Velkolepé Vánoce [jak pro koho] – Kapitola 11

8. srpna 2016 v 20:33 | Sophie |  Jiné psaní
Po pěti dnech další kapitola. Tahle byla na psaní zatím nejnáročnější. Trochu jsem změnila styl, jakým píšu, víc do úvah. Nevím, co si o ní mám myslet, je trochu zvláštní. Přesně takhle vypadají překlady a moje anglické povídky.
Každopádně, měl se blížit konec, ale pak tu byl ten plyn... a zkomplikovalo se to. Jelikož jsem byla líná vygooglovat, jak otrava HCN vlastně vypadá a ze své mysli jsem to nevydolovala dost brzo (my jsme to brali, ale o prázdninách se mi na chemii myslet moc nechce), vzniklo z toho něco úplně jiného. A taky je to trochu moc angsty. Slibuju zlepšení. Za pár kapitol. Už z toho bude skoro román.
Byla by delší, ale psala bych moc dlouho a prostě moc, takže jsem ji rozdělila na dvě.



Kapitola 11

Už byla noc, když se agenti vrátili na základnu.

Otevřely se dveře propojující garáže hlavního ústředí MI6 s chodbami vedoucími do kanceláří. Sedm agentů, čtyři Dvojité nuly a tři Rytíři kulatého stolu, se vydalo vpřed dlouhou chodbou lemovanou starými cihlovými zdmi. Kráčeli rychle, rozhodně, elegantně. Měli naspěch.

Lancelot a 001 šly vprostřed a mezi sebou pevně držely vzpírajícího se Itala, každý za jednu ruku. Měl je stále spoutané za zády. Už se z omráčení probral a dával dvěma silným ženám dost zabrat, i přes jeho zdánlivě křehký a neškodný vzhled důchodce.

Úzkým prostorem se ozývalo klapání podpatků na botách agentek (a i některých agentů) a vytvářelo ozvěnu odrážející se všemi směry, která jej ještě zesilovala. Jediný zdroj světla byla občasná zářivka rozsvěcející se pomocí automatického snímače pohybu a tlumená bílá záře dávala tvářím všech osob zvláštní, tajemný nádech.

A zakrývala většinu modřin na jejich tvářích i škody napáchané na drahém oblečení.

Přiotrávené čtveřici bylo na zvracení (všichni už několikrát zvraceli během letu), bolela je hlava a měli občasné závratě, ale snažili se to nedat znát a jít vzpřímeně a bez pomoci. Pro Arthura to bylo ještě horší, vzhledem k jeho válečnému zranění.

Po několika zabočeních dorazili k cíli, ke dveřím vedoucím do hlavní místnosti, kde sídlili zaměstnanci z personálního, úředníci a několik pracovníků Výzkumu a vývoje. A také kde na jejich příjezd netrpělivě čekal Mallory s Tannerem, Q a slečnou Moneypenny po boku. A samozřejmě zadržovací jednotkou připravenou odvést Albericiho do cely a vyslechnout.

Bond otevřel dveře a vstoupil jako první, za ním zbytek. Spatřil zachmuřené, netrpělivé tváře Malloryho a jeho nejbližších spolupracovníků, stejně jako pronikavé zírání lidí za pracovními stoly, kteří se na skupinu příchozích neskrývavě zahleděli ihned, jak vstoupili. Všechny oči v místnosti se dívaly jedním směrem, a to na Albericiho a také dvě agentky vedoucího ho do místnosti.

"Konečně jste tady," prohlásil M, v očích chladný, obezřetný pohled. Lehce pokývnul hlavou na Arthura, Galahada a Lancelota na znamení úcty a přivítání. "Dobrá práce, to je asi poprvé za mou kariéru na pozici M. Odveďte ho!"

Soucitně se zahleděl na Bonda, Allisonovou i ty dva Rytíře - poznal, že na tom nejsou zdaleka dobře.

Ozbrojená ochranka s pistolemi neprodleně přispěchala nahoru a převzala mafiána od agentek. Nasadili mu speciální magnetická pouta - tak si budou jisti, že nemůže uprchnout. On se jen ušklíbnul a nasadil jakýsi vědoucí a falešně zastrašující pohled.

Tohle ještě není u konce, chtěl sdělit.

To určitě. Jako byste nás ještě nikdy nepotkal.

Od incidentu se Silvou MI6 značně zabezpečila zadržovací cely i všechna ostatní bezpečnostní opatření. Povětšinou to byla zásluha jejich výstrojního důstojníka, Q. Když šlo o jakýkoliv zásadní technický problém, byla to jeho práce, ať už šlo o firewally, vybavení nebo zázemí základny.

James se podíval Q-ho směrem a zachytil jeho pohled. Q několikrát mrknul a dovolil si se usmát jedním koutkem rtů, když Jamese viděl, a mohl na sto procent říct, že je jeho partner opravdu zpátky z toho pekla, které přežil jen zázrakem, ale úsměv nedosáhl jeho očí. Stále se v nich zrcadlila starost, zodpovědnost a únava. Zvláště, když viděl, jak zelený James je.

Nejradši by ovšem přiběhl napůl cesty k Jamesovi, pevně ho objal, políbil a nikdy nepustil. Všechno to slyšel, celou dobu, musel poslouchat, dívat se na ten masakr a rozdávat pokyny. Opravdu se bál. Opravdu pocítil neskutečnou úlevu a radost. Ale musel zůstat profesionální, celá MI6 byla v místnosti a sledovala.

Na šťastné shledání, romantiku a Vánoce bude čas později.

A možná pozve i M, Tannera s rodinou, Moneypenny, R a Aleca. Uvažoval o tom. Matka ho rozhodně zabije; a pak mu odpustí, když donutí agenty pomoct jí s vařením. Pomoc bude potřebovat, protože bude doslova muset vařit vánoční večeři jako pro regiment. 'Jako' ani není nutné.

"Jakmile budeme hotovi s hlášením a pracovními záležitostmi týkajícími se tajné služby Kingsman, okamžitě se všichni hlaste na Zdravotnickém, bez prodlevy a bez odmlouvání," prohlásil M a postupně se podíval na všechny v místnosti. Pohledem zůstal viset na trojici cizinců a přikývl na pozdrav. "I vy. Gareth Mallory, mimochodem."

Albericiho odvedli a skupinka sešla schody dolů, do centra dění, za doprovodu upřených pohledů. Bylo to až nepříjemné, hlavně pro Kingsmany, kteří schytávali nejvíce pozornosti. Byli teoreticky jejich nepřátelé, které běžně zavírají do stejných cel, jako Albericiho.

"Ale pane-"

"To je rozkaz, 007. Málem vás udusili kyanidem, přes to vlak nejede."

Bond zabručel. Nesnášel prohlídky na Zdravotnickém. To asi každý. Ale tentokrát to bylo nezbytné. Už jim bylo lépe, Q přes vysílačky dával ostatním pokyny, co mají dělat, a přecejen už to bylo šest hodin, ale i přesto se tam s Mallorym nechtěli zdržovat dlouho.

"Každopádně, stále máme povinnosti vůči vládě i celému světu. Formality později, přecejen jsou Vánoce a nebudu tak krutý, abych vás kolegy ze Savile Row přiváděl k výslechu pro bezpečnostní prověrky a povolení ke vstupu do budovy. Stejně už jste tady. Takže prosím," otočil se k jeho podřízeným v místnosti, zdůrazňující poslední slovo, "dělejte, jakoby nic. Nemám na to náladu a nejsem moc nadšený z toho, že tu musím trčet přes celé svátky s Mycroftem Holmesem a na telefonu premiér."

Q chápal jeho problém. Mycroft dokázal být otravný, ale na Vánoce ještě víc než obvykle. A pak tu byla ta tragédie, masakr, apokalypsa. Ani na to nechtěl myslet, ale se svou prací na to nikdy přestat myslet nemohl.

Planeta se stále ještě úplně nevzpamatovala z minulého, prvního V-Day a teď tu byl další. A tentokrát bylo ztraceno mnohem více životů. Mnohem více. Bylo to strašné.

M je s rukama v bok zavedl na druhý konec místnosti, k velké obrazovce na zdi. Tanner držel v rukou tablet a na ústy nevyřčený rozkaz od svého šéfa promítnul na obrazovku informace o Druhém V-Day, jak začala média strašlivou událost nazývat. Byly tam články z novin a internetu, zprávy, prohlášení politiků, reporty z vládních serverů nebo záběry z bezpečnostních kamer z celého světa.

Na menších monitorech se zobrazovaly profily padlých členů SPECTRE, automaticky naskakující jeden vedle druhého a létající mezi obrazovkami z jedné na druhou vyrovnané v řadách. Obdélníků s obličeji bylo opravdu velké množství.

Na jednom z monitorů naskočila mapa spojující jednotlivé tváře, země, jejich činy a zločiny i jak byli všichni propojení, jeden s druhým. Neexistoval nikdo, kdo by neměl co dočinění s někým dalším. Obchodovali, pracovali i se zbavovali nepříjemných jedinců společně, jako jedna ohromná chobotnice.

Potom zatykače postupně začaly červenat a mizet, jak se sčítali všichni zabití. Tak, jak to mělo být. Tak, jak to bylo pro svět dobré. Ale stálo to opravdu hodně velkou cenu. Životy nevinných lidí byly ztraceny a agenti byli nuceni udělat hrozné věci.

Zabíjeli v sebeobraně, to ano, ale v podstatě to byli oni, kdo vyvolal konflikt, který vedl k masakru. Příčinou bylo znovuspuštění vlny, ale kdyby se to nestalo, nemuseli by do Říma jet. Ale kdyby se to stalo, Q nevypnul frekvenci a oni nedostali prostor do budovy vkročit, dopadlo by to hůře. Museli tam jet a museli vykonat, co vykonali. Příčina a následek. Příčina a následek. Museli jí čelit.

Podobalo se to případu v kentuckém kostele, případu nemilosrdného vraždění. Bylo to proti zásadám obou organizací. Zabít měli v nouzi, ne účelně.

Dvojité nuly byly Dvojité nuly s povolením zabíjet, ale tato pravomoc jim na vině nijak neubírala. Měli pocit viny, hlodala je v kostech. Jenom asasín z řad SPECTRE a všech ostatních mafiánských organizací nebo robot by ho neměl.

Na to, co se stalo, budou vzpomínat ještě hodně dlouho. A nejen oni, ale všichni přeživší z celé planety. Budou si připomínat ty tragické Vánoce 2015, na které by každý nejraději zapomněl úplně a vymazal je z celého časového kontinua.

Na mapě tváří jich místo stovek zůstalo už jen necelých pět desítek. To se dalo považovat za smutný, leč nečekaný a záslužný úspěch. Ten zbytek nepřátelských agentů roztroušený po světě už se agentům MI6 jistě podaří dopadnout a dostat za mříže.

M, současný i předchozí, vždycky preferoval řešit věci diplomatickou cestou s minimálním počtem zabití, ale v Římě neměli zrovna jinou možnost. Sám jim nařídil SPECTRE vymýtit. Zabij nebo budeš zabit. Dnes se toto rčení uplatnilo nesčetněkrát. Kdyby agenti nezabíjeli ty žoldáky a zabijáky, sami by nepochybně přišli o život.

"Názorná ukázka, kolik jste toho dokázali." M se zahleděl na obrazovky a zpátky na skupinu po boku. "Za jediný den - pouhých pár hodin - jste svět zbavili mnoha přívrženců SPECTRE, a co nebylo vaše dílo, bylo dílo jejich vlastní vlny. SPECTRE je jedna z nejmocnějších teroristických organizací světa, havěť, a vy jste vzali do ruky tu obraznou plácačku a oprostili od ní všechny vlády a tajné služby. Ve stínu vypuklé události se mi to sice neříká vůbec lehko, ale vedli jste si opravdu dobře. Celou dobu jsem sledoval kamery a komunikátory - o nemístném využívání vysílaček pro osobní účely si promluvíme, až bude po všem - a musím říct, že alespoň projednou jste dělali, co máte a nenechali palác vybouchnout ani nic podobného, za což si obzvlášť 007 může gratulovat. Tanner vás obeznámí s průběžnými statistikami Druhého V-Day, já si teď vážně musím jít udělat silnou kávu a vrátit se do kanceláře."

"Pokud dovolíte, doprovodím vás," odvětila Eve a vydala se směrem nahoru s Mallorym, ani nečekala na odpověď. Už toho všeho také měla dost. Tohle byly ty nejhorší svátky v historii od Druhé světové války.

"Jistě. Myslím, že všichni bychom potřebovali pauzu," řekl ještě M, povzdechl si a potom se on i jeho osobní asistentka ztratili z dohledu i doslechu za zavřenými dveřmi.

"Takže," začal Bill Tanner a znovu se zaměřil na velké plátno. Pomocí tabletu odfiltroval nepotřebné informace a přiblížil pouze ty požadované. Eggsy si pomyslel, že jejich tablet/psací podložka je rozhodně lepší a víc cool než ten docela obyčejný, co držel Tanner v ruce.

"Náš výstrojní důstojník učinil neurologické vlně přítrž po šestnácti minutách, což je víc než třikrát víc než minule, a podle toho také vypadají součty padlých. Ale i tak, kdyby nebylo Q, byla by celá planeta víceméně ztracená. Bez urážky," ujistil Rytíře Tanner. Byl si jistý, že by to zvládli, ale s mnohem většími ztrátami na životech. Ne, že by MI6 nevěřila v jejich kompetenci, ale Q byl Q a nedali na něj dopustit.

"Odhadovaný počet mrtvých se pohybuje okolo dvou milionů a někteří odhadují, že to ve výsledku bude mnohonásobně víc, což je otřesné. Škody na majetku dosahují bilionů. Vlády ztratily okolo poloviny pracovníků, včetně poslanců, senátorů, prezidentů i diktátorů. Tentokrát už je nikdo do bunkrů nepřevezl, SPECTRE pracovala v přísném utajení. Někteří se na svých postech ani nestihli usadit a už zase musí být nahrazeni. Bohužel i my jsme přišli o několik zahraničních agentů a nejsme jediní. Nejvíce bylo civilních obětí v oblastech Blízkého Východu, severní Afriky a severní Ameriky, mezi uprchlíky a na Ukrajině, tedy v konfliktních oblastech a oblastech, kde se Q-ho anti-frekvence nestihla dostat před vypnutím vlny…"

Nikdo už Tannera ani neposlouchal, naprosto se ztratili ve vlastních myšlenkách na tu globální katastrofu. Dva miliony mrtvých - to bylo otřesné.

Q všechno sledoval, počítal-ale s tímhle by nikdy nepočítal. Bylo to jiné, když to přímo slyšel z úst někoho jiného. Zastavil to moc pozdě. Kdyby se nezdržoval s Merlinem a soustředil se víc na úkol, na pokyny a kód a svou zatracenou práci, možná by-

James, jako by věděl, na co myslí, přes shromážděné lidi se protlačil k němu, stisknul jeho ruku, jakkoliv slabý sám byl, a řekl, že to není jeho vina. Nebyla. On věděl, že se za to Q bude vinit ještě hodně dlouho. Spatřil to v jeho zároveň ustaraných, zklamaných, smutných, zděšených, unavených, provinilých a nešťastných očích. Teď to na něj teprve dolehlo. Předtím musel zachovat chladnou hlavu a myslet na záchranu svých agentů, ale teď… si uvědomil plný rozsah, viděl celý obrázek.

Ani Tanner pochopitelně nevypadal jinak. To nikdo v místnosti a asi nikdo na planetě, kromě nějakých sériových vrahů, kteří v incidentu mohli najít potěšení, se svými zvrácenými myslemi. Nikomu se o tak tragických zprávách nechtělo mluvit.

Byly Vánoce. Byly zatracené Vánoce a tohle SPECTRE nadělila lidstvu jako dárek. Ještě se tím snad i bavili. A právě za to si zasloužili jejich osud, a to si všichni, kteří znali celou pravdu připomínat. Takových byla jen hrstka, a mezi nimi MI6 a Kingsman.

A jistojistě celá Holmesova rodina, protože oni sledovali zprávy. Sherlock jim všechno řekl, musel. Q znal svého bratra lépe než většina lidí, a vlastně mu to ani nevyčítal. Tahle malá skupina lidí spolu s jeho rodiči - to jsou jediní, kdo kdy budou vědět, že zastavení byla jeho zásluha, ale také jeho trápení, a také jediní, s kým o tom může otevřeně mluvit a vymluvit se ze všeho.

Co v ten moment potřeboval, byla láhev tvrdého alkoholu, tvrdá muzika na plné pecky a kout svého pokoje. Potřeboval se opít a na všechno zapomenout. A pokud mu s tím James měl pomoct, neměl námitky. Možná potřeboval i trochu tvrdého, nenávistného sexu.

"Nech mě být, Jamesi," syknul a vykroutil se ze sevření na jeho ruce. "Je to moje vina."

Tanner mluvil a přepínal mezi informacemi a mluvil, ale vnímat se to moc dobře nedalo. Kéž by přestal. Špatných, depresivních zpráv už bylo dost. Hlášení o proběhnutých misích vždycky stála za houby a nikdo neposlouchal, ale tentokrát to bylo ještě horší.

Katastrofa. Apokalypsa. Druhý V-Day. Smrti. Oběti. Zničená města. Tragédie. Vlády jsou otřesené. Země jsou otřesené. Horší než válka. Stalo se to znovu. To byly titulky ze zpráv a článků na obrazovce. Q je vnímal jen tak matně. Všechny se rozmazávaly do jednoho. Všechny byly stejné. Negativní.

Bylo hrozné, že si tím musela Země projít jednou, ale že se to opakovalo, bylo mnohokrát, mnohokrát horší.

V Šestce věděli, že potřetí už se to nikdy nestane, ale co zbytek? Ti si nemohli být jisti ničím. Některé nedůvěryhodné stránky s konspiračními teoriemi mluvily o konci světa, plánované genocidě, mimozemšťanech a podobných nesmyslech, jenže kdo tu byl, aby všechno to vyvrátil?

Kdyby M učinil veřejné prohlášení, musel by říct všechno, a tím pádemuž by nebyla agentura tak úplně v bezpečí. Kdyby veřejnost věděla o operaci Řím, Q, Kingsmanovi a Dvojitých nulách, byl by to konec. Konec éry špionáže a tajných agentů. Nic by nezůstalo v utajení. Jistě by se do toho začali motat Američané ještě více než předtím a všechno by šlo do kopru.

Premiér věděl vše. Britská vláda věděla vše. Ostatní členové Kingsmana a Statesmana věděli vše. Možná i Italové něco věděli - ale otázka byla, kdo ještě? Jak ukazovala obrazovka, pořád po světě pobíhala čtyřicítka přívrženců SPECTRE a měli všechny informace. Mohli je použít k vydírání, a nejen to, kdykoliv. Mohlo se stát cokoliv.

A to bylo to nejhorší. Nevědomost. Všichni chápali, jaké to je pro lidi z vnějšku.

Bylo horší vědět, nebo nevědět?

To nikdo nemohl říct.

Daly by se na to téma vést obsáhlé hádky. Bylo horší netušit, kdo za tím je a kdo to zastavil, a hlavně za jakou cenu, nebo bylo horší vědět přesně to a žít s tím? Žít s tím, že se to za jejich přítomnosti a účasti stalo znovu? Že tomu mohlo být zabráněno, kdyby MI6 poslala agenty do Říma dříve a odhalila jejich plány pokračovat ve Valentinově odkazu?


"…na schůzku s premiérem do Parlamentu, v poledne. Vláda rozhodne, jaké kroky a opatření provedou v nejbližší budoucnosti, ale rozhodně se něco změní. To je prozatím vše, co máme. Prosím, vraťte se k práci a vy mě následujte. Vím, že byste na Zdravotnické dobrovolně nešli."

Q se vrátil do reality. Zachytil ještě konec Billova projevu.

Tanner si povzdechnul. Uvnitř, ve své mysli myslel na úplně to samé. Ale také myslel na svou ženu a syna a to, jaké ohromné štěstí má, že přežili. Kluk měl jediné štěstí, že byl venku s kamarády a děti skončily maximálně s pár pohmožděninami, škrábanci a jednou zlomenou rukou (kamarád, ne syn, naštěstí).

Vypnul tablet; také už se na to nemohl dívat. Nechal ho ležet na jednom ze stolů patřících vědcům a šel dopředu. Cestou minul Rytíře. Natáhl ruku a představil se: "Bill Tanner, náčelník štábu." Nedokázal se ovšem zbavit vážného, zasmušilého výrazu v tváři.

Potřásl si rukou se všemi třemi, kteří se taktéž představili - taktéž s naprosto kamennou tváří neschopnou vyjádřit cokoliv jiného kromě hrůzy, odtažitosti a jakéhosi žalu. A nevolnosti.

Dvojité nuly cestu k doktorovi znali, ale kvůli bezpečnosti a také Rytířům se dostal do čela zástupu, zabočil doprava a otevřel dveře do další chodby.

Q se chtěl odpojit, ale James ho starostlivě chytil za paži a podrážděným hlasem přikázal: "Taky by ses měl nechat vyšetřit, Q, pro tvoje dobro. Neříkám to jen tak, víš, jak prohlídky nesnáším. Jsi v šoku."

Možná na tom bylo něco pravdy. Muselo to na něm být vidět, když ho zrovna James odvedl na Zdravotnické a sám šel bez protestů. Znovu zakašlal a potlačil zvracení. "A jedl jsi vůbec něco od těch sušenek?"

Q zavrtěl hlavou, jak James předpokládal. On den bez jídla vydržel, ale kdyby to tak šlo dál s Q, byl by kost a kůže. Často musel dohlížet, aby pořádně jedl a nosil mu dolů do laboratoře svačiny. Někdy domácí toasty či celá vařená jídla, někdy něco, co měl v ledničce od Moneypenny (její zelené vegetariánské sendviče nesnášel, ale neměl to srdce jí to říct a většinou je přinesl Q, který je s chutí zbaštil; on jedl víceméně všechno).

To jenom někdy to bývalo naopak a Q byl ten, kdo rozdával. Ale stávalo se to, jen když dozrály cukety na zahrádce paní Hudsonové a Mycroft mu přinesl nějaký její výtvor, který dala Sherlockovi a on jemu a odmítal to jíst, nebo když na oplátku uzrál rybíz a ona pekla ty její šíleně kyselé koláče. Opět od Mycrofta. A to pak celá MI6 dostala výslužku jak od Q, tak i od M. Ten ty koláče ale miloval a Mycroft mu dal hodně, spíše jako úplatek. To byl asi jeho jediný přínos, když se to vezme tam a sem. Rybízový koláč.

Q nestihl ani protestovat a už byl odvlečen směrem do chodby. Cestou se Tanner zastavil akorát u záchodů a řekl jenom: "Běžte na toaletu. Smyjte si z rukou a obličeje tu krev. Ať trochu vypadáte."

Nemusel agenty dvakrát pobízet. Na umývání při vší té akci neměli ani pomyšlení a vlastně vypadali hrozně. Špinaví, zpocení, unavení, zhmoždění, otrávení, v potrhaném oblečení. Vyrazili kolem poledne a teď byla půlnoc.

První svátek vánoční.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama