Gallifreyanka: 18. kapitola - Velikonoční invaze 2/3

28. března 2016 v 19:53 | Sophie |  Gallifreyanka
Prostřední část, nesnáším tu '40 000 znaků' věc, ale co se dá dělat. Snažila jsem se to rozdělit na jakž takž ucelené části. takhle je nejkratší.
Vyřeší ta vejce? A jak se jich zbaví?



***

Jenže teď mi to dojde. Útok neproběhne teď, ve čtyři hodiny, ale kdykoliv někdo dané vejce otevře. Smrtelné ohrožení, říkala jsem? To, nebo jednoduše čas, kdy má organismus zemřít.
Jsou vyšlechtěné, jejich stvořitelé museli vědět, kdy jejich čas vyprší, a to je právě teď. Jak odbije čtvrtá hodina, kdykoliv se jejich obranný mechanismus - protilátka, chcete-li - vypustí. To se stane, jakmile nic netušící člověk, nebo ještě hůř, dítě rozbalí vajíčko a kousne do kuličky, myslíc si, že jde o další kousek čokolády, jakési překvapení.
Geniální plán, vážně vychytané. A mění to naše priority.
"Není to ta kostka, nejdůležitější jsou ta, která si lidé berou domů! Jsou to časované bomby!" vykřiknu tak, aby mě Jack a Canary, kteří jsou poblíž, slyšeli. Přikývnou a rozběhnou se za lidmi. Jenže jak je přesvědčí k tomu, aby jim vejce dali? No, to už není moje starost. Ledaže-
Rozběhnu se k pódiu, které už je prázdné, stoupnu si k řečnickému pultíku, vezmu si do ruky mikrofon, odkašlu si a nasadím ten nejvíce přesvědčivý a hypnotický hlas, jaký dokážu. Jenom musím doufat, že to vyjde a že mě všichni uslyší.
"VŠICHNI STŮJTE!" zakřičím. Všichni lidé na náměstí a v jeho nejbližším okolí se zastaví v pohybu a ani neví proč. Bohužel, včetně mých přátel. No, nevadí. "Pokud máte v ruce nebo zavazadle nějaké vejce, vyndejte ho a vemte ho do ruky tak, ať ho vidím. Všechna, pokud jich máte více. TEĎ HNED!"
Lidé to udělají, lehce zmatení, ale poslechnou.
Za chvilku jsou ruce všech lidí plné velikonočních vajíček, která stihli během poslední hodiny nasbírat všude po městě. To mi připomíná, co zbytek města?
Odstoupím od mikrofonu a řeknu pouze do komunikátoru na Flashově frekvenci: "Co zbytek města? Jsou všechna vejce sebraná a v heliu, i od lidí?" Nejsem si tím totiž vůbec jistá.
"Ano, Shadow Princess. Co to má být, co se děje, že jsi změnila plán?" odpoví a začne se ptát. Ach jo.
"Něco jsem si uvědomila, pohlížela jsem na to ze špatného pohledu. Ty už jsi odběhl moc daleko na to, abys mě slyšel," řeknu a vrátím se k mikrofonu dřív, než ovládnutí pomine. Vážně si teď připadám jako Vládce. Už zase. Vlastně pokaždé, když musím někoho ovládat myslí.
"Teď," řeknu zase k lidem, "zvedněte ruce s vejci nad hlavu, ať je vidím. Všechna."
Oni to udělají, a když jsou to děti, kdo drží vajíčka, zvednou si je na krk. Všechny je vidím.
Honem, už nemám moc času. Soustředím se na vejce a na to, že levitují ve vzduchu a pomalu se vznáší a plachtí vzduchem směrem ke mně. Ona se opravdu začnou vznášet a pomalu letí k pódiu.
Vlastně myslím na úplně všechna vejce, které se ještě vyskytují kdekoliv po městě a pár jich přiletí i úplně odjinud než z okolí náměstí. Nechám je opatrně přistát na zemi, aby se reakce nechtěně nespustila sama, a potom propustím všechny lidi z mé kontroly a nechám je jít domů. Nebo utéct.
Jakmile jsou na zemi, můžu je spočítat. Nebo vlastně nemůžu, protože je jich - jak říkal Barry - kolem tisícovky.
Zapnu komunikátor a přivolám Olivera, Speedy a Spartana sem. Když dorazí, což je vzhledem k okolnostem hned, řeknu jim, aby pokud možno všechna vejce zničili. Dám Thee a Oliverovi polovinu kyselinových šípů z mého, jak jinak než uvnitř většího, toulce a společně začneme vejce odpalovat.
Oliver má s sebou i výbušné šípy, a když vystřelí zaráz jeden výbušný a jeden můj, odpálí a zničí to minimálně deset vajec najednou. Diggle, Jack, kapitán Lance, Lyla a Canary do nich pálí sírové kulky, Flash některá vejce v soví tašce bere do TARDIS a hází je do mého heliového mrazáku v podobě obrovské, bílé kovové kádě původem z Gallifrey.
Co s nimi vymyslíme později.
Všechna velikonoční vejce jsou zničená nebo zmrazená. Zvládli jsme to. Ale pořád nevíme, proč tu byla; k čemu. Byl to Darhk, nebo nebyl?
Jediné, co víme, je, že vejce jsou od teď extrémně nebezpečná a už z nich kuličky nemůžeme jen tak vyndávat. Musí se na to jinak.
Teď, když máme, kolik času jenom chceme, můžu vejce vzít na Réstrunau, planetu, na které jsou celá jezera přírodní, stoprocentní kyseliny sírové, a pěkně je v ní vykoupat. Jenom škoda vší té čokolády a peněz, které se mohly vybrat na nemocnici a obnovení dětského oddělení.
Napadá mě, chtěl někdo zaútočit na nemocnici? A jestli ano, jak se tu ta mimozemská technologie vůbec vzala? Byli to Uwhatrouxltané? A jak vůbec vypadají, když bakterie vypadá jako centimetr velká čokoládová kulička? Asi budou obrovští.
Podívám se na hromadu zuhelnatělé, poleptané čokolády s alobalem, ze které se kouří (reagoval i ten alobal…) a unikají lehce jedovaté páry. Trochu jsme kontaminovali náměstí… Ale je tu Lance, který spolu s jeho podřízenými z SCPD zajistili radnici a nikdo sem až do odvolání nesmí. Naštěstí.
Nepotřebujeme pozornost… která už přijíždí. Televize. Do prdele. Musíme pryč.
Jedním lusknutím nechám hromadu zmizet, luk si přehodím přes záda a naznačím ostatním, ať utíkají pryč. Flash to má jednoduché.
Green Arrow a jeho spolupracovníci se rozutečou všemi směry pryč odsud a já běžím do TARDIS. Jack mě následuje, což jsem ani nechtěla. "Hodíš mě do Cardiffu, prosím?" zeptá se, jako bych to snad někdy neudělala. "Nebo spíš do Himálají. Mám tam kabát."
"Jasně," odpovím a nastavím kurz Nanda Parbat.
"Proč jsi vůbec nebrala telefony a neozývala se?" zeptá se, čímž mě trochu překvapí. Ale asi jsem to mohla čekat.
"Chtěla jsem prostě vypadnout z Londýna, nezabývat se ničím, co by mě poutalo k domovu a zapomenout na něj. Myslím na Londýn. Ale na něj taky."
"Kdo je on? Přecejen jsi někoho měla!" Jack se drze usměje a začne mě popichovat. Asi mu to budu muset vysvětlit.
"Tak dobře. Pamatuješ, jak jsem ti v roce 2014 říkala o tom, že jsem na Gallifrey kdysi dávno měla přítele, tu noc, kdy se ukázal Vládce?"
"Jo, důležitý pikantní detaily si vždycky pamatuju," žertuje a jde si sednout na schod. Já musím stát u konzole.
"A pamatuješ na Jamese Bonda?" ptám se poněkud opatrně. Moc se mi do toho nechce.
"Jo."
"Jak jsem řekla, že to je na dlouhý vyprávění. Ve zkratce, je to jedna a ta samá osoba."
"Nekecej! Já jsem to říkal!"
"Cože? Nesázeli jste, že ne?"
"Ne," odpoví Jack Harkness, ale v jeho tónu hlasu je poznat, že lže. Ale to je fuk.
"No, jak jsem taky říkala, Doktorův syn. Doktorův a Vládcův. A chodili jsme spolu 86 let po předchozích 86 letech přátelství. Rozešli jsme se ne zrovna v dobrém a pak jsem ho neviděla dobrých 52 let, jenže pak se ukázal tady a pak už to znáš."
"Neudělalas tu chybu a vyspala se s ním, že ne?"
"Ehm, vlastně ano," přiznám.
"A od toho utíkáš."
"Tak nějak."
"A je aspoň dobrej?"
"Sklapni!" odseknu a otočím se od něj. Už jsme v Tibetu. "Vystupuješ, Ra's Al Ghule. Padej!" křiknu a musím se lehce pousmát. Stejně je to všechno absurdní.
Počkám, až odejde z mé lodi, která se zhmotnila jako obrovský kámen, a odstartuju směr- kam vlastně? Domů nejdu.
Star City- ne, Réstrunaa. Musím se vypořádat s těmi vejci.
Po hoooodně dlouhé době vlastně letím do vesmíru, na nějakou jinou planetu. Nikde mimo Zemi jsem vlastně nebyla od roku 1960, což je dvanáct let. Dvanáct zatracenejch let na jedný planetě a to ještě víceméně lineárně!
Kam to došlo, to si ještě říkám Paní času? Ale život na jednom místě není zase taková nuda, jak říká Doktor. Taky žil dvě stě let na Gallifrey a stěžoval si? No, vlastně jo. Ale já nejsem vůbec jako Doktor.
Nastavím souřadnice 'sírové planety', které neznám nazpaměť, takže si prostě vyjedu databázi planet začínajících na R a hledám, dokud ji nenajdu, potom kliknu na její název a TARDIS pochopí, že chci tam.
S upgradem se její ovládání docela zjednodušilo.
A mohla bych dojít pro tu káď.


Réstrunaa, rok neznámý [= vždyť je to jedno]

Otevřu dveře TARDIS, která je pořád kus skály, vystrčím opatrně ven jednu ruku oblečenou ve skafandru a vykouknu. Planeta je žlutá, až okrová, vzduch je plný sirných výparů, které naštěstí necítím, ale dokážu si představit, jak to tu smrdí. A taky je tu přes 200 stupňů, nic moc. Však tu nic nežije.
Otevřu dveře dokořán - předtím jsem zapnula ventilaci kontrolní místnosti - a zvednu těžký sud plný toxických velikonočních vajec.
Přistála jsem docela přesně na jediném ostrůvku pevniny uprostřed kyselinových jezer.
Nakloním sud směrem ode mě, do jezera, opatrně odkroutím víko a nakloním ho ještě víc, tak, aby se všechna vejce vysypala. Začne unikat helium, ale nic se neděje; naštěstí je nereaktivní, díky plně zaplněným orbitalům.
Stoupnu si dál od okraje TARDIS, aby mě kyselina, která stříká okolo, jak vejce padají dovnitř, nepoleptala; respektive mé boty. Odvrátím i hlavu, jeden nikdy neví, to sklo by nemuselo být úplně odolné a prasknout…
Nebuď pesimista, to se stát nemůže.
Vejce už nepadají, musím kontejner nahnout víc, skoro až na hladinu bublajícího, jedovatého, žlutého jezírka. Už je ale lehčí, tak ho chytím do obou rukou a s největší opatrností celý jeho obsah vyklopím do kapaliny. I helium už je opět plyn, nevydrželo to horko.
Urychleně zabouchnu TARDISiny dveře, svléknu si skafandr a odnesu prázdný kontejner do recyklační místnosti. Už ho nebudu potřebovat.
Teď, když jsem zbavila velikonočních vajec, mohla bych se trochu podívat na zoubek té planetě jejich původu se strašným názvem, Uwhatrouxlt. Divím se, že jsem si to vůbec zapamatovala.
Podívám se i na úplné dno všech databází, ke kterým má TARDIS přístup, Matrix nevyjímaje, ale nikde není ani Ň o téhle planetě.
Začínám pochybovat, jestli vůbec existuje, protože jediné, co tu k ní je, je její název. Jak vůbec ta moje holka přišla na to, že jsou ty bakterie odtamtud? Odněkud to ví, což je zvláštní.
Sakra, jak moc nesnáším, když něco nevím! Ten otravný lechtavý pocit uprostřed mozku, který vás nutí pátrat to oné informaci, ať to stojí, co to stojí, a na druhou stranu ta ignorance, která říká 'vždyť je to jedno, no tak neexistuje'. Nekonečný boj.
Ale myslím, že ta lenost a ignorance zvítězila, protože najdu sama sebe na cestě do řídicí místnosti za účelem vrátit se do Star City.
Udělám to.
Přistanu poblíž náměstí a ověřím si situaci. Média jsou pořád tam a vyptávají se Ruvé Darhk, která je opět na scéně. Jaképak lži jim navykládala?
Opět se vrátím do TARDIS a zobrazím si místní zprávy. Jedou živě rovnou odsud, přesně, co jsem čekala.
No, radši to neposlouchám a jdu do Strážní budky zkontrolovat následky velikonočního lovu - přecejen někdo určitě vejce i s kuličkou snědl, pravděpodobnost, že ne, je asi 1:1000.
Nechám si zobrazit mimozemskou aktivitu po městě s očekáváním, že se nic nezobrazí, ale mýlím se. Je tu tečka, v zátoce Starling Bay.
Ale nejde o vejce, ani nemůže. Měla bych to prověřit.
Jeden by nevěřil, kolik nevítaných (i vítaných) návštěvníků tu na Zemi je, celá komunita. Galaktická federace tu vězní tisíce, ba miliony šediváků a dalších negativních ras, prostě je nepustí ven, a kdo musí napravovat činy, co spáchají? My zbylí Páni času.
Lezou lidem i do vládnutí, mají pod palcem Ilumináty, tím pádem skoro všechny světové představitele, i chudáka Její Veličenstvo.
Ano, slyšíte správně, mimozemšťané, ale ne ti hodní. Ti 'hodní' je tu uvěznili, což je dělá skoro stejně špatnými jako ty negativní, z morálního hlediska. Jenže co s tím naděláme. Nic. Jsou všude a musím se s tím smířit.
Akorát při takhle širokém hledání TARDIS nepozná, ke komu patří, vlastně ani, jestli je to osoba nebo předmět, který mohl vypadnout z trhliny nebo podobně. Musím kontrolovat všechno, a to je jenom jedno město.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama