Gallifreyanka: 18. kapitola - Velikonoční invaze 3/3

28. března 2016 v 20:02 | Sophie |  Gallifreyanka
A třetí, poslední část. Tady se opět objeví Kaston - James Bond, chcete-li - a Nara dořeší to drama mezi ní a bývalým přítelem. Jestli jste četli 15. a 16. kapitolu, víte, co se stalo.
Nebylo to plánované, mimo scénář, ale nemohla jsem si pomoct, když se teď každou sobotu dívám na Bondfest na Dvojce... Taky mi připadalo, že by si to asi měli vyřešit. Jo, a je tu i Q.
Ten konec... možná malinko smut a pozor, feelings. Je to zkrátka smutný, i mě to rozbrečelo, a to jsem autor a rozbrečí mě málo co.





***

Starling Bay, 17:17 [pěkné číslo]

TARDIS je opět auto, na tuhle podobu si tady v moderním světě celkem zvykla. A výhoda je, že kdybych nastoupila dopředu místo dozadu, fungovala by jako opravdové auto. Řidičák mám, takže bez problému. Až na řízení na druhé straně, nejsem na ježdění vpravo zvyklá.
Vyjdu ven a nevidím nic podezřelého; nevidím vlastně vůbec nic ani nikoho.
Pro jistotu vytáhnu z pouzdra na zádech pistoli, která je nabitá obyčejnými náboji, takže by na mimozemšťany asi moc nefungovala, ale aspoň to vypadá hrozivěji.
Zátoku nedávno vyčistili, ale stejně to tu páchne. Kolem jsou stará skladiště a most, jinak jen tráva a udusaná hlína s pískem a kameny, něco jako příjezdová cesta.
Pamatuju si, že v těch budovách sídlívali Darhkovi Duchové, než jsme je s Oliverem odhalili a oni byli nuceni se přesunout. Teď se po nich jakoby slehla zem.
Jdu se podívat blíž k bývalým továrnám s pistolí v rukou. Nemůžu vytáhnout Sondu pro kontrolu situace a mimozemské aktivity, takže mi nezbývá nic jiného, než předpokládat, že tu on/ona/ono pořád je.
Vítr fouká, je celkem studený. Po zádech mi přeběhne mráz, spolu s takovým tím nepříjemným pocitem, jako když jste sledováni.
Otočím se okamžitě na podpatku čelem vzad a už vím, že tam ten někdo bude. Ale nikdy bych nečekala toho, koho tam najdu stát.
"Bonde."
"Smithová."
"Říkala jsem, že když se mě budeš snažit hledat nebo volat mi, zabiju tě."
"Tak to udělej," vyzve mě. Sám drží v rukou zbraň.
Je tohle vůbec možné? Musel mě sledovat.
Odjistím kohoutek a ještě víc napřímím ruce, jako bych vážně chtěla vystřelit, ale sama moc dobře vím, že toho nejsem schopná.
Ruce snížím a vydechnu. Pistoli zase zajistím a schovám. "Taky bys to neudělal," ospravedlňuju se. Zůstanu stát na místě a stejně tak Kaston, který také schoval zbraň. "Co tu děláš, já to myslela vážně!" štěknu.
"Mám tu úkol, přísahám," řekne tvrdě, ta Bondovská maska zase nasazená. To je poprvé, kdy se chová odtažitě. Ne, že bych proti tomu něco měla, jenom mi svým přístupem moc připomíná sebe samu. "Poslala mne sem M."
"Něco mi říká, že ti nemám věřit," zakřičím, taktéž hořce a chladně. Vítr mi fouká vlasy do obličeje. Není to příjemné. "Jednou jsem věřila a jak to dopadlo."
"Klidně jí zavolám, jestli nevěříš, ale přísahám, že říkám pravdu," odvětí a opatrně postoupí o pár kroků blíž ke mně. Nevím, co mě k tomu přimělo, ale znovu vytáhnu tu pistoli a namířím ji na Kastona, abych ho zastavila. Zarazí se, napůl šokovaně a napůl otráveně.
"To nebude nutné," řekne a přiblíží se ještě o dva kroky. Mávne na znamení toho, abych zbraň sklonila, ale já opět odhodlaně odjistím spoušť. Ještě pár kroků a přísahám, že doopravdy vystřelím.
Dneska už jsem toho zažila tolik, že bych toho byla schopná, tím jsem si jistá. Pokud by to nebyl do jednoho ze srdcí, zahojil by se, ne? Takže co tolik povyku?
"Zůstaň tam, kde jsi, už ani krok!" křiknu a on kupodivu poslechne. "Teď opravdu, proč jsi tady?"
"Jak jsem říkal, speciální úkol. Už jsi možná přišla na to, že M ví, co jsem zač. Měl jsem zničit ty bakterie ve velikonočních vejcích."
"Jaký to je, cítit se zbytečný? Protože jsi neuspěl, zvládla jsem to sama, díky."
"Nevěděl jsem, že jsi tady a spolupracuješ s těmi… samozvanci," obhajuje se, ale pořád se mi to nezdá. Ukážu mu, zač je toho loket.
Chytím zbraň pouze do pravé ruky, levou lusknu a myslím na svůj černý kostým Shadow Princess. Vymění se s mým původním oblečením, dokud zase nelusknu a nevrátí se to do normálu.
"Nejsem šokovaný, poznal jsem tě, tehdy v New Yorku," zareaguje na to. Čekala jsem něco víc, ale přecejen je tu to psychické spojení, kterého už se nikdy nezbavíme. …Říkal v New Yorku?
"Takže jsi mě sledoval, lháři!"
"Měl jsem případ i v New Yorku, jeden z uprchlých vězňů byl můj starý nepřítel. …Co ty a Matt?"
"Vždyť si ho ani nepamatuju, ani jeho tvář. Co ty a Q?" odpovím na jeho sarkastickou otázku stejnou. Jen ať si říká, že nevím. Vím moc dobře. Zvedne obočí a dělá, že nechápe. Ha. "Mám tě."
Trochu samolibě se usměju a pokývnu hlavou.
"Ale už vážně, Nar, dej to dolů. Ještě si ublížíš."
"Já a ublížit si? Viděl jsi mě vůbec tehdy střílet do plotu? A dneska? A v New Yorku? Nekecej. A neodpověděls. Jaký to je být pátý kolo u vozu? Kdo byl ten, kdo zničil všechny bakterie kyselinou sírovou? Kdo je sesbíral? Kdo je prostřílel? Kdo je odvezl do jezírka na Réstrunau? Hm?"
"Kdo ví, co je Uwhatrouxlt zač a v jaké části vesmíru se nachází, hm?"
Zdá se, že už ode mě pochytil tu drzost. Ale jak to do prčic on může vědět, když já nevím? "Dobře, přesvědčil jsi mě," opět schovám zajištěnou zbraň. "Kde?"
"To je právě to. Nikde není, tak jsem hrabal a dohrabal se k tomu, že vůbec není z tohohle vesmíru," začne, ale pak zastaví. Hraje si se mnou.
"Pokračuj a zdrž se té dramatičnosti."
"Je z úplně jiného vesmíru. Paralelního. Našel jsem trhlinu a prošel na druhou stranu. V tom vesmíru už planeta Uwhatrouxlt existuje."
"Jak ses dokázal spojit s mou TARDIS a poslat jí tu informaci?" vyhrknu. Nemohlo to být jinak, má TARDIS skoro ani neví, že ta planeta existuje, natož aby zjistila, že ty bakterie jsou odtamtud.
"Přes naše spojení. Jednoduché," řekne a jde ještě blíž. Stojí ode mě doslova stopu.
"Ty-! Ale asi ti musím poděkovat a - strašně nerada - říct, žes mi pomohl a zachránil Star City- tak trochu."
"Ó, konečně jsem se dostal uznání od Kardinála!" vtipkuje zase. On toho snad nikdy nenechá!
Ale britský humor a ty hlášky mi docela chyběly. Američani vtipům nerozumí.
Počkat- řekla jsem právě, že mi svým způsobem chybí? Nechybí!
Kurva, chybí!
Aaahh, já se z toho zblázním!
Stejně už se pomalu, ale jistě měním v ženskou verzi Jamese Bonda. Co už.
Překvapuje mě, že mi to nevadí, ještě před minutou jsem měla sto chutí ho zastřelit…
Když si nic z toho s Mattem nepamatuju, není to podvádění, ne? A Q… Páni času nikdy neměli ten zvyk s monogamií. Jemu to vadit nebude.
Sakra, už fakt i myslím jako James Bond. Je to tím spojením? A co mě přimělo tak náhle přehodnotit svůj názor na to, co mezi mnou a Kastonem vlastně je?
Chybí mi Gallifrey a chci mít nějaké spojení s domovem. Jak ráda bych se vrátila na tu nudnou rudou hroudu, když nemůžu.
"Vezmeš mě do té dimenze? Vážně tomu chci přijít na kloub. To víš, zvědavost Pánů času."
"Pod jednou podmínkou," řekne a obejme mě rukama kolem pasu. Pokrčím obočí v nedočkavé otázce hm? a políbím ho, čímž překvapím i sama sebe.
Ne, vážně, co se to se mnou děje? To není zrovna moje povaha.
Obejmu Kastona kolem krku a přitisknu se ještě blíž. On ani není moc překvapený a polibek mi oplatí, s otevřenými ústy a jazykem proklouzávajícím do mých úst. Nechám ho a ústa otevřu, jen ať je to pořádný polibek.
Překvapivě, James je ten, kdo se odtáhne a polibek přeruší. "Zašla bys na drink?"
"Jo, proč ne. Znám jeden dobrej podnik docela v centru. Ale je teprve pět hodin," namítnu.
Mám na mysli Verdant vlastněný Oliverovou sestrou Theou. Mají tam dobrý pití i hudbu. A s trochou štěstí tam potkám Saru Lance.
"A? My se nemůžeme opít."
"Pravda," přitakám, ale jdu do TARDIS a přesunu nás o čtyři hodiny dopředu.
Vyjdu ven a jdu směrem k mostu, který vede na druhou stranu, do čtvrti Glades ve Star City, tak trochu zavěšená do Zachránce.
Směšný jméno, tak mu říkat nebudu.


Klub Verdant, Glades, 21:48

Vejdeme dovnitř. V klubu momentálně nemají DJ, takže pouštějí hudbu z cédéček. Zrovna hraje něco od Skrillexe, myslím, že se ten song jmenuje Kyoto.
Je tu plno, na vyvýšených pódiích tančí polonahé tanečnice (Z jedné nemůže James spustit oči. Ani mu to nevyčítám, protože ta by stála za hřích. Nebo spíš za trojku.) a barevná světla osvětlují celý prostor celého klubu do modrozelena.
Dřív pod klubem míval Arrow doupě, ale přišli mu na něj, tak se musel přestěhovat.
Jdu k baru a spatřím Theu, jak nalévá jakýsi koktejl jednomu zákazníkovi. Už si mě všimla. "Ahoj Theo, vidím, že jsi utekla těm novinářům. Tohle je James a dáme si, hm, vodku s Martini."
Schválně jsem neřekla to jeho 'protřepat, nemíchat'. Vždycky ho budu ráda štvát.
"Jasně, Sophie," řekne a otočí se ke Kastonovi. Podá mu ruku a představí se: "Thea Queen."
"Bond. James Bond. A vy jste sestra Olivera Queena, rád vás poznávám," odvětí a nervózně se podívá kolem sebe. Moc lidí a moc hluku?
Thea nám začne připravovat pití a písnička dohraje, přičemž začne hrát další. Tentokrát 'First of the Year'. Moje oblíbená.
"Tuhle skladbu miluju, pojď si zatancovat," navrhnu, ale Kaston nasadí ten vážně? pohled a řekne, že tohle zrovna není jeho šálek čaje.
"Nebuď tak upjatý, pojď se bavit! Proto tu snad jsme, ne?"
Chytím ho za ruku a snažím se ho odtáhnout blíž k parketu. Thea už domíchala naše pití a ozve se: "Ale co ta vodka-"
Otočím se zpátky k baru, vyzunknu sklenici celou naráz a s cinknutím ji položím zpátky. James udělá víceméně to stejné, aby dostal odvahu tančit na 'tu divnou muziku, které jsem se dost naposlouchal z vedlejšího pokoje po sto osmdesát let' a stěžuje si, že 'to je zamíchané'.
Shodím ze sebe přehoz, odložím ho na židli, poděkuju Thee za pití a tentokrát se mi podaří Kase odtáhnout na parket.
Hudba hrající z repráků je vlastně dost podobná tomu, za co jsem vždycky nadávala Adille, Kasově sestře, tehdy na Akademii, ale časem jsem se naučila mít techno ráda. Mám vlastně ráda úplně všechny žánry.
Když se dostaneme zhruba do středu celého klubu a pozornosti (to mu dělám schválně), nechám se úplně unést hudbou, uvolním se a vnímám jenom beaty té písničky. Zavřu oči a užívám si to.
Úplně vypnu a jenom se vlním a hýbu do rytmů Skrillexe. "No tak, hýbej se, je to relaxující," řeknu Jamesovi s pořád zavřenýma očima. Nemusím je ani otevřít, můžu vidět do jeho mysli.
Otevřu je a chytím ho za ruku. Při doteku mým i jeho tělem projde jako záblesk elektřiny spojení. Nechala jsem ho zase plně obnovit. Jsme v podstatě jeden mozek a jedna mysl.
No tak, užívej si to. Zapomeň na Jamese Bonda a buď jenom Kaston-Kartrig z Gallifrey, který chodíval krát kwlt z kuchyně a pil ho se mnou.
-A chodil ho krást s tebou.
Tak vidíš. Vždyť ta hudba je dobrá, pulzuje tvým tělem a dodává ti energii. A zapomeň na sako, to jde dolů.

Poslechne mě a sundá si černé oblekové sako, které hned letí k mému vínovému přehozu na barové židli, která je nejméně patnáct metrů daleko.
Dobrá trefa.
-Díky.
Zahlédnu Theu zvednout obočí a podívat se naším směrem.
Ty jseš asi víc na klasický tanec, co?
-Spíš na žádný tanec.

Zasměju se. Už konečně trochu uvolnil to napětí.
Mávnu na Theu, která se zase dívá sem a naznačím jí posunky, že chceme další drinky.
-Říkala jsi, že chceš ukázat cestu do toho paralelního vesmíru, ve kterém leží Uwhatrouxlt.
Ale ne teď, to dá rozum. Chci si po dlouhým týdnu odpočinout. …Zavolej Q, jestli chceš. Může se přidat.
-Zavolej Saře, jestli chceš. Může se přidat.
Odkdy znáš Saru Lance?
-Je taky samozvanec a byla přivedená zpátky z nehmoty, jistě, že ji znám. A navíc vím, že se ti líbí.
Prosím?
-Nedělej. Všichni máme nějakou gay lásku. Už jsme prostě Páni času.
Pravda. Ale jak-?
-Myšlenky, pamatuješ?
Oh. Ale nemám na ni číslo.
-Tak se zeptej They. Ta bude vědět.
Není to trochu divný? Radši ne. Je to cestovatelka časem, jednou ji najdu. Ale vážně, chtěla bych zase potkat Vynálezce. Jak je to dlouho, sedmdesát let?
-Nejmíň.
To byla dobrá zpráva, když jsem se dozvěděla, že přežil taky. A ne tak dobrá zpráva-
-A co bys čekala, znali jsme se dlouho a je to Pán času jako já. Můj partner na cesty a mise-
Jako tvůj Parabatai? Všichni máme jednoho, podle Jace.
-Koho?
To je jedno.

Celou dobu komunikujeme jenom telepaticky a tancujeme. Už tam dávno hraje něco jiného.
Když se podívám na bar, vidím další dvě skleničky vodky s Martini. Nechce se mi přestat tancovat, takže k baru dojdu pořád houpající se v rytmu hudby a vezmu si skleničku. Tentokrát ji vypiju pomaleji. Kaston jde za mnou.
Sorry za to pití, jestli to chceš jako obvykle, řekni si to sám.
-Jednou to přežiju.

"Proč mám takový pocit, že vy dva spolu mluvíte telepaticky?" ptá se Thea, a docela oprávněně.
"Protože máš pravdu," odpovím jenom a vytáhnu z kapsy Jamesova saka jeho telefon. V kontaktech najdu číslo na Vynálezce (nechtějte vědět, pod jakým jménem ho tam má uloženého) a zavolám mu, když to Kas neudělá sám. "Hej, tady je Equinaran, pamatuješ si mě ještě?" řeknu do telefonu, a když se z druhé strany ozve nadšené 'jasně, Naran, kdo by si tě nepamatoval', pozvu ho sem: "Quinte, máš čas a TARDIS? Zvu tě na pokec, tanec a skleničku do klubu Verdant ve Star City v USA. Je tu i Kaston."
"TARDIS nemám, ale mám teleport. Souřadnice? Přijdu strašně rád, věř mi."
Dám mu tedy souřadnice klubu a zavěsím. Mobil vrátím zpátky do kapsy, aby si Kaston ničeho nevšiml.
A mám trochu dilema, jak jim mám říkat? Na Gallifrey by to bylo Kaston a Quintus, stejně jako Theta, Brax nebo Koschei, na zemi Doktor a Vládce, takže asi Zachránce a Vynálezce, ale co jména? Stejně je to James Bond a Q.
I když, Doktorovi taky nikdy neříkám John Smith a Vládci Harold Saxon. I když opravdu byl Haroldem Saským, který kdysi vládl Anglii.
Kdo by si to jméno vůbec nechával? Asi si řekl, že po více než tisíci let si ho s králem nikdo nespojí…
Za pár minut do klubu vejde nápadný mladík s brýlemi a hnědými, delšími rozcuchanými vlasy, Quintus. Je ve své třetí regeneraci.
Všimnu si ho jako první a dělám, jakože o tom pozvání nic nevím. Běžím k němu a obejmu ho, starého přítele.
Země je jedno překvapení za druhým, nakonec tu bude víc Pánů času než na Gallifrey, ne? Mohli bysme znovuobnovit Radu. Většina z přeživších jsou členové a dokonce máme i Prezidenta.
"Strašně ráda tě vidím, Q (tak jsme mu říkali už na Akademii, takže prostě Q). To byla dlouhá doba, co jsme se neviděli! Vypadáš dobře," pochválím mu aktuální podobu a usměju se.
"Ahoj Naran, myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím! Tajný pozdrav?" řekne a nastaví pravou ruku dopředu na první gesto 'tajného pozdravu'; tak jsme se bavili na Akademii.
Úplně jsem zapomněla, jak mi ten vědátor chyběl. Roztáhnu ústa v široký úsměv a přiložím svou ruku dlaní k jeho. Oba dva si ji přitáhneme k hrudi a obkroužíme jí Gallifreyský znak pro přátelství. Potom ji rychle zvedneme nahoru a dolů, kolmo k hlavě, a nakonec si plácneme. Možná na nás budou koukat jako na magory, ale co už. Jsme sice dospělí, ale neviděli jsme se skoro století.
Kaston sedí u baru a o něčem si povídá s Theou, když se oba vrátíme k nim.
"…dobře, jasně. Hele, Sophie už je zpátky s nějakým mladým fešákem."
Kaston se otočí a když vidí nás oba přicházet k němu, usměje se. Ovšem nevím, jestli na mě, Q nebo oba dva.
Quintus dojde až ke Kasovi a sedne si vedle.
Jelikož je spojení silné a otevřené mezi námi dvěma i mezi Kasem s Q, je to vlastně trojstranné spojení, tím pádem slyším, že Q řekne Ahoj, Kasi. Už je to docela dlouho, tahle mise. Rád tě vidím. Kdy se vrátíš domů?
A Kas mu odpoví: Mise už je splněna, vlastně nesplněna, ne mnou, což je docela politováníhodné, ale co s tím můžu nadělat, Naran je prostě Naran. Má svou hlavu a nemůžu jí odolat, ani nechat být. Pořád tam, něco je, Q. Vím, že to asi neslyšíš rád, ale-
-Kasi, to je v pořádku, já vím, že ji miluješ. Taky jsem pro ni měl odjakživa slabost, musím se přiznat.
-Slíbil jsem jí, že jí řeknu, kde je ta debilní planeta na U s čokoládovými bakteriemi. Radši jí nebudu říkat, že- Ona poslouchá, že jo?
Jo, kluci, poslouchám, ale ne, že bych měla jinou možnost, to je tak s psychickým spojením. Co mi nechceš říct o Uwhatrouxltu?

"Tohle je čím dál strašidelnější, věřte mi," řekne Thea, když má zase volno mezi obsluhováním jiných zákazníků a přijde vzít naše prázdné skleničky. "A to jsem toho viděla hodně. Například vlastní vstanutí z mrtvých."
"Ty ses taky vrátila zpátky z nehmoty přes ten portál v Tibetu?" vyhrkne Q, nic netušící o tom, v jaké společnosti vlastně sedí. "Jsem Q, mimochodem."
"Thea, a jak o tom sakra víte?"
"On je taky Pán času jako já, všichni tři jsme, jestli ti to nedošlo."
"Došlo, a nechtějte vědět, jak to vypadá."
"Švédská trojka? Jo, všimla jsem si. Proti tomu nic nemám, mimochodem," řeknu napůl nahlas a napůl telepaticky. Kaston se na mě podívá napřed udiveně a potom natěšeně a svůdně. Představil si to.
-Dobře. Ale myslím, že Quintus by možná-
-Neměl, tím si buď jistý. Tohle je
Equinaran, o kom tu mluvíme. Urozená, Kardinál a sakra kus ženské. Kdybych měl tu příležitost, skočil bych s ní na to už před sto lety.
-Snad nežárlíš na mě.
Uvědomujete si, že vás slyším?! Uvidíme, co s tím uděláme.
"Už to zase děláte!"
"Děláme to jenom, když nechceme, aby někdo další slyšel, o čem se bavíme, což je přesně ten případ. Nalej nám všem další, tentokrát dvojitou. Můj mozek potřebuje trochu víc na zpracování toho, co jsem právě slyšel," řekne Kaston Thee a zahledí se na láhve a skleničky na poličkách za barem, aby se nemusel ani jednomu z nás podívat do očí.
"Radši to ani nechci vědět. Protřepat, nemíchat?"
"Přesně tak."
-Už to zase dělá, řekne Q telepaticky tentokrát mně.
Nemožnej, co? přitakám a opřu se jedním loktem o barový pult. Tenhle večer to jde z kopce.
Stalo se něco neplánovanýho a se mnou je něco divnýho. Odkdy vycházím dobře s Kasem i Quintem dohromady?
Thea nám nalila další drink. Napadne mě, že jsme tady něco jako VIP, když nám vždycky nalije přednostně před ostatníma.
"Co ty bakterie, zvládla jsi je odklidit, potom, co jsme se rozutekli?" zeptá se mě a já potvrdím, že ano, a že jsem je vysypala do jezera kyseliny na sírové planetě. Zdá se, že už věří čemukoliv, od té doby, co potkala Merlyna a stala se strážkyní jako její bratr.
Přinutila jsem oba Pány času k tanci a celkem v sobě máme asi dva litry pití každý. Chce se mi na záchod, ale potlačím to.
Už se blíží půlnoc. Budou Velikonoce. Divím se, že tu nemají žádnou velikonočně orientovanou párty s vejci a dívkami s ocásky a ušima.
-Po tom incidentu s lovem asi ne.
Pravda.
-Čokoládu si teď nedám aspoň půl roku.
Q, tys tu ani nebyl.
-A co? James mi to vyprávěl celou dobu.
Začne hrát cosi od Calvina Harrise.
Dostali jsme se úplně nahoru na lehce vyvýšené pódium a tančíme spolu s několika dalšími mladými lidmi, jakoby nám to tu patřilo a nestaráme se o vůbec nic.
Občas je tohle potřeba, napít se, pobavit se a uvolnit se. I Pán času občas potřebuje zapomenout a nevnímat čas ani starosti.
Quintus zrovna moc tančit neumí, ale je mu to očividně jedno. Kaston mě vezme za ruce a snaží se a jakýsi tanec v páru. Propletu své prsty s jeho a kroutivými pohyby se ho snažím usměrnit, aby nevypadal tak divně, jako Q.
Díky našemu spojení mě začne napodobovat a nakonec se synchronizujeme a vypadá to snad i dobře. Podle pohledů ostatních mi to jde, nevím, neposoudím.
Nejsme opilí, ale lehce pod vlivem určitě.
Před rokem, měsícem a deseti dny se stalo úplně to stejné, akorát u mě doma v Londýně a bez Quinta, jenže to jsme byli opilí. Tehdy to možná byla chyba, ale měla rok na to to zpracovat a už náš 'vztah' vidím úplně jinak.
Říkal mi tehdy, že stará Equinaran z Akademie je zpátky, a došlo mi, že má pravdu. Stalo se to někdy, aby regenerace změnila Pána času v to, čím byl v mládí, v době Akademie?
Každopádně, u mě stalo. Stará Naran, staří přátelé a staré lásky.
Uvědomila jsem si to, co máme a že bychom to neměli zahazovat. Neříkám, že se k němu chci vrátit nebo žít v jakémsi partnerství s Kasem a Quintem, ale můžeme vycházet, občas se scházet, nezávazně.
Přátelé s výhodami? Nikdy bych si nemyslela, že já se můžu snížit ke vztahu jako tohle se svým ex… a jeho přítelem. Ale tahle regenerace je přecejen svobodná a otevřená úplně všemu.
Jak rychle jsem změnila názor, během dvou minut… V jedné ho chci zastřelit a ve druhé se na něj vrhnu jako zamilovaná puberťačka. Jako Naran na svého přítele u červené zátoky.
Uvolním jednu ruku a pročísnu si dlouhé hnědé kadeře v rádoby sexy a svůdné póze. Pustím Jamese úplně a chvíli ho nechám s Q.
Jdu k baru, vytáhnu z kapsy peněženku a zaplatím za všechny drinky, které jsme my tři vypili, ale předtím si objednám jednoho panáka čisté vodky. To, co mám v plánu, to bude potřebovat.
"Nebo rovnou dva," oznámím a přihodím ještě pár dolarů, i s dýškem.
"Neměl by to platit spíš chlap?" položí otázku Thea spíš oznamovacím způsobem a leští utěrkou skleničky. Pokrčím rameny a jenom dodám: "Myslím, že mám víc prachů než oni dva dohromady. Ani si nejsem jistá tím, jestli mají dolary, počítala bych spíš s librami."
Otočím se k parketu a zkontroluju, jestli ti dva nevyvádějí nějaké blbosti a vidím, že se k sobě docela mají a Q dokonce Kase políbí. Otočím se zpátky na Theu, která nakrčí obočí.
"Myslela jsem, že ty a James…"
"Neřeš. S Pány času je to složitý. Jsme pansexuální, všichni. Když už jsme u toho, chtěla bych tě poprosit, jestli bys nebyla tak hodná a napsala mi číslo na Saru Lance?" přesvědčivě a naléhavě se usměju.
"Vážně?" podiví se, ale vytáhne ze zadní kapsy kalhot smartphone. Zpod pultu vezme propisku a nějakou vizitku či co a napíše mi na ni Sařino číslo; papírek mi podá.
"Jsi zlatá. Nicméně, už si je budu muset odtáhnout a jít. Měj se, Theo, a doufám, že se uvidíme brzo a za lepších okolností, než je boj s kriminálníky."
"Nápodobně. Měj se, Sophie, a hodně štěstí s pacifikováním těch dvou támhle."
"Neboj, poradím si," řeknu, hodím do sebe druhý panák vodky na ex, vezmu své i Jamesovo sako a jdu směrem k nim na parket. "Pojďte, kluci, jdeme domů."
Neochotně se od sebe odtáhnou a já je popadnu za ruce a vyvedu ven. Ještě chvíli a zvrhlo by se to v něco úplně jiného. A lidi zírají. Přecejen asi nejsou tak tolerantní, jak tvrdí.
Tím 'domů' myslím do TARDIS, ne do Anglie. Zajímavé, jak se všichni Páni času, kteří jsou na Zemi, zabydleli zrovna tam. My tři potvrzujeme pravidlo.
TARDIS je ale od Verdantu docela daleko, takže kašlu na všechno, chytím Jamese i Q za ruku a použiju své schopnosti k teleportaci rovnou dovnitř. Skončíme v řídící místnosti.
Dostanu šílený a asi i špatný nápad, ale rozhodnu se moc nepřemýšlet a prostě to udělám. Otočím se směrem k mým Pánům času a pohybem ruky je vyzvu, ať jdou za mnou. Vydám se šedými kovovými chodbami své lodi do kuchyně, kde jsem si jistá, že v ledničce mám určitě pár láhví bourbonu a možná i rumu.
Dnešek se mi vážně vymyká z kontroly, ale možná to nebyl jenom měsíc bez pravidel, ale celý rok. Možná se teprve teď regenerace stabilizovala.
Mávnu před fotobuňkou u kuchyňských dveří, počkám, až se odsunou a vejdu dovnitř, následována Kastonem a Quintem. Otevřu dveře chladničky a v duchu se modlím, aby nebyla prázdná.
Není. Najdu v ní úplně plnou a ledově vychlazenou láhev bílého karibského rumu, otevřu ho, hluboce si loknu a otevřenou láhev hodím Kastonovi bez obav, že by se její obsah mohl vylít. Přece umím házet.
Také se napije a podá ji Q, který alkohol asi snáší trochu hůře než my dva, láhev si s podezíravým pohledem prohlédne, přičichne k obsahu a nakonec se napije. Trochu ho zaskočí ten silný pálivý dozvuk v krku, ale napije se znovu.
Vezmu si ji od něj zpátky, vypiju naráz trošku víc, než je zdrávo, položím ji na kuchyňskou linku, samolibě a drze se usměju tím typem úsměvu mám něco nekalého za lubem a natáhnu před sebe obě ruce, které James i Q vezmou vzrušeně do svých, už dávno vědouce, co mám na mysli, díky mentálnímu spojení. Ušklíbnu se. Jo, přesně to. Říkal jsi před sto lety? Tady mě máš. A ty, splnil se ti sen.
Vycouvám z kuchyně, posilněná pár litry slabého pozemského pití a jdu chodbami ještě dál, do své ložnice, ruku v ruce s Kastonem i Quintem.
Když vejdeme do mého pokoje, shodím ze sebe přehůzek i TARDISově modrou košili a po zádech skočím na širokou postel se světlým bílo-béžovým povlečením. Kaston mě napodobí a taktéž si svlékne svou bílou košili a svalí se napravo vedle mě. Quintus nalevo.
Přetočím se na pravý bok, směrem ke Kasovi a vášnivě ho políbím na rty, Q zase políbí mě zezadu na krk a ramena a rukou mě hladí po boku. Ve druhé stiskne Kastonovu.
Dostal mě. Už po pětisté sedmdesáté druhé. Ale tentokrát jsem to byla já, kdo sbalil je, zcela vědomě a plánovaně.
(Už asi vím, co Jack vidí na sexu s více než jedním partnerem.)


TARDIS, 28. 3., 9:06

Probudím se ve své posteli, na dost zmuchlaných a zašpiněných prostěradlech, s vyschlými ústy a lehkou bolestí hlavy a… Nechci o tom přemýšlet.
Tentokrát na sobě mám spodní prádlo a cítím, že mě zezadu objímá jeden z Pánů času. Kaston? Ještě spí.
Opatrně se otočím, abych mu viděla do tváře, ano, je to Kaston. Spatřím tu ostře řezanou tvář s blond vlasy a ústa se mi nechtěně roztáhnou do lehkého úsměvu.
Vidím, že TARDIS už se přepnula do denního módu, musí být víc než devět hodin. Už?
Vždyť vlastně včera začal ten blbej letní čas. Naštěstí v TARDIS je bezčasí.
Opatrně se snažím vysoukat se z jeho sevření a nevzbudit ho přitom. Quintus leží na levé straně postele a objímá Kastona stejně, jako Kaston objímal až do teď mě. Jak sladké.
Lehnu si na záda a zahledím se do stropu, přičemž si vzpomenu na vesmírný strop, jež mívali Kas s Marianne v jejich ložnici v Citadele.
Podívám se na budík. Je devět šest.
Tahle scéna mi dost připomíná tu před rokem, s jediným rozdílem, že tentokrát to bylo bez výčitek. No, možná jedna výčitka tu je. Když jste žena a uprostřed…
Nechám ty dva spáče být a rozhodnu si dát sprchu. Zvednu se, vezmu z podlahy oblečení a odnesu ho do prádelny, kde se časem samo vypere, až bude dostatek prádla na várku.
Jdu do nejbližší koupelny, svléknu si fialový komplet, hodím spodní prádlo do roury, která ho dopraví do stejné prádelny, a stoupnu si pod sprchu. Dám si pořádně horkou, a navoněnou vodou a nejvyšší intenzitou proudu.
Umyju si vlasy i celé tělo pomerančovým šamponem. Strávím ve sprše alespoň dvacet minut, odhadem, protože hodiny tu nikde nemám. Zastavím vodu, obléknu se do měkoučkého bílého županu a jdu do obrovské šatny vybrat si oblečení.
Zvolím černé slim džíny s umělými dírami a černo-červeno-modrou károvanou košili. Sundám si z vlasů ručník a nechám je jen tak volně uschnout, budou pak pěkně zkroucené.
Jdu do kuchyně a udělám si pořádnou anglickou snídani, když jsou ty Velikonoce- vlastně nám všem. A čaj, bez toho to nejde.
Vytáhnu z ledničky vejce a šunku (slaninu nemám), schovám do ní napůl vypitou láhev rumu ze včerejška (vlastně z dnešního rána) a z košíku na pečivo vezmu tři sladké čokoládové velikonoční housky, které dám ohřát na varnou desku. Vezmu i pánev, jinou část desky roztopím na maximum a nakrájím cibulku, kterou opeču spolu se šunkou, potom do toho klepnu devět vajec a uvařím hemenex.
Nahřáté housky dám na oranžový hranatý talířek a položím je na stůl i s vejci rozdělenými na tři porce. Tohle jsou jiná vejce než ta čokoládová.
Pomocí psychického spojení kontaktuju Kase a Q uvnitř jejich hlav, nejspíš tím přeruším nějaký sen, tím, že zakřičím Vstávat! a oni se s trhavým leknutím probudí a posadí.
-Někdy umíš být pěkná mrcha, víš to? zareaguje Quintus a promne si hlavu.
Vím. Byla jsem tak hodná a udělala snídani. Kuchyně číslo 8, řeknu a radši rychle mizím z jejich hlavy, nechci být součástí toho, co se bude dít dál, a že to vím. Sednu si ke stolu a počkám, až dorazí.
Za pár minut se dveře odsunou na bok a vstoupí taktéž osprchovaní (Spolu? Nejspíš.) a čistě oblečení James a Q. (Už mám v TARDIS jejich špinavé prádlo. Co bude příště?)
Každý mi dá rychlý polibek na jednu tvář a usadí se na židle naproti sobě.
-Mmm, anglická snídaně, i s horkými houskami. Jsi úžasná, řekne telepaticky Q, usměje se a začne se cpát vejci.
Čaj už bude vylouhovaný, tak vstanu, naliju každému šálek a dám na stůl mléko a cukr. Nevím, jak ho mají rádi, ale já čistý, bez ničeho.
Taky si naberu trochu vajíček, která jsem ještě posypala pažitkou, a s plnou pusou hemenexu se zeptám: "Tak co jste mi nechtěli říct o planetě Uwhatrouxlt? Co je s ní? A ukážete mi ten portál?"
Oba dva se nejdřív podívají na sebe, pak na mě a zase na sebe navzájem. "Od začátku?" ujišťuje se Quintus, jestli je to opravdu nutné. Já přikývnu, že ano a Kaston se dá do vysvětlování: "Nemůžu tě tam vzít, protože portál je uzavřený a zničený, stejně tak planeta. To byla první část té mé mise, o které jsem říkal včera. Já tu planetu zničil, protože představovala moc velké nebezpečí jak pro náš, tak pro ten druhý vesmír. Nebezpečně se přibližovala k portálu, a kdyby prošla skrz, mohlo to mít fatální následky pro nejbližší soustavu. Uwhatrouxlt byl dvakrát tak větší než Sol - Slunce - a byla by to katastrofa nesmírných rozměrů. To byl onen původní úkol, který mi jako jednomu z nejlepších agentů CIA zadal Rassilon, jenže se to zkomplikovalo, a jelikož jsem neměl tebe, jako odborníka na portály, všechno se to podělalo. Skončil jsem spolu s druhým koncem portálu na Zemi, právě tady nad Star City. Uwhatrouxltané se nějakým způsobem dozvěděli o tom, co jsem měl udělat s jejich planetou - nejsou to žádní mírumilovní zelení mužíčci, na což už jsi možná přišla podle těch smrtících bakterií. Nechali jednoho z jejich generálů projít skrz a on se tu pod filtrem vnímání usadil a pomalu plánoval pomstu. Mezitím byla planeta zničena a on byl jediný přeživší, kromě pěti tisíců zárodků vyšlechtěných Uwhatrouxltských bakterií. Nevím, jestli věděl, že je na Zemi víc obydlených měst kromě Star City, ale pochybuji o tom. Žil tu pár desítek let v přestrojení jako člověk, a mezitím se mu podařilo dovést své smrtící kuličky k dokonalosti a naplánoval, že zničí lidstvo pomocí velikonočních vajíček, do nichž implantoval bakterie. Jenže to by zničil jen pár tisíc lidí, a navíc tu jsou stateční strážci, kteří se nedají a celé to zachrání."
Poslední větu řekne spíše sarkasticky, ale jinak mě ten příběh docela šokuje, neměla jsem ani ponětí. "Je to pravda?" otočím se na Quinta žvýkajícího housku. On neochotně přikývne a sklopí oči.
Uvědomím si, že jsem celou dobu nehnutě seděla s vidličkou v ruce zastavené v pohybu. Sklopím ji dolů a položím na talířek. Nějak mě přešla chuť.
Zahledím se Kasovi soucitně do očí a stisknu pod stolem jeho levou ruku. "To mě mrzí, cos musel udělat… Ani se nedivím, že ses stal tím, kým jsi a schovával se za lehce arogantní masku Jamese Bonda. Mít na svých ramenou takové břemeno jako zničení celé planety, celé civilizace… I když nepřátelské. A já tomu dopomohla, spolu s Green Arrowem, jeho týmem a Flashem, zničením všech těch bakterií. …A co ten generál, je ještě naživu?"
"Myslím, že odpověď znáš."
"Jak jinak. Taky bych to udělala." Odhrnu si mokré vlasy z obličeje a napiju se černého čaje. Vidím, že Quinta ten docela strašlivý příběh od jídla neodradil, nejspíš proto, že ho je součástí, tak se také dám znovu do jídla, ať má práce nepřijde vniveč. Náhodou, vejce i houska jsou dobrá.
Jsou Velikonoce, já tu sedím v kuchyni číslo osm, jím snídani a po boku James Bond a Q. Zasměju se. Kdy jsem byla naposledy takhle šťastná?
Jenom škoda, že to musí skončit. Nemůžeme tu takhle zůstat, jakkoliv ideální by to bylo. Tři Páni času na jednom místě - to nikdy nevěští nic dobrého. Navíc mám práci, kterou musím plnit a svět na zachraňování a to i oni. Musí zpátky do Londýna, jsou více než potřební v MI6.
Musíme jít dál a pokračovat ve svých časopánských životech. Ale ještě chvíli to takhle může zůstat.
Donutím je vyfotit si pár šťastných selfíček na památku, které si schovám do fotoalba k ostatním fotkám ze Země i Gallifrey, které mi připomínají ty staré dobré časy. Ne, že by to tady na Zemi nebylo dobré… ale neklidné. Bohové vědí, kolikrát mi za včerejšek pípla Sonda se zprávou o nebezpečí.
Musím se k tomu vrátit. Musím být zase sama a bez rozptylování, které Kaston a Quintus představují.
Užili jsme si a neříkám, že si to někdy nemůžem zopakovat, nebo se jenom sejít a popovídat si, ale teď to nejde, všichni máme povinnosti.
Stojíme v řídící místnosti a já musím Kasovi s Q říct, že se musíme rozloučit, i když hrozně nerada.
Před pár měsíci bych Jamese snad i byla zastřelila, ale nakonec jsem ráda, že jsme si to vyřešili a rozcházíme se (a znovu scházíme) v dobrém. Nedělá se mi to lehko.
"Kasi, Quinte. Jsem ráda, že jsme se usmířili a vycházíme spolu. To, co jsme dělali v noci- nikdy jsem nezažila lepší, po pravdě. Oba vás mám moc ráda a vždycky jsem měla, i když jsem si to nepřiznala, ale takhle to nejde. Naše cesty se rozchází a vy musíte jít, doufám, že to pochopíte. Běžte si žít svůj život, spolu, do Anglie. Já zůstávám tady. Myslím, že by to vážně nedopadlo dobře, my tři pohromadě. Všichni tak rozdílní…"
Do očí se mi začnou hrnout slzy. To snad není možné.
Jdu ke Kastonovi a pevně ho obejmu. Trochu tím skrývám svou mokrou tvář. Ale co! Lehce se odtáhnu, pořád ho ovšem držím v objetí. "Sbohem, Kastone," procedím a utřu si slzy z tváře. Políbím ho ještě jednou na rozloučenou, pořádně, a znovu ho obejmu.
Po chvilce přeruším objetí a jdu ke Quintovi stojícímu na druhé straně konzole. Taky ho obejmu, skoro zmáčknu, jak je hubený. "Sbohem, Quinte."
Políbím na rty i Q, aby nežárlil a neřekl, že to není spravedlivé, a znovu si utřu slzy. Budou mi i chybět.
"Ale to není konečná, někdy se stavte. To je rozkaz!" přinutím se k úsměvu. Co nečekám, je, že ke mně oba Páni času přijdou a obejmou mě ještě jednou, naposledy a oba zaráz, přičemž mi Kaston do ucha pošeptá: "Miluju tě, Nar, a myslím, že on taky, i když to nepřizná."
Odpovím mu stejně: "Já vím. A snaž se tolik nesvádět lidské ženy, už kvůli němu."
On se usměje a pustí mě. Ještě jednou se otočí, když s Q opouští mou TARDIS a řekne: "Tak teda někdy, princezno."
"Jo," řeknu, ale chce se mi zakřičet jenom Uteč se mnou. Pomyslím na jednu písničku od Carly Rae Jepsen, 'Run Away with Me'. Přesně tak se cítím.
Zavřu dveře TARDIS a ještě se chvíli dívám před přes skener, z nějž promítám obraz na stěnu a je to skoro v životní velikosti. Ale radši to vypnu, už to nechci vidět.
Jdu do ložnice svléknout povlečení a prostěradla a hodit je do prádla - možná už to TARDIS i vypere, mohla by, je tam toho dost - a když se do toho pustím, začnou se mi po tváři kutálet další slzy.
Nějak mě to vzalo, to jsem nečekala, že se tím setkáním spustí taková vlna emocí… To snad ani nejsem já.

Hodila jsem prádlo do roury a praní se automaticky spustilo, zítra to budu mít ve skříni.
Pomalu se došourám do Strážní budky, práce mi nejlíp pomůže zapomenout, co se stalo. Je sice ráno, ale i tak zkontroluju situaci.
Tady se nic neděje, ale V National City se objevil další uprchlý vězeň z Fort Rozz. Snad si s ním Supergirl s Manhunterem poradí… ale mohla bych to prověřit. Jeden nikdy neví.
Dám se do toho.
Jdu do koupelny, namaluju se, zamaskuju načervenalé tváře a oči od pláče a kruhy pod očima a obléknu si černý kostým.
Jde se do akce.


OOOOOO


Tak to je všechno.
Víceméně 00Q fic. Trojka. Milostný trojúhelník. Klišé romantických filmů. To nešlo, vážně. Spíš jsem chtěla ukázat že se N mění a že není zrovna taková světice jako Páni času jsou, ale na to už jste asi přišli. Anebo se moc dívám na Lucifera.
Všechna ta hudba byly písničky, které jsem při psaní poslouchala, bez hudby bych to fakt nedala. Dává mi inspiraci.
Mimochodem, jméno té planety Uwhatrouxlt jsem si zaboha nemohla zapamatovat, i když jsem ho vymyslela a psala aspoň desetkrát. To až druhý den ráno jsem si to zázračně zapamatovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aurel (Scrat) Aurel (Scrat) | E-mail | Web | 30. června 2016 v 10:44 | Reagovat

Ahoj, tuhle zprávu posílám všem svým stávajícím SB. Hodně dlouho jsem tu nebyla a hodně se toho změnilo. Chci začít od znovu a proto vás obíhám s odkazem na tento článek: http://scratilove.blog.cz/1606/novy-zacatek  kde je důležité info a můžete se rozhodnout, zda chcete být stále SB nebo ne.
Aurel (Scrat) (scratilove.blog.cz)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama