Velkolepé Vánoce [jak pro koho] - Kapitola 10

3. srpna 2016 v 23:46 | Sophie |  Jiné psaní
Jak je to dlouho, dva, tři dny? Nicméně, další kapitola, yay! Zase je dlouhá, možná malinko zmatená co se týče points of view. Násilí končí a uzavírá se mise SPECTRE. Dál už bude jenom happy X-mas atmosphere, slibuju.
Tady s touhle jsem měla včera trochu problém a nenapsala nic. Proto může být zdlouhavá s trochou 'vaty', ale jde to. Už to má ve wordu 54 stránek, mimochodem. S ničím takovým jsem nepočítala.


Kapitola 10

Lancelot a 001 čekaly u aut, spolu s bezvědomým Albericim. Čekaly na zbytek týmu. Měli dorazit hned, jenže neprošli dveřmi a teď byli zavření v té zatracené místnosti a hrozila jim smrt.

Ony nemohly dělat nic víc, než poslouchat všechno, co jim Q a Merlin řekli. A to na tom bylo to nejhorší. Věděly, že dovnitř se nedostanou, a důstojníci na druhé straně vysílaček by jim to i striktně zakázali. Tím si byly jisté.

Roxy nehodlala ztratit svého nejlepšího přítele, a ani jeho partnera, když už jsme u toho. To, co o nich říkala, nemyslela vážně. Přece se agenti Kingsmana a MI6 nemohli udusit plynem. To by pro ně byla moc obyčejná a nedůstojná smrt.


"Nechte všeho, překryjte si nos a ústa látkou a dýchejte co nejméně. HCN je lehčí než vzduch, takže stoupá vzhůru, a působí na organismus přes dýchací cesty. Lehněte si na podlahu obličejem k zemi. Nechci přinášet předčasné závěry, ale s koncentrací, ve které se plyn v místnosti vyskytuje, máte maximálně dvacet minut. Snažíme se přítok plynu zastavit, ale celé je to řízené mechanicky, ne počítačem. Zastaralá technika je někdy to nejlepší opatření proti selhání."

Čtveřice udělala přesně, co jim Q nařídil. Odvázali si z krku šály a pevně si je uvázali kolem nosu a úst. Dýchalo se jim hodně špatně, skoro vůbec nemohli vzduch do plic dostat, ale pokud to jim i pomocníkům na základnách zajistí čas…

Lehli si na studenou podlahu pode dveřmi. Plyn vycházel shora a z bočních stěn, takže byli relativně chráněni. Eggsy chytil Harryho ruku a propletl si s ním prsty.

Harry se na něj stále hněval za to, že nevyběhnul ven, když ještě mohl, a místo toho tam zůstal trčet s ním, tváří v tvář smrti, ale nemohl nic říct. Ne, že by mu vůbec přes tlustou, tmavou šálu bylo rozumět.

Už v takové situaci byli předtím, mnohokrát. Nebyl to jen plyn. A nebyli to jen Harry a Eggsy. James si ani nepamatoval, kolikrát se při plnění mise dostal na práh podsvětí. Smrt byla jeho stará přítelkyně.

A vždycky tam byl někdo, kdo by ho z toho vysekal. Q. Jeho úžasný, geniální, rozkošný, mírně panovačný a troufalý Q.

A jako na povel tu byl s další zprávou. Tentokrát ne tak pesimistickou.

"Podařilo se mi lokalizovat 009. Ti, kteří byli v podzemí celou dobu, nemají tušení o tom, že je náš agent. Stále si zachovává krytí. Je tam dole a nenápadně se snaží vyřadit systém z provozu. Vydržte. Neumřete na blbé udušení toxickým plynem, rozumíte? Ne po tom, co jste právě dokázali. Vyřídit víc než polovinu SPECTRE. Nemyslete si, že o tu vánoční party přijdete, na to zapomeňte!"

Snažil se odlehčit situaci žerty. Dal jim naději v beznadějné chvíli. A možná se všichni čtyři pod šálou pousmáli.

Zapomněli, že vlastně byly Vánoce. Jenže když jste tajný agent, práce a zloduši si zrovna nevybírají, kdy něco spustí a oni budou muset předejít či čelit katastrofě.

Molekuly plynu už pomalu procházely materiálem šály a oni začali cítit nepříjemný zápach hořkých mandlí. Dvacet minut, Q říkal? Tak to ať si 009 pospíší. Odejít takhle potupnou smrtí v předvečer vánoční nebyla jejich představa o dobrém konci.

Bond otočil hlavou doleva, a podíval se do očí Allisonové, jež měla obličej otočený směrem k němu. To bylo poprvé, kdy v nich spatřil strach a nejistotu.

Agentka 004 byla vždycky rázná, sebevědomá, svůdná žena ve výrazném až vyzývavém oblečení, která se nikdy před ničím nezastavila a se zbraněmi uměla zacházet s neuvěřitelnou precizností a respektem. Nebála se. Nepochybovala.

Až dosud.

Otočil se i na druhou stranu. Po jeho pravici ležel Galahad ve svém poničeném zakázkovém kabátě, držel v ruce položené na podlaze v tenkém pruhu prostoru mezi nimi Harryho ruku a dívali se na sebe navzájem. I přes šedou šálu omotanou kolem jeho krku bylo vidět, že se usmívají. Oba dva.

Když ty dva James viděl, přál si, aby alespoň ještě jednou slyšel Q-ho hlas, pro případ, že se Alexovi nepodaří zajistit plyn, vypnout obranu a pustit je ven. Alespoň jeho nádherný hlas a jeho přízvuk jak ze staré školy. Oni měli jeden druhého-a on tam ležel vstříc skoro jisté smrti sám, jediné, co mu zbylo z muže, kterého miloval, byl hlas pozměněný mikrofonem ve vysílačce.

Dřív by se se smrtí smířil, ale to neměl nikoho. Ne po Vesper. Teď se ale vzdát nechtěl. Nechtěl ten prchavý život, který se ho tak usilovně celé ty roky ve službě držel pustit. Ne dokud neodejde do důchodu, neprožije s Andrewem dalších čtyřicet let obyčejného londýnského života, nevychová s ním několik dalších koček a možná i dětí, nepojede na Vánoce k Holmesům každý zatracený rok a nezemře na obyčejný infarkt někde v nemocnici, až bude úplně starý, šedivý a vrásčitý.

Rád přemýšlel o takové budoucnosti. Protože to by znamenalo nějakou budoucnost vůbec mít. A byla by šťastná.

Dřív by se za tyhle myšlenky snad i styděl, ale teď už věděl, že to opravdu je to, co by od života chtěl, pokud přežije všechny své náročné a nebezpečné zahraniční mise. Nestyděl se za lásku. Každý ji jednou najde, i James Bond.

Plyn začal lehce nepříjemně pálit v očích, tak je zavřel a otočil hlavu směrem dolů, aby se mu toho na kůži dostalo co nejméně. Zakryl si ústa ještě rukama.

Tak tam tak leželi na podlaze, čtyři špičkoví agenti, a modlili se za záchranu v podobě jejich kolegy, který tím dost riskoval svou vlastní smrt. Kdyby na něj přišli a zjistili, že se snaží obejít zařízení šířící plyn, zabili by ho na místě a s ním i Dvojité nuly a Rytíře.

Kyanid pálil i v nose, v krku, a dostával se do vnitřností a krve. Ještě pár minut a bude to nesnesitelné.

A pak se najednou 009 ozval, poprvé za celou dobu: "Ještě tam chvíli vydržte, už to téměř mám. Podařilo se mi vypnout unikající plyn, ale chvíli potrvá otevření dveří a oken bez toho, aniž by si mě kdo všimnul. Q, potřebuji odvedení pozornosti mužů v pozorovatelně."

Eggsy by přísahal, že agent, který promluvil, měl stejný hlas jako ten blbec Charlie, který se spolčil s Valentinem.

Nevěděl, že to byla pouhá mise MI6 na získání informací o Kingsmanovi a Američanových intrikánských tazích. To bude teprve překvapení, až se setkají tváří v tvář. A hromada vysvětlování.

"Vítejte zpátky, 009. To nebude žádný problém, naruším elektrický proud v místnosti se servery, to je donutí vylézt ven a jít to zkontrolovat. Pospěšte si."


James se musel usmát. Znělo to přesně jako Q, a i kdyby byl rozkaz jinému agentovi směrovaný přes vysílačky to poslední, co by slyšel, byl spokojený.

Ale teď už věděl, že to to poslední nebude. Jeho Q, jeho milovaný Q, se o to postaral, ostatně jako vždy. Chytil ten malý zbytek naděje za pačesy a držel ji až do konce. Věděl, že se z toho dostanou. Věřil, že to Turner dokáže. On možná byl nejmladším agentem 00 v aktivní službě, ale byl více než schopný své pozici dostát.

A už se vážně těšil na večer, protože pokud šlo o něj, svou zbraň stále měl a rozhodně si i s ní hodlal vrátit ke Q v jednom kuse. A Q dal slib, který přece musel dodržet. Ať ani na chvíli nepochybuje, že si v noci (a možná i ráno) užijí minimálně dvě rundy dobrého znovushledávacího sexu. To ať nepochybuje.


Nemohli Q vidět, ale byli si jistí, že opět začal psát a dělá všechno proto, aby je odtamtud dostal co nejrychleji. Jejich jediné štěstí bylo to, že plyn byl zastaven včas a že je lehčí než vzduch, takže rychle vyprchává. Jakmile se otevřou okna a dveře, uteče ven spolu s nimi a vypaří se do vzduchu, jako by se vůbec nic nestalo.

Z jejich pohledu se nestalo vůbec nic, ale nadšené "Ano!" výstrojního důstojníka MI6 jako výkřik do ticha jim naznačilo, že se Q podařilo udělat zamýšlené a odlákat sekuriťáky k serverům. V pozadí byly slyšet tlumeně řvané pokyny a dupání.


Q to celé sledoval na obrazovce a viděl, že se místnost vyprázdnila. "Vzduch je čistý, 009," oznámil a čekal na odezvu, ať v podobě odpovědi nebo šoupavého zvuku vysunutí zábran na oknech a otevření dveří.


Alex Turner s jistotou a tvrdým pohledem ve své ostře řezané tváři vykročil vpřed. Kolem něj proběhli oba muži mířící z pozorovatelny k technické místnosti s pojistkami a nevšímali si ho. Pro ně byl jenom jeden z členů, který se tam spolu s ostatními schovával před kyanidem.

Nemohli tušit, kdo opravdu je a co má v plánu.

Zabočil za roh, nenápadně se otočil zády ke dveřím do místnosti, rozhlédl se a vklouzl dovnitř. Zavřel za sebou a vydal se k panelu u zdi na druhém konci malé budky. Na stěně blikaly záznamy z kamer a na několika spatřil skupinku jeho kolegů i bývalých kolegů ležící na podlaze u dveří.

"Jsem na místě," oznámil Q, Merlinovi i zbytku záchranného týmu agentů. Nelámal si hlavu s tím, že Kingsmani ho podle hlasu nejspíš poznají.

Plyn už do sálu neproudil, ale pořád se v něm zdržoval. Musel je zachránit, musel se prokázat jako dobrý agent a ne jako zrádce, jehož v něm Harry a Eggsy stále viděli.

Jeho pohled sklouzl ke stolu pod obrazovkami. Byl to vesměs jen obyčejný kovový stůl, ale on věděl, že po stisknutí specifického bodu na jeho okraji se aktivuje dotykový panel ovládající veškerou techniku a vybavení v paláci - až na elektřinu, plyn, vodu a topení.

Chvíli mu trvalo, než ono místo nahmatal. Nakonec se mu to povedlo a ozvalo se slabé pípnutí naznačující, že je pravá podstata stolu, panel, v provozu. Kov překryla světle modrá plocha a teď už 009 zbývalo pouze najít to správné tlačítko a deaktivovat vzduchotěsné a zvukotěsné štíty v hlavním sále.


Stěna, lépe řečeno dveře za agenty se začaly pomalu hýbat směrem ven a oni si oddechli. Pohlédli na sebe. S jiskrou naděje, která teď vzplanula naplno, si přitiskli šálu na ústa ještě pevněji a začali se zvedat ze země.

Kovové zástěny na oknech se vysunuly nahoru a zmizely kdesi v útrobách stěn, kde by je nikdo ani nezahlédl.

Plyn se rychle začal šířit i ven. Zbytek budovy byl také zamořen - kontrolu nad jednotlivými místnostmi SPECTRE neměla, tak vychytaný systém nebyl - ale agenti byli volní, a to bylo důležité. A co bylo ještě důležitější, dvě vysklená okna byla opět průchozí jako nejrychlejší cesta úniku.

Agenti přeběhli místnost, kličkující mezi těly padlých mafiánů, a umně proskočili ven nejbližším oknem. Rozběhli se pryč od paláce, směrem k autům parkujícím venku před branou. Neměli moc času, než všichni zjistí, že jsou pryč, odfiltrují plyn a půjdou po nich. Doufali, že v tu dobu už budou sedět v helikoptérách na cestě do milované Anglie.

"009, jistě znáte cestu ven. Pospěšte si!" zvolal Q, značně uklidněný, že už je ten hororový moment u konce. James si byl jistý, že se i přes vyrovnané vystupování nervoval a strachoval, v pravidelných intervalech popíjel čaj, ťukal chodidlem do nohy točící židle a zíral do obrazovky s přehnaným mrkáním.

"Už o vás vědí a chystají se k dalšímu protiútoku," dodal skotský holohlavý muž s brýlemi podobnými na Q-ho. Zněl stejně profesionálně, ale stále lehce nervózně.

Trochu otřesení, lapající po dechu, kašlající a s bolestí hlavy, ale jinak relativně v pořádku, se na moment zastavili, když dorazili ke svému původnímu úkrytu, aby se zorientovali a nadechli. Plyn se pomaličku šířil okny ven, ale vytrácel se a už nebyl ani trochu nebezpečný. Šály už byly naprosto zbytečné a jenom na obtíž. Mohli si je z obličeje sundat nabrat vzduch do plic. A hlavně vydechnout plyn.



Nějaké částice plynu vlnou samozřejmě pronikly a dráždily je na sliznicích a hlavně v krku. Pálilo to jako čert a nutilo agenty kašlat a dávit se. Ale to nebylo nic proti faktu, že mohli v té plynové kleci doopravdy zemřít.

"Jste v pořádku?" zeptal se Q a otázka byla lehce nemístná. Věděl, že nebyli v pořádku. Ale musel se zeptat. Vážně měl strach. Dost velký strach, a nejen o Jamese.

"Už bylo i hůř, Q," odpověděl James. Jeho hlas byl chraplavý a znovu zakašlal.

"Tak v tom s vámi musím souhlasit, agente 007," poukázal Harry, otáčející hlavu k němu, a ještě jednou si vzpomněl, co se stalo před deseti měsíci. Tohle si vyslouží jenom prohlídku a možná pár hodin na lůžku, na čemž bude Merlin rozhodně trvat. Skoro jako by ho slyšel.

Zakuckal se a musel se opřít zády o auto. Rozbolela ho jizva. Rukou si promnul čelo. Eggsy k němu okamžitě doběhl, opatrně ho chytil za pravou paži a ještě jednou se ho ptal, jestli je v pořádku. To, jak se k němu mladík choval - neustále blízko, tělo docela těsně přitisknuté k jeho, jedna ruka útěšně a starostlivě držící Harryho pravou a druhá jemně přejíždějící po tváři a celý ten láskyplný přístup - by přinutilo k úsměvu každé ledové srdce.

Sám byl zraněný, všichni byli, ale on vůbec nemyslel na sebe. Nevšímal si kulek, které prostřílely jeho kabát a pohmoždily mu záda, monoklu na levém oku, nalomeného žebra (jenom hádal), krvácejícího rtu, bodavé bolesti ve vlastní hlavě, ani značně podrážděných dýchacích cest. Staral se jenom o Harryho zdraví, protože moc dobře věděl, že ačkoliv to o sobě tvrdí, není kompletně v pořádku. Možná stále byl nejlepší Rytíř a možná byl v dobré bojové kondici a podařilo se mu zlikvidovat polovinu SPECTRE, ale úplně v pořádku po Kentucky asi už nikdy nebude.

Nikdy by si to nepřiznal - že není v takové formě jako dříve. Míval bolesti hlavy, bodavé, spalující. Když ho přepadly, musel se zastavit a sednout si, být chvíli v klidu. Klidně i hodiny. Stávalo se to jednou za měsíc, dva maximálně, a Eggsy vážně doufal, že teď to nebylo. Teď si ani chvilkovou slabost dovolit nemohli. Museli jít.

"Už je to dobré, Eggsy," ujistil ho partner a slabě se usmál. Dřív se smál, nebo i usmíval, málokdy, ale jak na policejní stanici Garyho Unwina, všechno se změnilo. "Neměj obavy. Ještě neumírám. Je docela těžké se mě zbavit."

V tom měl Harry naprostou pravdu. Eggsy mu dal krátkou pusu na tvář. "A já se ujistím, že to se v nejbližší době nestane, rozhodně ne kvůli tý ráně nebo zasranýmu plynu."

"Pojďme, drahý. Stále máme nevyřízené záležitosti, které musíme dokončit."

Znovu se narovnal a Eggsy ho chytil za předloktí. Bond a Allisonová stojící pár metrů opodál je ve spěchu došli a čtveřice se chystala okamžitě vydat směrem k Roxy a Mary, když je mezitím je doběhl agent Turner. Držel si před ústy kapesník, a když ho odložil, začal lapat po dechu ne méně než agenti před chvílí. Plyn ještě úplně nevyprchal.

Harry a Eggsy konečně spatřili jeho tvář. Oba stejně ztuhli nemilým překvapením a Galahad okamžitě spustil nával nadávek, které mu dost pomáhaly od údivu a stresu. "Co tady kurva dělá ten namydlenej hajzl Charlie?! Myslel jsem si, žes to ve vysílačce byl ty, ale řek jsem si, že to přece není možný, ale teď tady stojíš. Co se kurva děje?"

"Můžu to vysvětlit, Eggsy, já-"

"Ne, ne, přestaň. Už to celý dává smysl. Už to chápu. Celou dobu jseš MI6!" Otočil se na Dvojité nuly. "Špehovali jste nás!"

"Eggsy-" Harry ho chytil za ruku, když udělal krok vpřed směrem k 009, nebo jak ho znal on, Charliemu Heskethovi.


A bůhví, jak dlouho by ten naštvaný rozhovor pokračoval, kdyby nezasáhl Merlin na vysílačkách a James hned vedle.

"Nechte proboha té sračky, všichni, teď hned, a soustřeďte se na dokončení mise, tady nejsme někde ve školce. Ano, Charlie byl nasazený agent MI6, jeho jméno je Alex Turner a kódové číslo 009, Q mi všechno řekl. Teď není čas to řešit, jste špióni, jste profíci, soustřeďte se. Vyjádřil jsem se dost jasně?"

Ani on to nesměl moc v hlavě přebírat. Jistě, naštvalo ho to, a pořádně, když se dozvěděl, že byli docela dlouho pod dohledem Britské tajné služby. Nikdo o Kingsmanovi neměl vědět. Pracovali v nejvyšší úrovni utajení, ale asi v ne tak vysoké, jak předpokládali. Bylo to doslova pobuřující a každý normální člověk by zahořel vztekem na vládu, jak něco takového mohli udělat, poslat jim do organizace špiona v utajení. Ale Merlin nebyl každý normální člověk a se situacemi jako tato se uměl vyrovnat praštěním pěstí do dřeva a pár nadávkami. Musel zůstat klidný.

"Ten váš Merlin má pravdu, musíme zachovat chladnou hlavu. Rozumím, že vy dva se asi nemáte zrovna v lásce, ale teď musíme jít, než nás tamti dohoní!"

007 se otočil a energicky rukou ukázal na palác, ze kterého vyběhli první dva muži se samopaly. Koncentrace plynu očividně klesla na dýchatelnou úroveň. Zabručel při pomyšlení na další boj s těmi maníky ze SPECTRE, zakoulel očima a rozběhl se. Pro dnešek už toho měl dost. Přesto vytáhl a odjistil pistoli s posledními pár náboji v zásobníku.

Předtím si všimnul 001 a té mladé agentky Kingsmana, Roxanne, jak se krčí u jednoho z nedalekých aut a drží omráčeného Albericiho v poutech.

Nehodlal se tím dramatem mezi Turnerem a Unwinem už dále zabývat a běžel k nim. Doufal, že ho budou ostatní bez řečí následovat, protože čas ubíhal rychle.

A stejně tak poslední z jejich nepřátel.

Naštěstí byli ostatní dost chytří a profesionální na to, aby zbytečné hádky zanechali a následovali ho. Dosprintovali k agentkám, které navzdory všemu pocítily úlevu, když ostatní uviděly.

"Páni, jsem tak ráda, že jste v pořádku, mohli jste tam umřít!" vykřikla Roxy trochu víc nadšeně a pohlédla na Eggsyho s Harrym v zápětí. "Jste v pořádku?"

Když spatřila 009, málem ho zavraždila pohledem, ale neřekla vůbec nic. Slyšela, co Merlin řekl. Musela situaci vidět objektivně.

"Strachovat se budeme potom, teď musíme pryč," rozkázala 004 a otočila se čelem vzad. Mířila zbraní před sebe a bedlivě sledovala ulici. Ačkoliv málem zemřela, držela se na nohou statečně. Ruka se jí malinko třásla a nemohla pořádně zaostřit, ale to protivníci vědět nemuseli.

Nikdo si nevšímal chaosu a rozbitých, poházených věcí na zemi. Ostatně ani Albericiho, však se jen tak neprobere.

K helikoptérám to byl docela kus cesty.

"Nastupte do auta. Albericiho vezmou Dvojité nuly. 001 pojede s Kingsmany, máme pouze dva agenty schopné pilotování i řízení. Ještě se uvidíme, pojedete za námi," oznámil Q Rytířům. I v jeho hlase bylo slyšet, jak se ušklíbnul při představě další myšlenky. "A navíc mi všichni dlužíte tu zítřejší vánoční party."

Mary zvedla Itala, odtáhla ho k vedlejšímu autu, otevřela dveře a nasoukala ho dovnitř na levé zadní sedadlo. Vrátila se k modrému a nasedla na místo řidiče. Samozřejmě uměla řídit auta perfektně s volantem jak na obvyklé pravé, tak na levé straně.

Roxy auto obešla a sedla si dozadu, za ní.

"No nevím, jak se na to tvá matka a hlavně Mycroft budou tvářit, pozvat bandu úplně cizích lidí do jejího domu aniž bys jí to řekl," opáčil James a jeho ústa se protáhla do jednoho z těch polovičatých úsměvů. Představil si svého šéfa a jeho obličej. A také Sherlocka. A sušenky, kterých sotva zbyde na všechny, jak moc byly dobré.

"Já jim to řeknu," ohradil se prudce, "nakonec."

To potvrdilo Jamesovu domněnku, že tak ještě neučinil. Q nesnášel předběžné plány, protože se stále ještě mohlo něco zvrtnout, a jak tak znal jeho i sám sebe, to by byl ten případ.

Q si povzdechnul a do jeho hlasu se opět vkradlo komandování výstrojního důstojníka. "A teď už běžte, než vás dohoní. Jsou od vás vzdálení méně než sto metrů."

Střelba neustávala, ale byli moc daleko na to, aby se mohli trefit.

Policejní sirény už byly na doslech.

Harry a Eggsy rychle nasedli do auta, starší muž dopředu a jeho partner vedle nejlepší kamarádky.

Tři Dvojité nuly doběhly k černému, vysklenému a pomačkanému autu, kde seděl Alberici, se zbraněmi v rukou až do poslední chvíle. 009 nenechal 007 řídit, a on jen protentokrát neprotestoval tak moc, jak by odporoval obyčejně. Když šlo o ostatní agenty 00, raději se držel zpátky, protože jejich hrozby smrtí nemusely být vždy plané a on to dobře věděl.

Klíčky v zapalování nebyly, on si ovšem dokázal velmi dobře poradit v jakékoliv situaci. I pod tlakem. Rozjel se od obrubníku, otočil volantem a vyjel na silnici s dokonalou zručností, jakou by každý agent měl ovládat.

Se stejnou precizností se vyhýbal i troskám, tělům i jiným objektům, které se náhodou nacházely na silnici, ještě je nikdo neodklidil a bylo nepřípustné je přejet, jako třeba přejel prkno nebo malé předměty vyhozené z kabelek a batohů. Přejel pomeranč a objel tělo. Byla všude kolem nich. Následky druhého V-Day byly ještě hrozivější než toho prvního.

Byl to hrozný pohled ke sledování, ale on byl agent tajné služby a zůstat v naprostém klidu byla povinnost. Byl tak vycvičený.

Muži se samopaly na ně nepřestali střílet, samozřejmě. 007 na zadním sedadle se musel shýbat, aby se střelám vyhnul. Zadní sklo přežilo běsnění násilných lidí ovlivněných vlnou, ale střelbu už ne. Sesypalo se dovnitř, a kdyby agent neměl tlustý zimní kabát, střepy by mu pořezaly záda. Hlava už tak chráněná nebyla, ale pár škrábanců navíc přežije.

Alex zrychlil, jak mu to situace na silnici dovolila. Vrtulník nebyl daleko. Ozbrojenci neměli auto a navíc střelba za bílého dne by je dostala maximálně za mříže. Museli toho nechat, naštěstí pro agenty.

"Jak to jde s Albericim?" zeptala se 004, vysílačky stále propojené. Dýchala ztěžka.

"Ještě se neprobral, spí jako zabitý," Lancelot odpověděla lehkým černým žertíkem a zahihňala se. "Dorazili jsme k helikoptéře."

"Výborně. Mallory s vámi chce prohodit slůvko, a mimoto, máte naši agentku. Všechny formální záležitosti vyřešíme později."

S tím dorazily k jejich prostorné helikoptéře i Dvojité nuly, vyměnily rozstřílené autíčko za mnohem větší pohodlí a Jamesem a Alexem v kokpitu odstartovaly směrem Londýn.

Operace SPECTRE byla za nimi. S tím zbytkem neschopných úředníků už si poradí policie, po pár konzultacích s Mallorym a italskou tajnou službou. Pošlou je tam, kam patří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama