladých letech na Gallifrey a často jsou i zmíněni, protože když jste četli, víte, co je Bond zač.
Ovšem, začala jsem Gallifreyanku překládat do angličtiny a trochu - spíš výrazně - ty první kapitoly přepisovat, přidávat popisy a sem tam i repliky. Tohle i další kapitoly Gallifreyanky se budou jaksi odvíjet od toho překladu, jednou přepíšu i českou verzi, prvních 13 kapitol do ich-formy a tak.
Hm, a, malé varování: SMUT ALERT. Sprostá slova, pití, sex. Pokud je vám to proti srsti, říkám rovnou, radši to nečtěte.


Gallifreyanka: Krvavě červené jezero

Citadela, Arcadia, Gallifrey, rok 8 004 365 574, 27. 6. (= 5574 Rassilon Era)

Vracíme se z dnešní poslední hodiny. Konečně! Dimensionální geometrie dokáže být někdy tak nudná… a ještě k tomu na moje stopadesátý narozeniny.
Už se nemůžu dočkat toho překvapení, co Kas říkal, že pro mě má. Doufám, že to bude něco pořádnýho, ne jako na ty stý…
Už jsem skoro u mé a Zephaniiiny ložnice. Ujdu bílou, čistou a prázdnou chodbou ještě pár kroků a jsem tam, hromada náramků a přívěsků, které mám na sobě, při chůzi cinká. Ledabyle mávnu pravou rukou před fotobuňkou a počkám, než se dveře odsunou na levou stranu; vejdu dovnitř. Zephanii už má po hodinách a dělá úkoly, ležíc na zádech na její, pravé, posteli, prostěradla zmuchlaná a plášť úhledně pověšený na věšáku. "Ahoj, Zeph. Prostorová trigonometrie nebo Základy planetární fyziky?" ptám se s neutrálním, až lhostejným tónem a shodím ze sebe svůj plášť. Odhodím ho do rohu postele a je mi jedno, že se pomačká. A co.
Zeph se na mě ani neobtěžuje podívat, tak zavrtaná je do práce. "Hoj. Trigonometrie. Nemám čas," odpoví zamyšleně a nepřítomně, přičemž lehce okousává tužku a očima lítá po textu. Taková drzost!
Natáhnu se na mou postel, stojící u zdi, nezajímající se o Zeměpis nebo Dějiny Gallifrey. V takovej speciální den jako dneska mi může být Akademie ukradená. "To mi ani nepopřeješ? Pěkná to sestra. Kde jsou ty starý dobrý časy, hm?" řeknu spíš stropu než sestře a prohlížím si své dlouhé, červené nehty.
"Moc ráda bych s tebou tlachala o tom, jak je tvůj kluk úžasnej a jak Aglina zase leza profesorce do zadku jenom kvůli dobrý známce, ale teď ne. Blíží se mi termín," odpoví sarkasticky, ale suše a trochu se ušklíbne (ani ji nemusím vidět, abych to věděla) a její myšlenky se zase hned vrátí ke knihám a tabletu. Otočí stránku v jedné z nich, celé popsané cirkulární gallifreyštinou.
"Jdi někam," odseknu a zvednu se do sedu, "jdu za Mar." Vstanu z postele a přejdu k zrcadlu, abych zkontrolovala stav make-upu a vlasů. Řasenka nerozmazaná, rtěnka drží, vlasy v pořádku. Nechci, aby Kas viděl jako nějakou cuchtu ušmudlanou. Možná trochu pudru… Vysunu šuplík a vytáhnu krabičku líčidel, ze které vezmu balení pudru a štěteček a přepudruju si nos. Teď je to dobrý. Vyjdu ze dveří, a když se zavřou, mrknu na hodinky - za hodinu a šedesát jedna minut je 32. Čas na párty.
Ani jsem se nemusela otočit, abych věděla, že na mě Zeph ukázala prostředníček. To je prostě ona a to její období, co nadělám. Nevšímám si toho a jdu na konec chodby ke gravýtahu - kovové plošině uvnitř stejně kovové roury s tlačítky na stěnách. Potřebuju vyjet o pět pater výš, k ložnicím rodu Lungbarrow, tam, kde najdu Kase a Mar. Nejspíš.
Výtah jede dvě vteřiny, svítící slabým modrým světlem nabitých částic, a zastaví se. Vyjdu ven a vydám se doleva a potom znovu doleva, za roh. Ještě patery dveře… Zrychlím krok a podpatky klapají. Kolem mě projde skupinka Začátečníků a zvláštně se na mě podívá, jakoby nikdy neviděli Vyššího studenta.
Jsem u jeho dveří, na pohled stejných jako moje. Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. S šoupavým zvukem se odsunou a já vkročím dovnitř. Kaston tam jako vždy leží na posteli čelem ke dveřím, na břiše a čte si něco na svém tabletu - milimetr tenkém, 25x20 centimetrů velkém průhledném kusu plexiskla. Jako vždy se tváří zaujatě a nevědomky se usmívá tím svým typickým přidrzlým, ale sladkým úsměvem.
Neudržím se a musím mu úsměv oplatit; on se na mě podívá, zvedne obočí a jeho úsměv se ještě rozšíří. Otočím se a mávnutím zavřu vchod, aby sem nebylo vidět. Kas odloží tablet stranou; všimnu si, že studoval Mýty, legendy a proroctví. Převalí se na záda a posadí se, aby mě přivítal dalším okouzlujícím úsměvem. Marianne leží vedle a nevšímá si nás, sledujíc nějaký hloupý Olampianský film.
"Ahoj, oslavenkyně," řekne a natáhne ruce před sebe. Sednu si mu na klín; on mě pevně obejme, a když se nadechnu, cítím jemný nádech skořice a pomerančů, Kasovu voňavku. Sepnu si ruce za jeho krkem a přitisknu své rty na jeho v dlouhém, mlaskavém polibku.
Marianne, jeho sestra, se na nás podívá, protočí panenky a vrátí se zpátky ke svému holoprojektor promítajícímu ro stupidní lovestory.
"Řekni mi, co pro mě máš," zašeptám mu do ucha, když se odtáhnu a podívám se přímo do těch jeho uhrančivých, hnědých očí. On se nakloní ještě blíž a vypadá to, že by to snad i prozradil, ale nakonec řekne jenom: "Počkej si." Lehce ho plácnu přes ruku, vstanu a sednu si vedle Kastona. Jeho postel je tak pohodlná… že se neovládnu a zase si lehnu, na šířku a hlavou ke zdi. Temenem se jí dotýkám.
Strop jejich pokoje září modrými, fialovými, růžovými a oranžovými scénami z vesmíru, jako vytrženými z reality. Jako skutečné. Pohled na ten strop jsem milovala odjakživa, už od doby, kdy mi bylo osm a potkali jsme se poprvé.
Jak se jmenuješ, zeptala jsem se toho malého, sladkého klučíka s hnědými, rozcuchanými vlasy. Kaston, odpověděl. Já jsem Equinaran, řekla jsem zase a ihned jsme se stali přáteli a po necelých 86 letech dokonce i něco víc.
Jsem úplně zasněná do pohledu na ty vesmírné scenérie (už zase), když sebou najednou trhnu v překvapení, jak se dveře spojující tuhle místnost a vedlejší, otevřou. Vysoký, 180 let starý, lehce zarostlý blonďák v jakém jiném než červeném plášti vejde dovnitř a všechny nás sjede pohledem. Reg. "Co tady děláš, nemáš být náhodou v aule na časových pokusech nebo tak něco? A řekni laskavě své mladší sestře, ať není tak protivná."
"Je to i tvoje sestra, Naran. A ne, mám před zkouškami, večerní hodiny jsou zrušeny," odpoví mi a uvelebí se na posteli vedle Marie.
"Nikdy bych do tebe neřek, že máš rád takový slaďácká sračky jako Vášeň Afrodity," posmívá se mému druhému nejstaršímu bratrovi Kas. Ušklíbnu se, protože má pravdu.
"Nech toho, Kastone, nebo přísahám, že tě uškrtím tolikrát, dokud ti nedojdou regenerace," štěkne Regald na mého přítele a dá ruku kolem Mariiných ramenou.
Ti dva nejsou na veřejné projevy své lásky tak, jako třeba já a Kaston. Páni času neuznávají něco tak 'primitivního' jako koncept lásky. Reg by nejspíš řekl, že nejsme zvířata. Aťsi říká, co chce, třeba radši budu zvíře než zavrhovat to, co máme. Stejně Marianne miluje, ať si říká, co chce. Jenom to nepřizná a dost možná to ještě nepřiznal ani sám sobě.
"Kde je sakra vůbec Periall? Slíbil, že se budeme učit na zkoušky ze základního pilotování časových kapslí," prohlásí Kaston a očima tiká mezi každým z nás, jako bysme to snad mohli vědět.
"Nejspíš se muchluje někde v rohu s malou Zephanii," odpoví mu sarkasticky Marianne, nejstarší Thetova dcera. Nicméně může mít pravdu. Proč vlastně byla tak naštvaná? Vyrušila jsem ji z něčeho? Schovával se pod postelí? Dost možná. Ta malá-

Jen tak klidně ležíme na postelích, když se od vedle rozezní hudba; ale ne překrásná symfonie čiré radosti nebo smutku nebo všeho dohromady, ale rozvrzané skřípání znějící jako rozbitá časová kapsle. "Pro Rassilona, ti vedlejší už mají zase nějakou zatracenou párty!" zakřičím a vypustím z úst zoufale znějící nářek. Tohle už překračuje hranice. Zabuším šestkrát na kovovou stěnu na znamení, aby se ztišili, ale ta otravná kakofonie ne a ne přestat. "Tohle je dost často slyšet až k nám dolů. Do pekla s nima, já tu holku snad jednou zabiju! …Musíte vy Lungbarrowci vždycky být tak neúnavně otravní, neohleduplní, nespoutaní a bláhoví?! Vypadá to tak," prohlásím nakvašeně a otočím se ke Kasovi.
"Na mě se nedívej, já jsem po matce napůl Oakdown," brání se a zvedne ruce do vzduchu, jakoby se vzdával.
"Ale to i ona," namítnu. S tím se musí něco udělat.
"Neber dědečkovo jméno nadarmo," ozve se poněkud opožděně z vedlejší postele.
"Můžu si říkat, co chci." Už to nemůžu poslouchat. Zavřu oči, soustředím se na tu 'hudbu' a lusknu prsty. Je ticho. "To je lepší."
Zanedlouho se na chodbě ozve dutě znějící zvuk kroků, naštvaných kroků. Nejsou asi zrovna nadšení.
Dveře se otevřou a vejde Kasova mladší, taktéž hnědovlasá a malá sestra, ruku v ruce se svou přítelkyní. Obě se tváří uraženě. "Kastone, řekni své přítelkyni, ať nás nechá být a nechá si těch svých triků--"
"A co uděláte, půjdete si stěžovat mamince? Nebo snad profesorovi Borusovi? No? A co tak asi proti mně zmůžete, jsem starší a urozená. Za zkaženou nepovolenou párty tresty nejsou, bohužel," přeruším Adillu a pošlu jí tvrdý a svérázný pohled, " no tak, běžte žalovat! Padejte!"
Dveře se zasunou a ony si to neochotně zase nakráčí zpátky.
"Dobře ty, Naran. Ty seš asi jediná, kdo umí moji malou rebelskou sestřičku zpacifikovat," Kaston řekne a znovu se otočí na bok, čelem ke mně.
"Kdybys nebyl takovej zbabělec… Na ni musíš tvrdě, zlato, vždyť víš, že je celá máma. Rassilon ví, co z ní vyroste," povzdechnu si, cvrnknu Kase škádlivě do nosu a letmo ho políbím; on mi prsty pročísne mé dlouhé, blonďaté kadeře a začne si pohrávat s copánky v nich zapletenými.
"Co Časová fyzika?" překvapí mě svou otázkou.
"Vážně se chceš bavit o tom? …89 procent, ale myslím, že mi ubrala aspoň pět kvůli mýmu původu. Profesorka mě očividně nemá ráda." Převalím se zase na záda, abych mohla zírat do toho vesmírného stropu.
"Já dostal 72 kvůli nezdaru při zavírání časové trhliny, ovšem před týdnem jsem měl 96 procent z Bojových umění a sebeobrany," povídá můj přítel a vezme mou ruku do své. Stiskne ji, políbí a dál jenom leží, zírajíc mi do očí. Takhle bych mohla vydržet hodiny. "Přemýšlela jsi někdy o tom, jaké jméno si zvolíš při graduaci?"
Tohle téma jsem teda upřímně nečekala. Zaskočil mě. Hm, ne? "Ani ne, proč?"
"Nevím. Nemám rád ticho," odpoví po chvilce váhání, "já bych si asi vybral Zachránce. Připomíná mi tu misi na Trivolii-8."
"Vždycky ten epický hrdina s božským komplexem, že? To máš rozhodně po otci."
"To je taky jméno, Doktor."
"Ale Vládce, případně Panička je ještě horší," dodám a usměju se při pomyšlení na směšná jména Kasových, Marianniných a Adilliných rodičů. Jeho rodina měla vždycky sklony k heroismu, velikášství, předvádění se a trochu i sobectví. "Já ani nevím, možná si ho ani měnit nebudu."
"Protože Princezna ze stínu není o moc lepší," prohlásí Marianne a dokonce na chvilku vzhlédne od projektoru, aby se podívala na mě. Ona poslouchala? Liška jedna. "Moc temné a strašidelné."
Ale patří mi to. Můj původ není zrovna… úctyhodný. Co matka udělala… Skoro mi ukápne slza při vzpomínce na mámu, ale udržím se. Musím být silná, jinak v životě ničeho nedosáhnu. Nechci skončit jako nějaká špinavá nicka ve druhořadém městě, protože jsem byla slabá a ukázala emoce. Nikdy. Jediný emoce, který si můžu dovolit, jsou ty směřované mému úžasnému a milujícímu příteli.
"Dost řečí, pojďme v kuchyni šlohnout nějakej alkohol pomocí maskovacího zařízení a zdechnout se na chvíli do lesa. Jenom my čtyři-- šest. To by nám ti dva neodpustili," řeknu po chvilce a prudce se posadím. Vstanu, uhladím si záhyby na červených řasených šatech, poznávacím znamení Prydonské koleje.
"Do lesa? Ale tam teď vážně ne--"
"Co, bojíš se snad tmy? Měsíce svítí a Cardonkové jsou dávno zalezlí. Nebuď zbabělec, vstávej!" Natáhnu před sebe ruku a ponoukám ho, aby vstal. Kaston se neochotně postaví, dojde k šatně a vytáhne z komody dva malé kovové náramky, které jsme před dvaceti lety sebrali ze skladu rozbitého vybavení a opravili je. No, já je opravila. Jeden mi hodí a oba naráz zmáčkneme tlačítko, které nás udělá neviditelnými. Jdu napřed, mávnu pro odsunutí dveří. Na chodbě nikdo není, ale to nás nemusí vůbec zajímat, jelikož nejsme vidět. Maximálně by mohli zachytit naše mozkové vlny…
Takovýhle věci miluju, plížit se v noci Citadelou do zásobovacího patra a sebrat tři, čtyři láhve kwltu, silného charangového vína. Jenom my dva a tma - už je 31 a světla přešla do nočního módu.
Můj tep se zrychlí skoro na 200 úderů za minutu.
Na malý moment vždycky zapomenu na to, co jsem tehdy viděla v Časovém víru před - je to možné? - 142 lety. Jak ten čas letí. Ještě tak třicet let a budou z nás opravdoví, vystudovaní Páni času, a přecejen je to tak nedávno od Zasvěcení, prvních hodin, prvního setkání - a nejen s Kasem - první pusy nebo první společně strávené noci.

"Jsme zpátky," vykřiknu možná trochu moc nahlas, když se vrátíme zpět do Kasova pokoje se čtyřmi láhvemi charangového pití v rukou a odmaskujeme se. Kas jde vrátit maskovače tam, kam patří, a já si všimnu, že už se připojili i Zeph a Per. Přecejen jsme měli o těch dvou pravdu. "Hele kdo se ukázal. Co ta tvoje 'trigonometrie'? Už jste s tím skončili?" popichuju sestru, která sedí s Perem na naší - Kasově - posteli.
"No tak, Equinaran. Myslela jsem, že už jsi dávno přišla k rozumu, když je tady Kaston," odvětí a při vyslovení jména mého přítele napodobí stupidní, rádoby zamilovaně znějící hlas jedné z postav Nebeských válek, dalšího Olampianského dramatu. Proč mají všichni tolik v oblibě ty zatraceně nudný filmy ze sousední planety?
Opravdu, nech toho, Zeph. Slibuju, že taky nebudu komentovat fakt, že ses místo projektu do Prostorové trigonometrie vyspala s Periallem, řeknu jí telepaticky a ona stejně odpoví, Jak já nesnáším ty tvoje schopnosti. Nelez mi do hlavy!
Ostatní jsou ticho a v malém pokoji se stupňuje napětí. Podívám se na Kastona a ten si prstem zakrouží před obličejem, aby mi dal najevo, že jsem zase nasadila ten 'zlověstný telepatický obličej'.
Tak teď komunikujeme telepaticky? ptá se Reg a natáhne se pro jednu z láhví, když kolem něj projdu k mému koutu Kasovy postele. "Žádná telepatie. Tak jdeme, ne?"
"Já si vážně nemyslím--" Kas protestuje a dokonce se mě napřáhnutím ruky snaží zastavit v chůzi zpátky ke dveřím. Já se tedy zastavím a podívám znovu na hodinky. 31:17. Skoro jsem zapomněla; nezahrnuje to překvapení snad-- les? Posunky Kasovi naznačím ty, já, za dveře, hned, on zprávu pochopí a vstane. Oba, se zíráním ostatních, rychle opustíme místnost.
"Nechceš snad-- je to ten důvod, proč tak mermomocí nechceš do lesa? To 'překvapení'?"
Kas mě utiší přitisknutím ukazováku na mé rty a řekne, "Nechtěl jsem nic říkat… bude se ti to líbit. Můžeme vzít ostatní, jestli na tom trváš. Je to na tobě. Nic proti." Skloní ruku dolů.
"Dobře. Ale není to nic… nevhodnýho, že ne? A oni odejdou," řeknu rozhodně, míříc můj ukazovák na něj, pro změnu. On zavrtí hlavou a usměje se tím prohnaným úsměvem. Jemně a krátce ho políbím a vrátíme se zpátky dovnitř za přáteli.
"Co, hrdličky, potřebovali jste si něco 'vyříkat v soukromí'?" prohodí Maria s úšklebkem a zavrtí hlavou, nechápajíc, proč musíme neustále projevovat náklonnost k sobě navzájem. Ona a ty její dvojsmysly.
"Sklapni. Jdeme, a hlavně nenechte nikoho nás zahlídnout," upozorním všechny přátele v místnosti a otevřu dveře (pokolikáté už?). Všech šest z nás vyjde ven, sjedeme gravýtahem do přízemí a tajným zadním vchodem se vyplížíme ven.

Měsíce svítí poměrně dost jasně, ani nepotřebujeme baterky. Vezmeme to oklikou, aby nás ve městě nespatřili. Tady můžeme být hluční a veselí a užívat si tu teplou letní noc, jelikož nás nikdo kromě místní fauny neuslyší. Jakoby celá Arcadie byla naše. Celý Kapitol a celá Citadela a vůbec celá Gallifrey. Jsme jenom my a na tom záleží.
Se smíchem a neskrývaným štěstím - což je vzácné - doběhneme k prvním stříbrolistým stromům; za svitu měsíců se lesknou jako diamanty. Nádhera.
Kousek jdeme, ruku v ruce; já a Kaston, Zephanii a Periall, Marianne a Regald. Nikde nic zvláštního. Zastavila bych už tady, na mýtince s vykotlanými pařezy a párečkem lumi-králíků, ale Kas mě táhne pořád dál, hlouběji. Jsme v čele, ostatní zaostávají o pár metrů.
"Kam mě vedeš, pane Tajnůstkářský?" prohodím. Museli jsme ujít alespoň tři kilometry.
"Počkej a uvidíš. Už jenom kousek."
Jdeme ještě asi sto metrů; ostatní zaostávajícím dál víc. Začínám si myslet, že záměrně. Kas se náhle prudce zastaví a zakryje mé oči svými dlaněmi.
Poslední kousek musím jít se zavřenýma očima a málem zakopnu o půlmetrový hřib, ale Kaston mě chytí a ustojím to. Zdá se mi to, nebo jsem v téhle části lesa nikdy nebyla? Co to asi--
Kaston oddělá své ruce a řekne: "Už můžeš otevřít oči. Všechno nejlepší ke stopadesátým narozeninám, moje milá Equinaran."
Otevřu oči a to co vidím-- wow.
Stojíme na útesu - podívám se nahoru - pod horou Jasmin. To jsme museli ujít mnohem víc než tři kilometry. Znovu se podívám dolů - tohle místo je neuvěřitelný. Dole pod útesem je v dálce vidět malé- no, středně velké, červeně fosforeskující jezero. Červený plankton.
Ta hra světla, ještě spolu s měsíci, je vážně neuvěřitelná. Červené světlo osvětluje celé údolí i okolní rudou trávu (trochu to vypadá jako krev…) a svítí do noci jako obrovská lucerna naděje; planoucí pochodeň. Ale to není všechno.
V úžasu si zakryju pusu dlaněmi a málem neudržím slzy štěstí. Otočím se ke Kasovi, který stojí celou dobu za mnou s rukama omotanýma kolem mého krku, a obejmu ho, přičemž spatřím druhou polovinu toho překvapení.
Za námi je několik planoucích stromů rostoucích do kruhu, které jsou ověšené prastarými barevnými elektrickými žárovkami (kde sakra vzal elektřinu tady v lese?) původem kdesi z druhého konce vesmíru; září žlutě, zeleně, modře a červeně dohromady, na střídačku. Ta hra barev s listy je jednoduše dokonalá.
A pod těmi stromy je na zemi rozprostřená obrovská pikniková deka s košem plným roztodivného exotického ovoce (předpokládám, že se jedná o ovoce), které jsem nikdy předtím neviděla, a u něj malá, dřevěná podlouhlá krabička převázaná mašlí v našich Prydonských barvách.
"Jak jsi to-- kde jsi to-- je to úžasný a nádherný a já ti děkuju tak strašně moc, Kasi." Dojdou mi slova.
Už slyším to Mariino typické štěbetání. Moment pokažen.
"Chtěl jsem to sdílet jenom s tebou, když oni by byli tak neodbytní," omlouvá se Kaston. Já se odtáhnu a stoupnu si vedle toho nejbláznivějšího, nejkrásnějšího a nejlepšího Gallifreyana, jakého jsem kdy mohla potkat, mého přítele.
"To nevadí, taky by to měli vidět. Ale jak jsi na tohle místo proboha narazil? Já vím, všichni o tom vědí, ale stát tu, to je jiný kafe. Tomu se nic nevyrovná."
"Možná to, co přijde potom," vtipkuje Kas a usměje se. Jeho hnědé, naschvál rozcuchané vlasy zachycují světlo žárovek a jeho vysoká, svalnatá postava je snad ještě přitažlivější než jindy… "Byli jsme tu při Zoologii, před týdnem. Taky vás to čeká, za rok."
A zase naráží na to, že je o jeden pitomej rok starší. To ho snad nikdy nepřejde. "Takhle je to mnohem lepší," řeknu a natáhnu se pro pořádný polibek, "miluju tě, Kastone-Kartrigu z Lungbarrow."
"Taky tě miluju, Equinaran-Marao z Blyledge. I když občas dokážeš být pěkně protivná a panovačná a tvrdohlavá a drzá--"
"To už stačí," přeruším ho a opřu si hlavu o jeho pravé rameno, obdivujíc krásu krvavě červeného jezera.

"Wow, tohle je fantastický!" vykřikne Zephanii a dodá: "Ale měl jsi rovnou říct, že nás tu nechceš. Však víš, takový romantický místo, ještě s dekou…" Uchichtne se. To je jiná než postel, co?
"Ne, jsem ráda, že tu jste. Nejlepší přátelé navždycky, ať se děje, co se děje."
"Jo. Navždycky. Všechno nejlepší, Naran," dodá Maria. Jdu k nim a všechny tři se obejmeme. Kas dojde k nám, vytáhne z kapsy svého hábitu dvě láhve kwltu a otevře je.
"Tak si dáme, ne? Na Equinaran,"zvedne jednu do vzduchu a napije se, druhou podá Regovi. Sedneme si na deku, místa je tu dost.
Zeph sedí Perovi na klíně a on ji objímá, Maria s Regem těsně vedle sebe a dotýkají se rameny a hlavami a já se natáhnu, opřená o Kase.
Ty světla dodávají tomuhle místa kouzelnou atmosféru a já si přeju, aby noc nikdy neskončila a my nemuseli další den na hodiny Literatury, Nauky o válečných zbraních (ne co to vůbec máme), Rekreační matematiky a Komplexní chemie.
Všichni se postupně napijeme a pití jede druhé kolo.
"Co je to vlastně za ovoce a odkud to máš?" zeptám se Kase s docela velkou zvědavostí a zakloním hlavu, abych se mu podívala do očí.
"Z cest a misí rodičů, radši se moc neptej a dej si. Všichni, nabídněte si. Není to jedovatý nebo tak," ubezpečí nás a opět si začne pohrávat s mými vlasy. Zvlášť se mu líbí ty červené prameny, co jsem si udělala minulý týden. Políbí mě na temeno a natáhne se do mísy pro jeden z plodů - šestiúhelníkovitou, fialovou kouli, přičemž se musí naklonit přese mě.
Kousne do toho ovoce a ono vydá takový divný, čvachtavý zvuk a všichni se zasmějeme.
Právě ke mně dorazil kwlt. Dvakrát si hltnu a podám ho Kasovi; on mi na oplátku podá ten podezřelý plod. Odvážím se do toho kousnout - je to sladký, hm. Kromě toho a lehké příchuti dřeva asi nic. "Odkud to je?"
"Vilotax. Na tu dřevěnou pachuť si zvykneš," odpoví a napije se, ale hned toho lituje. Zakření se a podívá se na láhev lehce odpudivě. "Dám vám jednu radu: za žádnou cenu to nepijte po tom Vilotaxským ovoci." Lehce se otřepe. Copak, moc silný na takovýho tvrdýho Pána času?
Už si toho nevšímám. Zephanii zapne hodinky a do vzduchu promítne čas: 32:56.
"Zítra máme brzo ráno Časovou fyziku, já myslím, že už bych měla jít. Pere?" otočí se na svého přítele. On zakroutí hlavou a přemlouvavým tónem odpoví: "Pořád máš deset hodin. No tak, tohle je zábava a mnohem, mnohem lepší."
"Perialle, už tak jsem kvůli tobě nedodělala tu trigonometrii. Jdeme!" Málo kdy mu říká celým jménem. Asi to musí myslet opravdu vážně. Má sestra se zvedne, vezme si z mísy hrozen jakéhosi zeleného ovoce ve formě malých kuliček a naléhá na svého přítele Perialla, aby vstal a šel s ní. On se na ni prosebně podívá a počká, než k němu dojde jedna z láhví. Dlouze se napije a nakonec vstane.
"Víte, koho mi právě teď připomínáte?" řekne směrem k nim Maria. Oba zavrtí hlavou a pokrčí rameny. "Mý rodiče za mlada. Theta, který se neučil, rád zanedbával povinnosti a jenom by se bavil, a Koschei, pilný student. Jednou mi vyprávěla, že přesně to samý, co teď děláme my, oni dělali taky. Rodiče, Ushas, Drax, Romana a pár dalších. A nakonec to stejně byli oni, kdo zůstal nejdýl a rozdával si to rovnou na trávě," odpoví. To poslední zašeptala. "To ovšem v době, kdy byli oba ještě mužského pohlaví."
"Přestaň!" napomene drzou sestru Kas a hodí po ní zbytek toho fialového čvachtance. Už je asi trochu pod vlivem. Rozplácne se to na dece těsně vedle ní.
"Vadí ti to?" podotknu, "každej to ví. …Zeph, jen běž, šup šup! Stejně bys tu neměla co dělat, a alkohol--"
"Nech mě být, nejsi moje máma, Nar. Pere, jdeme!" rozkáže a pevně ho chytí za ruku, aby ho odtáhla zpátky do města. Teď už tu jsem jenom já, Kas, jeho sestra a můj bratr.
První láhev už je prázdná.
"A my? Připomínáme ti rodiče?" Tu otázku mířím na Kase. Otočím se na něj a lehnu si na břicho, podepírajíc si hlavu lokty. Aspoň je tu teď víc místa.
"Rozhodně ne. Oba jsme otec, kašlem na učení."
"Jo. Obzvlášť, když máme dobrý výsledky i bez toho."
Maria dopije druhou láhev a Kaston otevře třetí. Vážně? Ráno budem mít opici jako kráva. Ale stejně si přihnu, koneckonců jsou to moje narozeniny. Kulatý. Moje rozhodnutí, i když možná sakra špatný.

"S váma dvěma jednou půjde do háje celej ročník," poznamená Maria a ukáže prstem do vzduchu zhruba naším směrem.
"Regi, buď rád, že jste oba o třicet let starší," odvětím a vezmu si další plod, tentokrát je to víceméně beztvará oranžová hmota, která je pekelně pálivá, jak zjistíme prvním soustu. Ale naše buňky jsou na to zvyklý. Sním to celý. "Proč jsi to udělal?" Podívám se znovu na Kase.
"Co?"
"Tohle. Světýlka. Záliv. Všechno," odpovím a zahledím se nahoru do nebe. Jeden z měsíců je přímo nad námi.
"Chtěl jsem udělat něco speciálního pro speciální dívku," řekne nenuceně. Ne, ne, určitě má něco v plánu. Já vím, že jo. Ale řeknu jenom: "Podej mi ten kwlt."
Kas mi ho podá a já vypiju asi ¼ láhve naráz. Jak báječně to hřeje a pálí tam vzadu v krku a prohřeje to celý tělo až do srdcí…
"Já myslím, že bysme taky měli jít zpátky a nechat vás dvě láskou nemocný duše, ať si to užijete," řekne náhle Reg a lehce dloubne loktem do Marianne, která jeho gesto pochopí. Regald si dřepne a pomůže lehce podnapilé, hnědovlasé a velmi štíhlé dívce vstát. Odejdou směrem k Citadele. Ti dva si na pokoji vypijou tu poslední láhev později. Přecejen jsou tu nejstarší.
"A už jsme tu sami." Zvednu se zase na nohy, lehce nejisté po aspoň ¾ láhve. Gallifreyský alkohol umí na rozdíl od ostatního opít i nás. Podám Kasovi ruku a on se na mě jenom trochu nechápavě podívá a povytáhne obočí. "Pojď ještě k tomu útesu, Kasi."
Můj, od Gallifreyských letních sluncí dohněda opálený, přítel se tedy přecejen zvedne ze země a sleduje mně k okraji útesu, kde si oba těsně vedle sebe sedneme na červenou trávu. Co na tom, že si zamažeme šaty; chci si užít ten výhled.
Tahle noc je jenom naše.
Kaston pokrčí nohy, sepne si ruce na kolenou. Podívá se na mě- ne, on zírá. Upřímný úsměv znovu ozdobí jeho tvář.
"Co?"
"Jsi překrásná. V tom krvavém světle… jako pravá Prydonská Princezna ze stínu."
Přisunu se ještě blíž k němu, jestli je to vůbec možné. Pročísnu jeho hnědé vlasy, přitisknu své dlaně na jeho tváře a políbím ho, tentokrát pořádně, dychtivě, nedočkavě, s jazyky a se vším. Pomalu se nakláním dopředu v úmyslu lehnout si na zem a při tom se stále líbáme, dokud nám oběma nedojde dech, což je u nás Gallifreyanů i pár desítek minut.
Když se oddělíme, svezu se z Kasova těla na zem a široce se usměju, potom se ke mně Kas znovu nakloní a znovu mě obdaří vášnivým polibkem.
Rychle si svlékne hábit a košili, což odhalí to jeho krásné, vypracované tělo-- všimnu si, že zase má novou jizvu, pod ramenem. Snažím se nemyslet na to, co zase proboha dělal a nedotknout se toho místa. Snažím se moc nemyslet na to, jak tady v Nudocadii k takovéhle postavě vůbec přišel, protože tady moc příležitostí ke sportu není, jedině když jste v… armádě. Že ne? "Netrénuješ potají na agenta CIA? Prosím, řekni mi, že ne," vyhrknu a ztuhnu na místě, jako socha. To by pro nás dva znamenalo…
"Nemusíš se bát, Nar. jenom trávím hodně času v posilovně a na cvičišti. Vím, na co myslíš," ujistí mě a pohladí po vlasech. Ale jeho odpověď nezněla moc upřímně a uvěřitelně. Něco se mi na tom nezdá… Ale hodím to za hlavu, teď nemám čas ani pomyšlení na starosti. Starat se můžu až zítra.
"Nechci, aby mi tě už jen sebemenší cokoliv vzalo."
"Nevezme." Znovu mě políbí. Uvolním se a nechám se plně vtáhnout do toho polibku. Užiju si poslední zbytky tohohle dne a už mi ho nic nepokazí.
Sundám si šaty. Napadne mě, že už je to docela dlouho, co jsme naposledy měli sex. Gallifreyané na to zrovna moc nejsou. …Hádám, že jsme rebelové. Jako naši rodiče, nás obou.
Svléknu si i podprsenku a odhalím tak svou bledou kůži. Kas mě políbí na krk a pak ramena a hrudník a posune se ještě níž, na prsa a břicho… přičemž mě rukama hladí a lehce škrábe na zádech…
"Ta deka bude lepší," pošeptám, "tohle byl tvůj plán. Celou dobu." Jsem ráda, že máme konečně místo a čas jenom pro sebe a užívám si to. Jenom my dva, nic víc.
Tohle bude navždycky naše jezero.
První se musím zvednout já, když sedím Kasovi na klíně, a potom on. Sebereme odhozené oblečení a vrátíme se na deku. Lehneme si zase na zem. Ovoce musí jít stranou. Pořád je tu ale ten záhadný balíček…
Kas si mezitím svlékl i kalhoty a oh… Myslím, že tohle jsem už dlouho potřebovala. To nejlepší rozptýlení na světě… když se dva milenci sejdou v noci pod širým nebem a šukají až do rána.
Překulím se na Kastona a chvíli jenom ležíme, líbáme se, mazlíme se, levou rukou přejíždí po mé páteři a to mě příjemně mrazí na kůži, i přesto, že je nejteplejší část Léta. A druhá ruka… druhou ruku posune trochu níž.
Jo, to je ono… Mmhmmm… "Máš obličej od rudý rtěnky," řeknu mezi polibky a usměju se. Na to jsem předtím nepomyslela…
"To mi do prdele vůbec nevadí. Hlavně, že jsem s tebou, lásko."
Otočíme se; já jsem dole a on nahoře. Už jenom kalhotky dolů…

Pomilujeme se tady, venku, na tý zatracený dece v zatraceným lese, pod širým nebem. Kdo je jako Theta a Koschei teď? Ne, Zephanii ne. Ta je moc měkká.

Ležíme na zádech a Kas si mě přivine blíž k sobě. Úplně nazí, pod rudým Gallifreyským nebem a těmi zářícími stromy; kolem vůně květin a půdy a potu a našich vůní… Na tohle nikdy nezapomenu."Miluju tě."
"Miluju tě."
"A ráno budeme mít průser, jestli tu ještě zůstaneme."
"Já vím. Ale to i tak. Kocovinu, když už nic."
"Stálo to za to. Díky za tyhle narozeniny," řeknu, otočím se ke Kasovi, políbím ho ještě jednou a vstanu, abych posbírala své oblečení a oblékla se. "Ale pořád jsi nevysvětlil, co je ten balíček."
Zvednu to ze země. Zatřesu krabičkou - něco tam přecejen cinká.
Kas se mi to snaží vytrhnout z rukou, ale já se otočím na patě na druhou stranu od něj a zatáhnu za mašli. "Dáš mi dárek a ani mě nenecháš ho rozbalit?"
Mašle už je dole. Otevřu krabičku a víčko odhalí matně kovový řetízek a malilinkatým kousíčkem samotného vesmíru uvnitř v přívěsku. Jako 3D. "Chronodyne a obraz v časové stázi? To je okouzlující a… strašně drahý, Kasi! To si přece nemůžu vzít!"
"Ne, je to tvoje. Je to dárek a ten se neodmítá. Koschei mi to pomohla to vyrobit a je jenom tvůj," Kas řekne, opatrně to ode mě vezme, odsune mé vlasy dopředu na levou stranu a připne mi darovaný přívěsek na krk k ostatním. "Sluší ti to, moc ti to sluší. Vím, jak máš ráda šperky, s těmi třemi náušnicemi, šesti prsteny a čtyřmi náramky."
"Moc dobře víš, že to je piercing a ne třetí náušnice. Tak pojď," zvolám.
Sbalíme deku, ovoce, žárovky, všechno. Ani stopa. Ale my si to budeme vždycky pamatovat. Naše místo. Napořád.
Vrátíme se do Citadely. Je 35:01. Za 69 minut půlnoc.



Citadela, Arcadia, Gallifrey, rok 8 004 365 610 (= 5610 R.E.)

Promoce. Končíme Akademii. Jsme plně ustrojeni do slavnostního, každý v hábitu své koleje.
Prydon jde první.
Budu si muset stoupnout vedle Kastona. Ach jo…
Snažila jsem se mu vyhýbat posledních šest let, ale poněkud neúspěšně. On si pořád myslí, že to může napravit. Jenže nemůže.
Jdu zastávat své funkce v Nejvyšší radě a to je momentálně ta nejvyšší priorita, navíc když se ukázalo, že trénoval na agenta CIA. Tehdy lhal. Když jste v Celestial Intervention Agency, nejdete ani do armády, ani na Akademii, ale na obojí.
Složit přísahu, zasednout za stůl. Učit ty, na jejichž místě jsem byla ještě do včerejška taktéž.

'Naše láska vydrží všechno'… byli jsme naivní. Jsme Páni času, ne zvířata.
Nikomu to nevydrželo. Marianne je vdaná a má dceru, už pár let na Akademii. Doufám, že z ní nebude to, co z nás.
Zephanii a Per… to ani nemohlo dopadnout dobře. A potom ta nešťastná událost…
Já a Kaston…


***


Jdu do svého pokoje-- ne, už to není můj pokoj. Teď půjdu nahoru, do kardinálského apartmá.
Je vzácné, aby někdo ihned po vystudování nastoupil na tak vysoký post. Asi díky mému původu… který je zároveň i prokletím.
Co si nalhávám, je to jenom protekce, nic víc. Ale já se na to místo potřebovala dostat; odtamtud to můžu změnit… snad.
Posledních deset let jsem svými činy dokazovala, že jsem toho hodna.

Tady není místo pro vztahy.

Kaston mě sledoval. Doběhne ke mně a otevře dveře, aby mohl vstoupit. otočím se a položím krabici se svými věcmi (větší zevnitř) zpátky na postel.
Zephanii ještě zůstává…
"Equinaran," řekne s rukama zastrčenýma v kapsách, nervózně, ale naléhavě a prosebně, "ještě to můžeme napravit. Byla to moje chyba, já­-- vzpomeň si na naše místo, 36 let zpátky… byli jsme tak šťastní a zamilovaní a--"
"Kastone, pochop to. Nejde to. Teď je teď, a ne před šestatřiceti lety."
"Equinaran, ty ses hodně změnila, za ty léta. Kde je ta bláznivá holka s copy a červeným melírem?"
"Pryč. Pryč, Kasi. Takhle to má být. Ona je pryč, jsem tu jenom já, druhá nejchytřejší osoba na Gallifrey. Aspoň podle testů," otočím se k němu zády, stojící si za svým - správným - rozhodnutím.
Kas přijde ke mně a dá mi ruce útěšně na ramena. Ucuknu. "Už to nejsme my."
"Naran, já… Můžeme to napravit, já věřím, že ano." Teď si stoupne přede mě. Podívá se mi těma krásnýma hnědýma kukadlama do očí a na malý moment jsme zase tam, na té louce… a pak je pryč. Nic víc než chladná realita. "Equinaran, vezmeš si mě?" vyhrkne a zaskočí mě. Tu otázku chtěla ale podle mě vyřknout už tehdy u jezera. Jenže to nic nezmění.
"Kastone, tohle… já mám práci. Povinnosti. Moje hodnoty se rapidně změnily a leží úplně jinde, mou prioritou je Rada. Ne, Kasi. Nechci tě ranit, ale odpověď je ne," odpovím chladně bez vteřiny váhání. Chytím do rukou tu (docela dost těžkou) krabici, prudce se otočím, soniknu dveře a jsem pryč. Ani nemrknu.
A pro tebe je to Lady Naranique, pošlu mu telepatickou zprávu, když jsem alespoň deset metrů od toho pokoje a mířím ke gravýtahu.
Nicméně… pár slz tu je. Ta jedna část mého starého já, která ještě úplně nezmizela ho možná pořád i miluje.
Ale ne. Už si nesmím dovolit být ta bláznivá a drzá a nezodpovědná a neovladatelná holka plná vášně, vzteku a sebevědomí. Teď jsme dospělí. Dospělí a Páni času.

Odejdu do svého nového apartmánu, obléknu si kardinálský plášť a jdu do hlavní zasedací místnosti za Rassilonem Znovuzrozeným, mým pra pra pradědečkem. Povinnosti volají.


Od toho dne už jsem Kastona nikdy neviděla.
Tedy až do…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama