Velkolepé Vánoce [jak pro koho] – Kapitola 12

10. srpna 2016 v 0:38 | Sophie |  Jiné psaní
Zase další, tentokrát už rychleji, vzhledem k tomu, že jsem půlku měla napsanou, když jsem zveřejňovala tu předchozí. Tady už se to lepší, není to tak sad a angsty a zase víc popisné. Nebo tak půl napůl. Snažila jsem se point of view udržet u Q, ale místy se to vymyká. Už se vrací zpátky a v příští kapitole slíbené Vánoce, víceméně fluff a happy time. Předpokládám, že to bude předposlední kapitola.



Kapitola 12

Takhle si to nikdo nepředstavoval. Měl to být čas strávený s rodinou a přáteli, pohoda, jídlo, punčochy s dárky a zábava, ne globální krize a práce.

Q si byl jistý, že ani ta slíbená party náladu nevylepší. Možná může všechny pozvat, možná se můžou sejít a oddechnout alespoň na chvíli, ale nebude to ono. Všichni budou muset být na telefonu, řešit Druhý V-Day, sledovat dění a nikdy si neodpočinout. To k práci pro Britskou tajnou službu už jaksi patřilo.

Ale trochu rozptýlení potřebovali všichni. Možná dokážou na pohromu nemyslet na pár minut, a i to se počítá. Navíc budou muset pomáhat matce s vařením, a to je ta nejlepší cesta ke chvilkovému štěstí a povyražení. A potřeboval to hlavně on sám.

Ještě trochu otřesený ze všeho, co na něj dolehlo, Q vylezl z kabinky a šel k umyvadlu. Podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal zdeprimovaný a unavený až do morku kostí. Všimnul si kruhů pod očima, rozházených vlasů, křivé kravaty a pomačkaného svetru, bledé pleti a zúžených zorniček. Jeho ruce se malinko třásly, když si je umýval pod vodou, kvůli nedostatku jídla a stresu. Q položil své brýle na bok na desku a opláchl si obličej v naději, že to něčemu pomůže.

K vedlejšímu umyvadlu přišel James a ten vypadal snad ještě hůř. Vůbec ale nekomentoval svůj vzhled ani chabý zdravotní stav, jenom se zeptal Q, jestli už je mu lépe. Opláchnul si ruce od krve a všimnul si, že i rukávy má zašpiněné.

Ostatní si jich zdá se nevšímali, vyčůrali se, umyli, opláchli rány a zase vyšli ven na chodbu. Pochopili, že do rozhovoru Bonda a Q se raději míchat nemají. Navíc se chtěli co nejrychleji dostat na Zdravotnické, asi poprvé za celý život.

"Ano, měls pravdu, už je to lepší. Jenom-bylo toho na mě moc. Po tom, co Bill říkal - a co říkaly ty články a ty a všechno kolem." Vzhlédl a otočil hlavu k Jamesovi. "Byla to moje vina, Jamesi. Mohl jsem to zastavit dřív. Snažil jsem se, ale já-"

"Q." James se k němu otočil, zastavil kohoutek a chytil partnera za ramena. "Q. Andrew. Ty za nic nemůžeš, zastavil jsi tu vlnu a díky tobě a pouze tobě jsme to přežili, rozumíš? Jsi zatracený výstrojní důstojník MI6, tak se tak musíš chovat a říct si, že to nebyla tvá vina, protože nebyla. Všichni neseme velkou zodpovědnost za to, co se stalo, a všichni stejnou. Tak se proboha seber a přestaň na to myslet."

James se podíval do jeho očí a napřímo mu to sdělil. Ta povzbudivá slova se zavrtala hluboko do Q-ho paměti a alespoň trochu mu na moment mohla dodat trochu sebevědomí. To ale neznamenalo, že by se jeho přístup k události změnil.

James ho pustil, vzal jeho ruce do svých a obě je políbil na klouby. Začal je jemně mnout palci a opět se podíval Q do obličeje. Kratičký úsměv prozářil jeho tvář. A potom zachrchlal.

"Jdeme, Q. Myslím, že tentokrát nějaké prášky potřebovat budu. Kyanid, a tak."

Q se taky malinko usmál a protočil panenky. To bylo poprvé za několik hodin a on si to ani neuvědomil, bylo to jaksi automatické.

(Prášky se železem dostali v helikoptéře a další až druhý den.)

"Jdeme," přikývnul. James ho pustil a společně vyšli z koupelny na chodbu. Q už se cítil malinko lépe.

Většinou říkal, že na něj měl James špatný vliv, ale někdy to bylo právě naopak a on mu dokázal pomoci skoro v čemkoliv. Uklidnit ho, jakkoliv nepravděpodobná a nepříjemná situace byla, říct ta správná slova, náhodně vyřešit něco podivně zapeklitého. Možná to bylo tím, že stačilo, aby se James usmál a celý svět se změnil.

Q byl prostě hrozně zamilovaný a nemohl tomu pomoct.

Ještě museli počkat na agentku 004 a vydali se k lékaři. James, Mary, Harry i Eggsy vážně doufali, že nebudou kvůli kyanovodíku zůstat na lůžku po celé Vánoce, přestože se na to docela cítili. Představili si, že jim doktor bude vnucovat přesně to, stůj co stůj.

Ale oni byli zvyklí na horší a nějaké podrážděné dýchací cesty jim to, co ještě zbývalo z roku, nemohly pokazit ještě víc. To už zařídila práce a SPECTRE. Pokud tu bylo něco, co mohli udělat, bylo to snažit se pokračovat v obyčejném životě, jako by se V-Day nikdy nezopakoval a oni událost nezažili z první ruky.

Jedině tak si ještě mohli zachovat příčetnost a chladnost, s jakou operovali celou tu dobu. S pomocí těch krátkých, šťastných momentů. Tichá snídaně, povalování se v posteli u seriálů ve volný víkendový den (pokud nějaký měli), nákup v potravinách, nebo slavení těch komerčních, veřejných svátků jako byl Svatý Valentýn (jaká to příšerná náhoda při tomto dni - určitě už skoro každý zvážil přejmenování svátku nebo jeho přesunutí; Valentine's Day už si nikdo nikdy nespojí s láskou, ale s masakrem tisíců), či Vánoce.

Bude to těžké, rozhodně to bude těžké, ale musí se alespoň pokusit. Zapomenout. Na. Tu. Blbou. Práci.

Mezi telefonáty a starostí o zdraví. Mezi dárky a vařením. Mezi úzkostí a smutkem. Mezi spokojeností a láskou.


Dveře další z cihlových místností, tentokrát vybavené lůžky, lehátky, moderními kovovými přístroji a regály s léky a lékařskými pomůckami, se otevřely a všichni vešli dovnitř. Tanner šel za na druhý konec místnosti za mužem v obleku, přes který měl přehozený bílý plášť - doktor Baines -, a něco mu potichu začal vysvětlovat.

Agenti Kingsmana se rozhlíželi po ordinaci/ošetřovně/JIP v jednom a zhodnotili, že zdravotnické zázemí jejich základny bylo mnohem vybavenější, větší, modernější a příjemnější. Tahle obrovská místnost byla jakási chladná a ne moc příjemná, když jste v ní museli nějakou dobu pobýt.

To ale nebyla žádná nemocnice, když se to tak vezme.

Na lůžkách v zadní části oddělené bílými závěsy leželi dva agenti a od jejich postelí se ozývalo pravidelné pípání srdečních monitorů do rytmu tepu. Jedna ze sester ošetřovala ženě z Výzkumu a vývoje ruku a další pobíhala okolo druhého doktora a jednoho z pacientů přivezeného z centra města, jehož stav se pravděpodobně zhoršoval.

Téměř všechna lůžka byla obsazená zraněnými pracovníky SIS.

Do dalších křídel a vedlejších místností neviděli, ale byli si jistí, že to tam probíhá obdobně.

Agenti neslyšeli, o čem se Tanner a lékař bavili, ale bylo zřejmé, že na ně čekal a věděl vše o tom, co se v Římě stalo. Nosil vážný výraz a sem tam se podíval jejich směrem dost nepříjemným pohledem, který je prohlížel od hlavy k patě. Potom jen přikývnul, vzal si propisku a psací podložku s dokumenty a šel ke skupince.

Trochu skepticky se tvářil na Rytíře, ale neřekl nic na jejich účet. Tanner se po celou dobu rozhovoru snažil tvářit přívětivě, ale jakmile se dostal z dosahu doktorova zorného pole, koutky mu povadly a jak procházel okolo agentů, tiše pošeptal: "Hodně štěstí s ním."

Dokonce poplácal 007 po rameni, když ho míjel.

Doktor Baines očividně nepatřil mezi ty nejmilejší a nejoblíbenější lidi v MI6.

"Allisonová, vy jdete se mnou, Bonde, běžte vedle za doktorem Carnabym. Vy dva počkejte," řekl neutrálním, ale spíše otráveným hlasem. Také už toho měl za celý den dost. "Čekal bych, že budete v horším stavu po dávce kyanovodíku, kterou jste stihli vdechnout. Ale koneckonců jste Dvojité nuly a já si pamatuji horší případy než tohle. Nicméně, měli byste poděkovat našemu výstrojnímu důstojníkovi a těm, kteří určují předpisy pro lékárničky v helikoptérách."

Otočil se, mávnul na agentku levou rukou a šel k volnému lůžku, následován ženou. Nařídil jí lehnout si. K dvojici přišla tmavovlasá sestra. Bond šel k jedněm ze dveří a vstoupil.


Doktoři usoudili, že čtveřice přežila jenom díky rychlému jednání zdravých agentů a Q na komunikátorech. Kdyby ale 009 nezastavil unikající plyn a neotevřel průchody včas, všechno mohlo dopadnout úplně jinak a MI6 i Kingsman mohli kromě truchlení nad Druhým V-Day ještě oplakávat své nejlepší agenty.

Otrava kyanovodíkem byla vždycky ošidná. I když si člověk zacpal dutiny, zůstal při vědomí a dostával pravidelné dávky železa pro obnovení enzymů, pořád nebylo jisté, jestli bylo všechno za ním. Doktoři pochopitelně trvali na ponechání si pacientů na jednotce po dobu několika dní.

Ale to by nebyli ti nechvalně známí tajní agenti, kdyby se z toho nechtěli mermomocí vykroutit a nevymohli si revers pod podmínkou, že Q bude oddělení hlásit jakékoliv změny po celou dobu, bedlivě je sledovat a hlídat, jestli berou léky, a že je přiveze okamžitě, pokud se něco stane.

To byl ten nejlepší kompromis, jaký si mohli vymoct. Téměř celá MI6 věděla o Q-ho plánech a věděla, že o ně bude postaráno, protože jak si Q něco vzal do hlavy, byl odhodlaný splnit to do puntíku.

Samotnému by mu vnutili něco proti stresu, ale Q odmítl. Nebral žádné léky, pokud to nebylo krajně nutné. Neměl je rád, zčásti proto, že věděl přesně, co obsahují a jaké jsou jejich účinky i vedlejší účinky. Raději by si z 'vypůjčených' chemických látek v kuchyni vlastnoručně vytvořil 'bezpečnější' analgetika, než brát ty z lékárny, díky moc. Většinou stejně vyměnil černý čaj za bylinný a nemoc ignoroval, dokud se nevyléčila sama.

A teď ani nebyl nemocný, jenom přepracovaný, otřesený a na dně. Z toho se dostane, ostatně jako vždy.

Jeho agenti mu dávali zabrat dost často, a když je musel dirigovat na nějaké opravdu náročné a smrtící misi, cítil se víceméně stejně, akorát tentokrát byl pocit úzkosti mnohonásobně větší.

Šlo o celý svět a o Jamese a Scarlet k tomu.

Ale byly Vánoce a on si předsevzal, že se postaví na nohy i přes sžíravou vinu. Musel. Neměl jinou možnost. Musel vést Q-divizi v krizi a starat se o přiotrávené špiony.


Všem byla ošetřena i ostatní zranění, jako šrámy, částečné zlomeniny nebo opuchliny. Někteří si vysloužili pár stehů, ale nic, co by překáželo při práce a nezahojilo se za pár dní.

Všichni vypadali poměrně hrozně. Měli těla plná modřin a pohmožděnin, místy rozedrané šaty a pokleslé výrazy. Takhle se na párty u Q-ho matky nemohli ukázat. Pokud Q v nejbližších minutách radikálně nezmění svůj názor. Pokud vůbec přijdou. Nic nebylo jisté.


James si byl jistý, že nebude zrovna stokrát nadšená z toho, že se jí do domu nasáčkuje banda tajných agentů a bude po ní chtít jídlo. A rozhodně se Q-ho rodiče budou vyptávat na otázky. Ohledně jejich práce. Při představě té ženy vyslýchající jeho i své syny Bondova nálada snad ještě poklesla, bylo to vůbec možné.

Nerad mluvil o své práci před někým, kdo tam nepracoval také a stejně nerad mluvil o osobním životě. S jeho povoláním nemohl věřit nikomu, a tak si všechno nechával pro sebe - ale to bude po dnešním dni naprosto nemožné. Ne, když (dobrovolně) trávil svátky se zvědavými rodiči jeho partnera. Ne, když vůbec nějakého partnera měl.


Jakmile byli u lékaře hotovi, urychleně se vrátili zpět do hlavního sálu a našli tam Malloryho i Mycrofta. Q šel jako jediný normálně a zdravě vypadající vepředu a agenti za ním. Během doby, kdy se vraceli, si trochu popovídal s Roxy Mortonovou a zjistil, že ona je vlastně docela kurážná a odvážná mladá dívka se smyslem pro humor a v podstatě se mu začala líbit.

Ani ona už k němu necítila tu původní zášť a nedůvěru, tím si byl jistý. Možná z té tragédie vzešlo i něco dobrého - poměrně výhodné přátelství s konkurující tajnou službou.

Q se divil, že tam jeho nejstarší bratr stále okouněl a nešel dávno domů - vlastně za rodiči. A za Lestradem. Bylo už pozdě - Q se podíval na hodinky na svém zápěstí, které bohužel nebyly vylepšené způsobem, jak to viděl u Rytířů, a to se hodlal změnit - a se situací už se toho moc udělat nedalo. Všichni se s tím museli prostě smířit, jít domů a vyspat se na to.

Stalo se to. Na tom už se nic nezmění. Také se v tom nesměl hrabat a tolik nad tím přemýšlet.

Nejvyšší vedoucí Tajné služby se odmlčel a poslal příchozí sedmě uvědomělý pohled, než dokončil větu mířenou M. Potom se otočil čelem k nim a počkal, než se k němu a M připojí.

Změřil agenty očima a nemohl si upustit jeden vražedný pohled, když viděl, jak moc blízko k sobě stojí Q a 007. Q se nervózně ošil.

"Divím se, že dneska už pouštějí i s otravou kyanidem," zamumlal si jeho nejstarší bratr pod vousy. Pochopitelně věděl, že jim byla poskytnuta účinná první pomoc na cestě na základnu a agenti nebyli v akutním nebezpečí-doufal snad, že se jich na svátky zbaví, nebo že snad slavit nehodlají, po tom, co se stalo?

On by Mycroft nepochybně byl raději v parlamentu a vyřizoval politické problémy celé země místo dělání toho stejného, akorát v kruhu rodinném. Že by se od své nesmírně důležité práce odpoutal - to nebyla ani možnost. Jak typické, myslel si Q.

M na skupinu netrpělivě a dlouze zahleděl. "Výborně, už jste zpátky. Ještě máme jednu nebo dvě pracovní otázky a potom vás propustíme domů. Ostatní agenti to tu bez vás přes svátky zvládnou, takže se nestrachujte, že by snad Anglie krizi nepřečkala bez hrstky špionů," oznámil, předvídající argumenty, které by mohly následovat. Jenže dnes by proti povinnému volnu opravdu neprotestovali.

Q se nadechnul, že něco namítne, ale M zvednul obočí a zastavil ho: "I vy, Q. Ne, že vás tu uvidím."

"Vlastně jsem chtěl říct něco úplně jiného, pane. Myslím, že po dnešku všichni potřebujeme hodně dlouhý oddech, a proto bych k nám na pár dní pozval i vás," ohradil se, nejdříve trochu prudčeji, a potom se mu do hlasu vrátil jakýs takýs přívětivý tón. Zamrkal. Sám nevěřil, že ta slova vypustil z úst. Nevěřil by, že by se to někdy mohlo stát, a zejména v takový den. Pozval M do domu, kde vyrůstal.

"To platí i pro slečnu Moneypenny, Billa a jeho rodinu, R, ostatní Rytíře, Dannyho Holta a kohokoliv dalšího. Tedy, pokud máte čas a náladu."

Bylo by možné zvednout obočí ještě více, to Malloryho by vylétlo až k hranici vlasů. Byl si vědom své pověsti a obecné neoblíbenosti - nikdo nezapomněl na předchozí M - a nečekal, že by dostal pozvání na vánoční večírek od výstrojního důstojníka, bratra Mycrofta Holmese, sotva pár hodin po Druhém V-Day. To, že ho jeho zaměstnanci přinutili povinně s nimi jít na vánoční trhy, bylo něco úplně jiného. A jak vůbec mohl vědět, že nemá nic v plánu? Neměl, kromě mítinku parlamentu ve dvanáct hodin, ale to bylo nepodstatné.

Q se otočil čelem vzad, aby ujistil ostatní agenty, že si tehdy před pár hodinami nedělal legraci a myslel to vážně. Tiše si povzdechl - ještě pořád se neobtěžoval tu novinu oznámit matce. Ta bude vyvádět. Ale psala, že si s sebou může vzít kohokoliv, není-liž pravda?

"A máte stříknutý sušenky?" zažertoval Eggsy a trochu uvolnil napjatou, neklidnou atmosféru.

"Ujišťuju vás, mladý muži, že se tam rozhodně najdou nějaké stříknuté sušenky," odpověděl Q a mrknul na něj. Všichni je víc než potřebovali, a jak znal svou matku, měla ve spíži na horší časy schované vanilkové sušenky s pořádnou dávkou whisky a rozinkami v rumu úplně každé Vánoce. I její perníčky byly většinou posilněné troškou rumu, a pak tu samozřejmě byl vánoční pudink.

Tajně to cukroví chodil ujídat už jako teenager.

A všichni potřebovali víc než jen sušenky, ale o to bylo postaráno. Nebyl by to dům jeho rodičů bez železné zásoby skotské.

"Eggsy, vážně tam nechceš-" Jeho partner se zarazil. Věnoval mu nesouhlasný a lehce otrávený pohled. Podle všeho také nemusel Vánoce, nebo přinejmenším trávení je s naprosto cizími lidmi pracujícími pro britskou vládu. Nikdo se mu nedivil.

Spíše se divili Eggsymu, že byl po tom všem vlastně úplně v klidu. Sotva přesáhl hranici první poloviny dvacítek, za rok se stal špičkovým agentem Kingsmana a dvakrát si prošel událostmi V-Day - a přesto to bral ze všech nejlépe a ani po otravě neztratil smysl pro humor a jakousi radostnou náladu.

"No tak, Harry. Normálně bys řekl, že akce jako tyhle podpoří pracovní vztahy mezi organizacemi, nebo tak něco. Anebo se snad chceš zašívat v kanclu? Navíc máme rozkazy od doktora, a když říká, že máme jít na párty," mladík se lišácky zaculil, "tak půjdeme na párty."

Mělo to něco do sebe. Byli propuštěni pod jednou podmínkou - že budou pod dohledem dvacet čtyři hodin denně. Q si nebyl tak úplně jistý, jestli bude schopný nesourodou skupinku ohlídat, zvlášť, jestli přijde na alkohol, nicméně to byl jeho nápad.

Harry jen vzdychnul a smířil se se skutečností, že půjdou. "Když to říkáš, drahý."

M také zrovna nezářil štěstím. Být po celé Vánoce v jednom domě s Mycroftem Holmesem, agenty Kingsmana, bývalou 001 a několika dalšími lidmi, které v životě neviděl a ani po tom netoužil, to nebyla jeho představa o kvalitně stráveném čase. Ještě tu bylo jednání s premiérem a spousta, spousta práce. Byly tu škody, mrtví a zranění agenti a SPECTRE.

Q pochyboval, že by šéf řekl ano a nabídku přijal. Ne, že by mu to vadilo. Zeptal se spíše ze zdvořilosti a respektu.

A přesně podle Q-ho očekávání, M se omluvil a řekl: "Musím se omluvit, ale obávám se, že nemohu dorazit. Jistě to chápete, Q. Ale jsem si docela jistý, že Eve - totiž slečna Moneypenny - přijde ráda."

Q se malinko zarazil, když M zmínil Evino jméno, protože skoro nikdo jí tak neříkal, jedině nejbližší přátelé, a M k nim nepatřil, nebo si to Q alespoň myslel. Nikdy ho neslyšel pojmenovat ji jinak než slečna Moneypenny.

A kde vůbec byla ona, Bill a zbytek?

"Nicméně, teď bych vás poprosil ke mně do kanceláře. Doufám, že už je vám lépe."

S tou otázkou, podanou spíše jako oznamovací věta, se otočil na podpatku a vyšel kovové schody nahoru. Mycroft se připojil ke Q a Jamesovi vepředu a začal je automaticky, leč nevědomky vyslýchat ohledně zdravotního stavu i Druhého V-Day.

Q se bál, že by se snad začal ptát na nepříjemné, ale nevyhnutelné osobní otázky. Naštěstí ho před bratrem zachránily matně skleněné dveře vedoucí do jeho kanceláře - a nepřítomnost jeho drahé přítelkyně.

"Poslal jsem Moneypenny i většinu ostatních zaměstnanců, kteří nejsou nepostradatelní, domů," vysvětlil, když se otočil a spatřil Q-ho pohled zůstávající na prázdném stole hned vedle jeho.

"Taky docela spěchám za dcerou a dneska jsem si toho užila ažaž, můžete to urychlit?" optala se Mary dost netrpělivě a podívala se na hodinky ukazující 1:24. Byla pryč víc než dvanáct hodin a trochu se o své dítě strachovala.

To ale nebylo nic proti tomu, jak se John a možná i Abby strachovali o ni.

"Jistě. Takže, zaručeně jste slyšeli o zítřejší - vlastně dnešní - schůzce ve Westminsterském paláci…" začal povídat a po několika přerušeních, dotazech, objasněních informací a minutách strávených díváním se na monitor počítače a svého unaveného šéfa mohli jít agenti po svých a pryč ze šedobílé klece, které už měli za ten den dost.

Ještě si popovídal s agenty Kingsmana, co se týkalo vnitřní bezpečnosti a potenciální vzájemné spolupráce a doprovodil je ven z budovy. Věřil jim, pokud šlo o prozrazení polohy základny nebo tajných informací. Byli špioni jako oni sami a fakticky neměl na výběr; MI6 nebyla organizace vlastnící hodinky se šipkami vyvolávajícími amnézii.


Vzhledem k tomu, že Q, James, Mary a Mycroft na základnu přiletěli helikoptérou, museli si najít jinou cestu, jak se dostat domů. Q a James si vypůjčili jedno z erárních černých SUV a po chvilce přemlouvání k nim na zadní sedadlo nasedla i Mary Watsonová, když už měli stejný cíl. Q řídil, po dlouhé době.

Řídit uměl excelentně, ale nedělal to moc rád ani často. Raději nechával řídit Jamese, naopak to bývalo pouze v krajním případě, jako dnes. Nemohl ho nechat sednout za volant, ačkoliv jeho partner neustále tvrdil, že je v pořádku a schopný ujet pár kilometrů. Ne, když byla tma a James se čas od času stále dávil a dýchal zrychleně. Bůhví, co by se mohlo přihodit.

Navíc nechtěl riskovat vyhubování od 001.

Mycrofta nikde neviděli a usoudili, že ještě v bunkrech zůstal s M.

Doprava byla trhaná a i přesto, že byla noc a obyčejně byli v tuhle dobu venku jen opilci a lidé, kteří se vraceli z nádraží a letišť, byly ulice plné a trvalo několik hodin, než se domů dostali.

V předsíni jako vojáci čekalo celé osazenstvo domu a dokonce se k nim přidala paní Hudsonová, domácí na 221B Baker Street. Dívali se přísně a dožadovali se vysvětlení naprosto všeho, dopoledního detailu. Samozřejmě, že se to bez toho neobešlo.


Alex nebydlel od základny daleko, tak se rozhodl jít pěšky. Všude po městě stále panoval chaos a nepořádek, houkání sirén se ani na moment nezastavilo a i to věčné červenomodré blikání bylo všudypřítomné. Musel se vyhýbat troskám a lidem.

Prosincový vzduch byl lezavý a foukal silný vítr, jako obvykle. Lezl za krk a přiměl agenta se lehce otřást, ale on si toho nevšímal; chůzí si lépe dokázal vyfiltrovat myšlenky.

Během letu kontaktoval svého přítele doma. Ten naštěstí telefon zvedl. Alex se dozvěděl, že se v jejich ulici strhla pořádná bitka, ale Danny neutržil žádná větší zranění. Ani nemusel do nemocnice. V životě se mu tak moc neulevilo.

Nemohl se dočkat, až se dostane do svého společného bytu, pořádně Dannyho políbí a po hodně dlouhém dni se zachumlá do teplé a načechrané peřiny s mužem, kterého miluje po boku.


Jediná, kdo měl v garáži své vlastní auto, byla Scarlet Allisonová. Rozloučila se s Dvojitými nulami, poděkovala Q i Bohu za to, že přežila a nasedla do svého stříbrného audi. Nejela daleko, jenom do Hammersmith. Čekal ji prázdný byt a malá želva zelenavá jménem Aurora.

Povzdechla si, plácla sebou do křesla a natáhla se pro přeslazený perníček dovezený z Vídně. To bylo jediné, co Vánoce v bytě připomínalo. Přemýšlela nad tím, že si dá drink, ale nakonec myšlenku zavrhla. Po chvíli sezení v tichém a tmavém prostotu usnula.

Spala jen necelou hodinu a honily ji noční můry o V-Day.


Harry přes brýle nařídil Merlinovi, aby helikoptéru pomocí dálkového ovládání dopravil zpět na základnu a on s Eggsym si vzali taxík rovnou do domu na Stanhope Mews.

Hned, jak Harry odemkl a otevřel dveře, přivítal je veselý mopslík JB a začal se drápat páníčkům na nohy. Obleky už měly zničené dost, takže Eggsy neřekl ani slovo, když mu pejsek drápky udělal na jedné nohavici díru. Zvednul ho, pohladil po hlavě a znovu položil. JB odběhl do kuchyně.

Oba dva si svlékly kabáty a Harry odkráčel do obývacího pokoje a okamžitě pustil BBC News. Eggsy ho nechápal - už těch hrůz měl po krk a odmítal to sledovat. Ne, když málem zemřeli při zachraňování světa před organizací, která Druhý V-Day - i ten první, když už jsme u toho - způsobila.

"Vypni tu zatracenou věc, lásko," řekl rozkazovacím tónem, když prošel okolo a vrátil se, aby vstoupil. Rozepnul si sako a ledabyle ho přehodil přes křeslo, což Harry nesnášel, ale on ho podobnými malichernostmi rád škádlil. Pak si sundal i vestu. "Potřebujem si od toho odpočinout."

Došel k partnerovi, který stál uprostřed místnosti, svíral v ruce ovladač a zamyšleně poslouchal moderátora hlásícího se živě z Buckinghamského paláce. Dal mu pusu na tvář. "Jdu si dát sprchu. Je mi strašný vedro. Jdeš taky?"

Jeden z příznaků otravy kyanidy byly návaly horka. Cítil se, jako by měl horečku nejméně čtyřicet pět stupňů.

"Jistě, sprchu bych ocenil," odpověděl Harry, ale myšlenkami byl úplně jinde. Snažil se o alespoň malý úsměv, ale prostě to nešlo. Zprávy vypnul a otočil se. Sebral oblečení zanechané Eggsym na křesle a zakroutil očima. Eggsy se zakřenil.

Cestou si mladík svlékl i poničenou košili - jednou nebo dvakrát syknul bolestí, Harry si byl jistý - a schválně ji hodil na podlahu. Harry si jí ale nevšímal, jediné, co viděl, byly nové modřiny a jizvy na jeho zádech a obvazem omotaná žebra.

Sám měl tělo pokryté stejnými zraněními a bolel ho víceméně každý pohyb, ale během let u Kingsmana se naučil bolest ani emoce nedávat najevo. Zato Eggsy-

Takhle to dopadnout nemělo.


Navzájem si pomohli dostat se z oblečení a osprchovali se taktéž společně. Takhle to dělali obyčejně, ale tentokrát to bylo jiné, přirozené, nutné a vůbec ne sexuální. Bez pomoci by to zvládli jen těžko.

Nebylo jim zrovna nejlépe, ale Harry donutil Eggsyho i sám sebe dostat něco do žaludku. Bylo půl třetí, ale na tom nezáleželo.

Vyřešila to bageta s máslem a trocha vody. Doktor jim nařídil, že nesmí jíst nic těžkého ani náročného na kousání a trávení. Vánoční večeře mohla být problém - ale krocana, maso ve slanině, zeleninu i pudink milovali. To by si jako správní Britové odpustit neměli.

Šli do postele, ale ani jeden z mužů nedokázal usnout a v hlavě si přehrávali události předchozího dne. V mysli se pořád vraceli k řeži v paláci. Nemohli tomu pomoci.


Roxanne obyčejně zůstávala na základně, a tentokrát to nebylo jinak. S rodiči v kontaktu nebyla už dlouho a Vánoce na tom nic nezměnily. Tam alespoň mohla být sama sebou a o všem se otevřeně bavit.

A navíc tam byl Merlin, seděl ve své kanceláři u monitorů a nepřestával pozorovat kamery a dění venku.

Jakkoliv příšernou náladu měla, stačilo, aby jí Skot poděkoval, když mu přinesla hrnek čerstvě uvařené silné kávy, a už jí bylo docela lépe. Když ho donutila nechat práce - vždyť se už nic horšího stát nemůže - a jít si odpočinout na pohovku, vůbec tentokrát neprotestoval.

A jestli se při vyzpovídání ze všech těch hrůz tak nějak přisunula blíž, ani trochu mu to nevadilo.

Poslouchal ji celou dobu, dokud sám neusnul.

Probudil se o pár minut? hodin? později s Roxyinou hlavou na svém rameni a chlupatou dekou přehozenou přes jejich spící figury. Usmál se. Byl to Percival?


Největší šok ale stejně prodělali Holmesovi, když jim Q suše oznámil, že na večeři počítá s minimálně pětadvaceti lidmi a většina z nich jsou velice nebezpeční zabijáci z MI6 a další tajné organizace, o které nikdy nikdo neslyšel.

Pochopitelně došlo na práci. Už nemohl držet v tajnosti, pro koho že to vlastně dělá.

Paní Holmesová z toho málem omdlela.

I z toho, že jeho James byl také špion s povolením zabíjet. Jeden z nejlepších. I z toho, že sladká Mary Watsonová byla ta nejlepší ze všech. I z toho, že to John, Sherlock i Mycroft věděli.

A když ho i Jamese Q-ho rodiče donutili popsat, co se ve skutečnosti stalo a kdo je za V-Day, už to matka nevydržela a šla si dát panáka.

To byly určitě ty nejdivnější a nejvíce stresující Vánoce, jaké kdy zažila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama